30 Cdo 2595/2010
Datum rozhodnutí: 31.08.2011
Dotčené předpisy: § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 2595/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. I. S. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 250.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 47/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2010, č. j. 30 Co 482/2009 - 94, takto: I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví specifikovaným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 30.000,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), co do částky 220.000,- Kč žalobu zamítl (výrok II.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 250.000,- Kč z titulu poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla žalobci vzniknout nesprávným úředním postupem v trestním řízení (nepřiměřenou délkou řízení) vedeném u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 32/1999.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2010, č. j. 30 Cdo 482/2009-94, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně 12.600,- Kč.
Odvolací soud vyšel ze soudem prvního stupně správně zjištěného skutkového stavu věci. Usnesením vyšetřovatele ze dne 1. 10. 1997 bylo žalobci sděleno obvinění z trestných činů neoprávněného podnikání dle § 118 odst. 1 a podvodu dle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. V přípravném řízení byly provedeny výslechy 94 svědků, přibrán znalec z oboru ekonomika odvětví účetnictví, Kriminalistický ústav Praha jako znalec z oboru kriminalistiky - písmoznalectví a vypracována další odborná vyjádření. Dne 7. 9. 1999 podalo Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích obžalobu na Ing. I. S. pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a 4 tr. zák. Hlavní líčení proběhla v termínech 11.-13. 10. 2000, 9.-11. 1. 2001 a 13.-14. 3. 2001. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2001 byl obžalovaný uznán vinným z trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody na dobu 5 roků do věznice z dozorem a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v samostatné výdělečné činnosti zprostředkovatelské na dobu 4 roků. Blanketní odvolání obžalovaného bylo odůvodněno po šesti měsících. Veřejná zasedání nařízená na dny 17. 10. 2001 a 12. 11 2001 byla odročena z důvodu nemoci obžalovaného a jeho obhájce, veřejné zasedání nařízené na den 20. 2. 2002 nemohlo být konáno z důvodu nedostavení se obhájce obžalovaného. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2002, kterým byl obžalovaný uznán vinným a odsouzen ke stejnému trestu jako v rozsudku soudu prvního stupně, byl na základě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2002 zrušen a vrácen s tím, že bylo porušeno právo obžalovaného na obhajobu, neboť odvolací soud rozhodoval ve veřejném zasedání, aniž by o tom řádně a včas uvědomil druhého obhájce obžalovaného. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2003, kterým byl žalobce opět uznán vinným a odsouzen ke stejnému trestu jako v dřívějších rozhodnutích, byl zrušen Nejvyšším soudem usnesením ze dne 22. 1. 2004 s tím, že před vydáním rozhodnutí nebylo rozhodnuto o námitce podjatosti vznesené obžalovaným vůči přísedícímu, který ve věci rozhodoval v senátu soudu prvního stupně. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2004 byl obžalovaný opět uznán vinným z trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků do věznice s dozorem a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v samostatné výdělečné činnosti zprostředkovatelské na dobu 4 roků. V pořadí již třetí dovolání odsouzeného Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 7. 2005 odmítl jako zjevně neopodstatněné a dne 30. 3. 2006 byla rovněž odmítnuta ústavní stížnost odsouzeného. Odsouzenému se v průběhu trestního řízení opakovaně nedařilo doručovat rozhodnutí soudu a další písemnosti.
