30 Cdo 2597/2013
Datum rozhodnutí: 26.11.2013
Dotčené předpisy: § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



30 Cdo 2597/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce J. L. , zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem v Chýni, Západní 449, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 300/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2013, č. j. 68 Co 458/2012 92, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o 102,256.900,- Kč s požadovanými úroky z prodlení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobce se výše uvedeného domáhal z titulu náhrady škody způsobené mu nesprávným postupem soudu, jenž provedl zápis do obchodního rejstříku společnosti Formatech spol. s. r. o. o dvou exekučních příkazech, kterými byla nařízena exekuce prodejem podniku povinného (společnosti Formatech spol. s. r. o.), ačkoliv tyto exekuční příkazy byly soudním exekutorem zrušeny. Jakmile se žalobce jakožto jediný společník a jednatel uvedené společnosti dozvěděl o tom, že došlo k nařízení exekuce, uhradil za společnost exekutorovi dlužné částky včetně nákladů exekuce. Exekutor bezodkladně rozhodl o tom, že se exekuce ruší a následně informoval soud o této skutečnosti a požádal o uvolnění blokace majetku povinného. I přes toto písemné sdělení exekutora ze dne 18. 4. 2008, které bylo Městskému soudu v Praze doručeno dne 23. 4. 2008, provedl rejstříkový soud dne 20. 6. 2008 zápis o exekuci a ustanovení správce podniku do obchodního rejstříku. Tento zápis byl vymazán teprve dne 26. 11. 2008. Vlivem tohoto postupu nemohl žalobce vykonávat svoji funkci jednatele, nemohl dále provozovat podnikatelskou činnost, nesměl učinit žádný úkon bez souhlasu správce. Žalobci tak vznikla dle jeho tvrzení škoda, která sestává jednak z přímé ztráty v hodnotě 98,960.000,- Kč, jednak z ušlého zisku ve výši 164,929.800,- Kč a dále ve ztrátě konkrétní zakázky, z níž by zisk tvořil nejméně 39,584.000,- Kč. Žalobce by z této celkové částky těžil nejméně 50 %, a proto vyčíslil škodu na 102,256.900,- Kč.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu, který spočívá v tom, že Městský soud v Praze na základě vyrozumění soudního exekutora neprovedl a nezveřejnil zápis v obchodním rejstříku o tom, že v důsledku zaplacení dlužné částky povinným včetně nákladů exekuce, došlo k vymožení pohledávky a soudní exekutor zrušil příslušné exekuční příkazy. Naopak Městský soud v Praze provedl dne 20. 6. 2008 v obchodním rejstříku zápis o výše uvedených exekučních příkazech, který byl vymazán po opakovaných urgencích žalobce i soudního exekutora až dne 26. 11. 2008.
Odvolací soud se ovšem také ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou není dána příčinná souvislost. Kromě argumentace soudu prvního stupně, že žalobce měl možnost vůči klientům společnosti Formatech spol. s r. o. vyvrátit zápis v obchodním rejstříku (jenž má pouze deklaratorní charakter) rozhodnutím soudního exekutora o zrušení příslušných exekučních příkazů (i poukazem na § 29 odst. 4 obchodního zákoníku), odvolací soud doplnil následující. Žalobce tvrdil, že nesprávným úředním postupem soudu společnost Formatech spol. s r. o. ztratila obchodní zakázky, za společnost po dobu několika měsíců nikdo nejednal, společnost nevyvíjela obchodní činnost, proto žalobce postupoval jediným správným a doslova férovým způsobem, když společnost zlikvidoval , neboť nechtěl dopustit, aby se společnost dostala do úpadkové situace, raději proto volil cestu likvidace . Lze uzavřít, že bylo zcela na vůli žalobce, že jako jediný společník rozhodl o zrušení společnosti Formatech spol. s r. o. likvidací, v důsledku čehož mu mohla vzniknout tvrzená škoda. Její (případný) vznik není v příčinné souvislosti s tím, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu soudu. I když žalobce tvrdí, že společnost se stala nedůvěryhodnou, že přišla o zakázku, kterou vyjednávala se společností GOU TRAVEL s. r. o., se sídlem na Ukrajině, že po dobu pěti měsíců nevykazovala činnost, tedy nevytvářela zisk, bylo zcela na vůli žalobce, že společnost k datu 1. 11. 2008 zlikvidoval, aniž vyčkal, jakým způsobem se bude činnost společnosti vyvíjet, zda bude, byť třeba v omezeném rozsahu, realizovat svůj předmět podnikání a dosahovat tak zisku. Z jediného dopisu ze dne 12. 9. 2008, kterým společnost GOU TRAVEL s. r. o. sdělila žalobci, že nemá zájem o obchodní spolupráci a pro svoji zakázku si sjedná jiného dodavatele, nelze odvíjet závěr o nevyhnutelné nutnosti likvidace společnosti Formatech spol. s r. o. Právě pro absenci příčinné souvislosti bylo nadbytečné provádět žalobcem navržené důkazy k prokázání vzniku škody a její výše.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost staví na tvrzení, že otázka hmotného práva, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí, nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, resp. má být dovolacím soudem vyřešena jinak. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadá v plném rozsahu, přičemž uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ve vztahu k zápisům v obchodním rejstříku platí princip materiální publicity. V daném případě společnost GOU TRAVEL s. r. o. jednala tak, že po zjištění, že došlo k uváděným skutečnostem, zrušila a to bez dalšího obchodní spolupráci a bezodkladně zadala zakázku jiné společnosti. Nebyl tedy ani prostor pro to, aby se žalobce jakkoliv pokoušel cokoliv této společnosti prokazovat. Dovolatel v tomto ohledu poukazuje na znění dopisu společnosti GOU TRAVEL s. r. o., z něhož dovozuje, že jakékoliv prokazování nesouladu se zápisu v obchodním rejstříku se skutečnosti by bylo naprosto zbytečné. Nehledě na to, že žalobce byl stále v pozici, kdy nemohl vykonávat svou funkci jednatele a mohl vystupovat pouze jako fyzická osoba, neboť podnik měl ustanoveného správce, který však odmítal za společnost jednat s tím, že zápis v obchodním rejstříku byl proveden v rozporu se zákonem.