Odvolací soud dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, že délka posuzovaného trestního řízení byla nepřiměřená, a že žalobci náleží přiměřené zadostiučinění v penězích. Co do zhodnocení kriteria § 31a odst. 3 písm. a) zák. č. 82/1998 Sb. odvolací soud uvedl, že trestní řízení probíhalo 7 let a 9 měsíců a bylo poznamenáno průtahy. Určitá prodleva nastala mezi podáním obžaloby a nařízením hlavního líčení a průtahy zapříčinil i nesprávný postup soudu, kvůli kterému došlo ke dvojímu zrušení odsuzujícího rozsudku. S výjimkou této prodlevy a této nesprávnosti probíhalo trestní řízení plynule a bez průtahů. Z pohledu § 31a odst. 3 písm. b) zák. č. 82/1998 Sb. nešlo o jednoduchý spor - trestní řízení bylo po stránce skutkové výrazně složité, neboť se jednalo o rozsáhlou majetkovou trestnou činnost s velkým počtem poškozených, která měla navíc vztah k jiným trestním řízením a spis o ní byl značně rozsáhlý. Složitost trestního řízení kvalifikoval odvolací soud stupněm 3 velmi složitá věc. Jednání poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk) zhodnotil odvolací soud tak, že žalobce sám přispěl k průtahům, neboť své prvé odvolání zdůvodnil až po šesti měsících od jeho podání, ničeho dalšího však žalobci spravedlivě vytknout nelze. V postupu soudu (kriterium § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk) lze spatřovat nesprávný úřední postup naplňující odpovědnostní titul žalované podle § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., neboť došlo k určitým prodlevám a procesním nesprávnostem uvedeným výše. Trestní řízení mělo pro žalobce význam zvýšený nikoli mimořádný, přičemž lze přisvědčit tomu, že trestní řízení trvající 7 let a 9 měsíců se podstatně dotýkalo osobní sféry žalobce a působilo mu výrazný stres. S ohledem na zhodnocení jednotlivých kritérií § 31a odst. 3 písm. a) až e) zák. č. 82/1998 Sb. považoval odvolací soud částku 30.000,- Kč za přiměřené zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, dovozuje jeho přípustnost z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel ve skutečnosti, že neexistuje dostatečná sjednocující praxe soudů s ohledem na přiznávání přiměřeného zadostiučinění za průtahy způsobené státními orgány, neexistují vodítka, dle kterých by bylo možno spravedlivě ve věci rozhodnout a v mnoha případech pak rozhodnutí nižších soudů trpí prvky libovůle. Jako dovolací důvod uvedl žalobce nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Dovolatel nesouhlasí s výši přiznaného zadostiučinění, kterou považuje za zcela neadekvátní ke způsobené újmě. K celkové délce řízení namítá, že soudy pouze izolovaně vybraly ty nejpodstatnější časové prodlevy a jiné excesy rozhodujících orgánů a za ně pak přiznaly finanční zadostiučinění, aniž by zohlednily celkovou dobu řízení. Žalobce namítl, že řízení bylo postiženo dalšími vadami, jako např. tím, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2005 bylo právnímu zástupci žalobce doručeno po více než 3 měsících, o dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2003 bylo Nejvyšším soudem rozhodováno téměř až po jednom roce a také dobu přípravného řízení nelze hodnotit jako přiměřenou. Žalobci také není jasné, jak soudy dospěly k závěru o tom, že je nutno přiznat žalobci za nemajetkovou újmu právě částku 15.000,- Kč za průtah, díky němuž došlo k prodlení v řízení v délce jednoho roku. Úvahu o výši částky soudy nikterak nezdůvodnily, a proto stanovení výše zadostiučinění vykazuje znaky libovůle. K výši přiznaného zadostiučinění dovolatel dále uvedl, že ta by měla být v souladu se zákonem a právní tradicí dané země, v České republice však právní tradice co do odškodňování stran za průtahy v řízení neexistuje a právní úprava je vágní a nejednoznačná. Žalobce je přesvědčen, že soudy nevzaly v úvahu jednotlivá kriteria posuzovaného případu a navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 (dále jen o. s. ř. ).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolání je přípustné pro řešení otázky zásadní právní významnosti spočívající v tom, jakým způsobem je třeba stanovit výši přiměřeného zadostiučinění ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk ), neboť tato otázka byla odvolacím soudem jakož i soudem prvního stupně posouzena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), žádné takové vady však dovolací soud v řízení neshledal, a proto se zabýval přezkoumáním rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.
Nejvyšší soud však zároveň dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud při vyhodnocení dosavadní rozhodovací praxe soudů odvolacích i soudů prvních stupňů ve věcech přiznávání náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení identifikoval nejčastější a nejproblematičtější právní otázky, jejichž řešení se jevilo jako nejednotné, a proto se rozhodl pro účely spravedlivého a promptního rozhodování o těchto nárocích sjednotit tuto rozhodovací praxi prostřednictvím Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen Stanovisko ). Jelikož právní úprava zákona č. 82/1998 Sb. nestanoví pevné částky, které by měly být přiznávány v případě odškodnění nemajetkové újmy, jež vznikla nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení a je přenecháno soudu, aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem případu, vymezil Nejvyšší soud ve výše uvedeném Stanovisku základní východiska, jak při stanovení výše odškodnění postupovat.
Pro zachování jednotnosti rozhodování ve věcech odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě považuje Nejvyšší soud za nezbytné, aby soudy ve svých rozhodnutích podrobně vysvětlily, jak ke konečné výši odškodnění dospěly. Z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že k částce 30.000,- Kč dospěl soud tak, že za každý rok průtahů přiznal žalobci částku 15.000,- Kč a tuto částku ponížil o 7.500,- Kč z důvodu, že žalobce se na celkové délce řízení určitým způsobem podílel. Nejvyšší soud však ve shodě s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva vychází ze zásady, že při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění a jeho výši je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti (srov. větu čtvrtou a příslušné pasáže Stanoviska). Nesprávná je tedy taková úvaha soudu, že žalobci přísluší přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu pouze za období, kdy v řízení docházelo k průtahům, nikoliv za celkovou dobu řízení.
Přestože soudy vycházely z mylného předpokladu, že je třeba žalobci přiznat odškodnění jen za dobu, o kterou bylo trestní řízení prodlouženo z důvodů přičitatelných státu, nelze shledat jen z tohoto důvodu jejich rozhodnutí nesprávnými, neboť v konečném důsledku je nutno vždy zvažovat, zda přiznaná výše zadostiučinění byla zcela zjevně nepřiměřená konkrétním okolnostem případu.
Při určování výše přiměřeného zadostiučinění je nutno obecně vycházet z několika faktorů (několika proměnných), které jsou demonstrativně vypočteny v § 31a odst. 3 OdpŠk, jejichž zohlednění postačí pro náležité posouzení výše přiměřeného zadostiučinění.
Odvolací soud správně zhodnotil, že se jednalo o trestní řízení po skutkové stránce výrazně složité, a to zejména proto, že bylo třeba vyslechnout velké množství svědků osob poškozených rozsáhlou majetkovou trestnou činností žalobce po jejichž pobytu bylo třeba v některých případech pátrat a nadto měla trestná činnost žalobce vztah k jiným trestním řízením. Z trestního spisu vyplývá, že ve věci rozhodoval 1x soud prvního stupně, 3x odvolací soud, 2x dovolací soud a 2x Ústavní soud. Věc byla složitá i po stránce procesní, neboť soudy musely reagovat na procesní aktivitu obžalovaného, který využíval různých procesních návrhů a opravných prostředků (námitka podjatosti přísedícího rozhodujícího v senátu soudu prvního stupně, námitka podjatosti soudkyně odvolacího soudu, opakované žádosti o odklad výkonu trestu a podobně).
Co do posouzení kriteria postupu orgánu veřejné moci během řízení lze uzavřít, že v důsledku procesních vad v postupu odvolacího soudu došlo ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně, a to o dobu 2 a půl roku. S výjimkou těchto pochybení, která byla důvodem pro zrušení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze dovolacím soudem, však postupovaly soudy s náležitou péčí a se zájmem vynést rozhodnutí ve věci v co nejkratší lhůtě. Uvedené vyplývá např. z toho, že svědkovi V. Š. byla uložena pořádková pokuta z důvodu, že se jako svědek bez dostatečné omluvy nedostavil k hlavnímu líčení k podání svědecké výpovědi (srov. č. l. 1668a), či ze snahy soudkyně Vrchního soudu v Praze zajistit účast obžalovaného a jeho právního zástupce na veřejném zasedání, aby tato nemusela být odročována (srov. sdělení ze dne 17. 10. 2001, č. l. 1806, a sdělení ze dne 15. 2. 2002, č. l. 1827). K tíži státu rovněž nelze klást prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení (srov. rozsudek ESLP ze dne 25. 5. 2004, ve věci Dostál proti České republice , stížnost č. 52859/99, odst. 209 a 220), zvláště jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné. Postup soudu v trestním řízení nelze vyjma výše rozebraných pochybení kvalifikovat jako bezdůvodnou nečinnost či svévoli, která by vedla ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu.