V důsledku nesprávného úředního postupu soudu přišla společnost Formatech spol. s r. o. o zakázky a žalobci nezbylo než činnost společnosti ukončit, neboť po dobu pěti měsíců společnost nemohla vyvíjet činnost, obchodní partner odstoupil od lukrativní zakázky, byly ukončeny rozpracované zakázky a další již společnost neobdržela. Žalobce měl možnost výběru, zda ukončí činnost společnosti Formatech spol. s r. o. likvidací (s tím, že nedojde k poškození věřitelů společnosti), anebo společnost ponechat v chodu s vědomím, že její úpadek je s ohledem na nastalou situaci nevyhnutelný, a způsobit tak věřitelům škodu. Žalobce měl jako jednatel povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře, což znamená, že musel zvážit, zda riziko, že dojde k úpadku společnosti, je úměrné, či zda se jedná o riziko hraničící s jistotou. Navíc by za úpadek společnosti odpovídal z titulu porušení svých povinností postupovat s péčí řádného hospodáře. Stanovisko odvolacího soudu je v tomto ohledu naprosto neakceptovatelné a v příkrém rozporu s tím, jak jednatel a podnikatel postupovat má a musí.
Žalobce má tak za to, že v tomto případě existuje příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem soudu a vzniklou škodou. Navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) dále též jen o. s. ř.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, z čehož dovolací soud dovozuje, že dovolání směřuje i proti výroku, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. V tomto ohledu však dovolatel neuvádí žádné výhrady či argumenty, a proto dovolací soud dospěl k závěru, že v této části není vymezen důvod dovolání ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř., a tedy není splněna jedna z náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Již z tohoto důvodu nezbylo nic jiného než dovolání v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Ve zbylém rozsahu dovolatel staví své dovolání na argumentu, že odvolací soud nesprávně posoudil existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu přitom platí, že otázka existence příčinné souvislosti vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1870/2009). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně určení zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněný pod č. 26/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3748/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4384/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 654/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 120/2012).
Dovolatel ovšem právní závěry týkající se otázky vztahu příčinné souvislosti právně relevantním způsobem nenapadá. Brojí proti závěru odvolacího soudu, že bylo v jeho možnostech vyvrátit deklaratorní zápis v obchodním rejstříku předložením rozhodnutí exekutora obchodním partnerům, což však není otázka právní, nýbrž skutková. Týž závěr lze učinit i ve vztahu k druhému argumentu, že dovolatel měl na výběr, zda nechá společnost zlikvidovat či zda bude riskovat úpadek. Možnost výběru žalobce mezi uvedenými postupy nikdo v souzeném případě nezpochybňuje, přičemž žalobce ničeho nenamítá vůči závěru odvolacího soudu, že rozhodl-li o likvidaci společnosti, nemohlo v důsledku nesprávného úředního postupu soudu dojít ke vzniku škody. Nezpochybňuje tedy závěr, že likvidace společnosti byla skutečností, která vylučuje vztah příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a nesprávným úředním postupem.
Přihlédnuto ke kritériím obsaženým v § 241a odst. 3 o. s. ř, je třeba uzavřít, že takto není vymezen jediný zákonem stanovený dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Proto ani v této části dovolání nesplňuje zákonem vyžadovanou náležitost spočívající ve vymezení důvodu dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
Dovolací soud považuje za potřebné zopakovat již dříve vyslovený názor, že novela řízení o dovolání provedená zákonem č. 404/2012 Sb. směřovala k tomu, aby řízení o dovolání nebylo zatíženo zdlouhavým zkoumáním toho, co dovolatel skutečně proti rozhodnutí odvolacího soudu namítá, čeho se dovolává či jak by podle jeho názoru mělo řízení probíhat a věc měla být správně rozhodnuta. Samozřejmě, to vše klade vyšší nároky na právní zástupce dovolatelů při sepisu dovolání (případně na dovolatele samotné, mají-li zákonem požadované právnické vzdělání). Cílem této právní úpravy není a nemůže být šikana účastníků či jejich zástupců ani nahrazení práce dovolacího soudu prací právních zástupců dovolatelů, nýbrž vyšší efektivita dovolacího řízení jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku v občanskoprávním řízení sloužícího k posílení ochrany individuálních práv účastníků a vedle toho též naplnění sjednocovací úlohy judikatury Nejvyššího soudu v civilních věcech. Za tímto účelem je třeba, aby i účastníci a jejich právní zástupci v dovolání vymezili právně relevantní důvody, pro které dovolání podávají, pro které považují rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné. Jen tak naplní svou část odpovědnosti za řádný průběh řízení o dovolání a poskytnou součinnost soudu k tomu, aby mohl o tomto mimořádném opravném prostředku spravedlivě a v rozumné době rozhodnout (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2049/2013).
Dovolací soud z těchto důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nutno upozornit, že § 43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí (§ 243b o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 26. listopadu 2013 JUDr. František I š t v á n e k předseda senátu