Dovolací soud se zabýval dalšími žalobcem tvrzenými vadami řízení, které měly zapříčinit celkovou nepřiměřenou délku trestního řízení, tyto námitky však neshledal důvodnými. Dovolatel namítal, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2005, č. j. 5 Tdo 500/2005-I., bylo jeho obhájci doručeno po více než 3 měsících, což nepovažuje za dobu přiměřenou. Způsob doručování rozhodnutí upravují příslušné procesní předpisy tak, že rozhodnutí Nejvyššího soudu doručuje soud prvního stupně, pokud je nedoručil dovolací soud přímo, přičemž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2005 bylo zasláno přímo pouze Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Lhůty pro vyhotovení rozhodnutí a jeho vypravení v trestních věcech vymezuje § 117 odst. 2 Kancelářského řádu Nejvyššího soudu tak, že rozhodnutí v trestních věcech se vyhotoví jde-li o vazební věc do deseti pracovních dnů a v ostatních věcech do dvaceti pracovních dnů po jeho vyhlášení vydání (§ 129 odst. 2 písm. b/, § 138 trestního řádu); vypraví se nejpozději do dalších deseti pracovních dnů. Dne 17. 8. 2005 byl trestní spis zaslán Krajskému soudu v Brně, který ho obdržel dne 22. 8. 2005 s tím, aby doručil rozhodnutí procesním stranám (srov. č. l. 2598). Procesním stranám bylo doručeno na konci října 2005. Soud prvního stupně tedy překročil třicetidenní lhůtu pro odeslání rozhodnutí stanovenou v § 158 odst. 4 o. s. ř., jež se použije pro doručování v trestním řízení přiměřeně (§ 63 odst. 1 tr. řádu). Při doručování rozhodnutí Nejvyššího soudu tak lze shledat prodloužení řízení toliko o jeden měsíc, což představuje vzhledem k okolnostem případu dobu zanedbatelnou. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2003 došlo k Nejvyššímu soudu přímo od odsouzeného dne 29. 7. 2003, dne 3. 9. 2003 bylo zasláno prostřednictvím Krajského soudu v Českých Budějovicích Nejvyššímu státnímu zastupitelství k vyjádření, které se vyjádřilo dne 13. 10. 2003, dovolání odsouzeného bylo následně doplněno podáním došlým dovolacímu soudu dne 7. 1. 2004 a dne 22. 1. 2004 rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání o zrušení napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze. V této fázi řízení tedy nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Námitku nepřiměřené délky přípravného řízení neshledal Nejvyšší soud důvodnou, a to vzhledem ke skutkové a procesní složitosti věci, jež byla rozebrána výše. Dovolateli proto nelze přitakat v tvrzení, že by trestní řízení trpělo dalšími vadami, které by podstatně přispěly k celkové délce řízení, a které by byly přičitatelné státu.
K jednání poškozeného soud prvního stupně uvedl, že žalobce se podílel na celkové délce řízení, když si opakovaně řádně nepřebíral písemnosti soudu a rovněž jeho blanketní odvolání bylo doplněno až po šesti měsících. Odvolací soud vzal v úvahu pouze pozdní doplnění odvolání ze strany obžalovaného. Dovolací soud v otázce chování poškozeného během řízení zastává názor, že přestože se spolupráce obviněného či obžalovaného s orgány činnými v trestním řízení obecně nepředpokládá, nemůže stát nést odpovědnost za prodloužení řízení zapříčiněné snahou obviněného či obžalovaného co možná nejvíce oddálit konečné rozhodnutí ve věci, ať už se toho snaží docílit zneužíváním svých procesních práv či jinými prostředky, např. nedostavením se k jednání soudu nebo ke znalci či jiným obstrukčním jednáním majícím za cíl prodlužovat řízení. K takovému chování stěžovatele došlo dle názoru dovolacího soudu částečně i v posuzované věci. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že poté, co byl obžalovaný odsouzen soudem prvního stupně, musela být nařízená veřejná zasedání z důvodu spočívajících na straně žalobce třikrát odročována, a proto se veřejné zasedání původně nařízené na den 17. 10. 2001 konalo až 3. 4. 2002, kdy byl odvolacím soudem vynesen rozsudek, což představuje prodloužení řízení o 5 a půl měsíce. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ani další písemnosti nebylo možné odsouzenému doručit ani prostřednictvím Policie ČR, a to v období od 14. 5. 2002 do 10. 2. 2003 (srov. č. l. 1889, 1897-1999, 1905-1907, 1912-1915, 1919-1923), tedy po dobu 9 měsíců, písemnosti si žalobce začal přebírat až po zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2002. Usnesení o zamítnutí žádosti odsouzeného o odložení nástupu výkonu trestu odnětí svobody ze dne 3. 6. 2003 se žalobci podařilo doručit až prostřednictvím jeho obhájce dne 4. 8. 2003, poté co byl o tento způsob doručení požádán přípisem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 7. 2003, ve kterém soud prvního stupně rovněž upozornil na to, že pokud nebude moci krajský soud ani takto doručit odsouzenému, bude zvažován postup jeho vzetí do vazby z důvodu § 67 písm. a) tr. ř. Krajský soud rovněž uvedl, že odsouzený se záměrně vyhýbá povinnosti převzít písemnosti soudu a tímto způsobuje značné průtahy v trestním řízení (srov. č. l. 2022). Z těchto a dalších skutečností vyplývajících z trestního spisu 16 T 32/99 považuje dovolací soud za zřejmé, že žalobce se svým obstrukčním jednáním spočívajícím zejména v nepřebírání písemností a soudních rozhodnutí snažil oddálit výkon rozhodnutí, čímž částečně přispěl k celkové délce řízení. Tuto jeho procesní aktivitu je však třeba zohlednit zejména při úvaze o závažnosti vzniklé nemajetkové újmy a o tom, zda délka trestního řízení představovala pro žalobce závažný zásah do jeho osobnosti či naopak pozitivně prodloužila stěžovatelův pobyt na svobodě, neboť žalobce nebyl stíhán vazebně.
Obecně lze souhlasit s tím, že v případě trestního řízení jde o věc typově významnou pro osobu obviněného, která negativně ovlivňuje a zatěžuje jeho osobní život, a z tohoto důvodu je třeba trvat na tom, aby trestní řízení proběhlo v co nejkratším čase. Přitom je však třeba mít stále na paměti, že smyslem kompenzačního řízení je odškodnit nemajetkovou újmu, která žalobci nepřiměřenou délkou řízení skutečně vznikla. Za určitých okolností lze přitom uzavřít, že nemajetková újma způsobená žalobci je tak nízké intenzity, že přiměřeným zadostiučiněním bude samotné konstatování porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. V každém řízení je proto třeba vždy zvažovat, zda nenastaly okolnosti, které vznik nemajetkové újmy vyvracejí. Takovou okolností může (ale nemusí) být i to, že se náhrady nemajetkové újmy domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i uložen trest. Trestní řízení je pouze logickým důsledkem trestné činnosti pachatele, který svým jednáním jeho zahájení způsobil.
V otázce posouzení chování poškozeného během řízení a závažnosti vzniklé újmy se dovolací soud vzhledem k výše uvedenému ztotožňuje spíše s právním posouzením učiněným soudem prvního stupně a nedomnívá se, že by trestní řízení pro žalobce znamenalo zvlášť závažný zásah do jeho osobnosti, který by odůvodňoval přiznání vyšší částky zadostiučinění. Dovolací soud považuje částku 30.000,- Kč za přiměřenou všem okolnostem případu, a to i s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který v obdobných případech přiznává částky minimální, popřípadě považuje za dostatečné zadostiučinění samotné konstatování porušení práva (k tomu srov. např. rozsudek čtvrtého senátu ESLP ze dne 22. 2. 2001, ve věci Szeloch proti Polsku, stížnost č. 33079/96, rozsudek čtvrtého senátu ESLP ze dne 15. 11. 2005, ve věci Lammi proti Finsku, stížnost č. 53835/00, rozsudek prvního senátu ESLP ze dne 23. 1. 2004, ve věci S. H. K. proti Bulharsku, stížnost č. 37355/97, citovaná rozhodnutí ESLP jsou v anglickém jazyce dostupná na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi Hudoc) a dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Dovolací soud tedy považoval rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení výše přiměřeného zadostiučinění za správné a dovolání za nedůvodné, a proto je podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 31. srpna 2011

JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu