30 Cdo 2592/2016
Datum rozhodnutí: 23.11.2016
Dotčené předpisy: § 104 odst. 1 o. s. ř., § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



30 Cdo 2592/2016
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. B. , zastoupeného Mgr. Peterem Olejárem, advokátem, s adresou pro doručování v Praze 3, Táboritská 1000/23, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 1 800 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 48/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2015, č. j. 70 Co 227/2015-191, takto:
I. Řízení o dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu se zastavuje .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení bylo zaplacení částky 1 800 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, která měla vzniknout žalobci v souvislosti s jeho trestním stíháním. Trestní řízení skončilo pravomocně dnem 31. 1. 2012, kdy zprošťující rozsudek nabyl právní moci vyhlášením. Vyhlášení zprošťujícího rozsudku byl přítomen obhájce obžalovaného (nynějšího žalobce). Žaloba byla podána dne 5. 3. 2013. Žalovaná vznesla námitku promlčení.
Soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 1 800 000 Kč (výrok I.) a rozhodl, že je žalobce povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 900 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
Odvolací soud napadeným rozsudkem nepřipustil rozšíření žaloby o částku 1 047 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % z částky 460 000 Kč od 19. 1. 2011 a z částky 587 000 Kč od 8. 7. 2011 vždy až do zaplacení (výrok I.), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé; ve výroku o nákladech řízení ho změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud shledal, že odvolání není důvodné, a plně se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobce, i kdyby byl alespoň co do základu dán, byl promlčen. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně poukázal na ustanovení § 32 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk ), které upravuje promlčecí lhůty u nároku na náhradu nemajetkové újmy.
Rozpornost námitky promlčení s dobrými mravy odvolací soud neshledal a doplnil, že námitka promlčení je zákonným institutem, který přispívá k jistotě v právních vztazích. Odepřít námitku promlčení lze pouze výjimečně a to v případě, kdy by žalobce marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a zánik nároku v důsledku promlčení byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Taková situace však v projednávané věci nenastala. Žalobce uplatnil nárok u žalované a ta ho měla vyrozumět do 6 měsíců. Žalovaná sice vyrozuměla žalobce s několikadenním zpožděním, to však pro něj nemělo fatální následky, neboť měl ještě další dva měsíce k uplatnění nároku. Odvolací soud k argumentaci žalobce dodal, že i ve vztazích odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem veřejné moci je smyslem institutu promlčení motivovat poškozeného ke včasnému výkonu subjektivních občanských práv, aby nedocházelo k dlouhotrvající nejistotě v právních vztazích.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, a to v celém rozsahu.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Výrok odvolacího soudu o nepřipuštění rozšíření žaloby má povahu usnesení, které má charakter rozhodnutí v prvním stupni, i když je vydáno v rámci odvolacího řízení. Dovolání nemůže směřovat proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, proto Nejvyšší soud řízení o dovolání proti napadenému výroku podle § 243b o. s. ř. ve spojení s § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz ).
Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud odmítl dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dílem jako nepřípustné a dílem pro vady.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Přípustnost dovolání nemůže založit otázka, podle dovolatele v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešená, kvalifikovaného podání dovolání subjektem, který není zastoupený advokátem, přičemž podání dovolání, co do požadavků na něj Nejvyšším soudem České republiky kladených, splňuje. Na vyřešení této otázky totiž napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezávisí. Podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem nebo notářem dle § 241 o. s. ř., v dané věci nicméně splněná, je zákonnou podmínkou dovolacího řízení, jejíž nedostatek vede k zastavení řízení o dovolání.
Dovolatel dále brojil proti tvrzeným vadám řízení, které měly spočívat v neustanovení zástupce, zamítnutí nároku žalobce na náhradu škody pro jeho neprojednatelnost, nedostatečnou reflexi žalobcovy pozdější vědomosti o počátku běhu promlčecí lhůty, nedostatečném poučení a iluzornosti vymahatelnosti nároku na náhradu škody.
Tyto námitky přípustnost dovolání založit nemohou. Dovolatel totiž v souvislosti s vytýkaným procesním postupem nevymezil v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. žádný dovolací důvod (otázku procesního práva), ani předpoklady přípustnosti dovolání. Dovolací soud přitom rozhodnutí odvolacího soudu může přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. K případným vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Jenom pro úplnost dovolací soud dodává, že o žádosti žalobce o ustanovení zástupce pro řízení bylo v průběhu řízení pravomocně rozhodnuto, přičemž rozhodnutí odvolacího soudu nebylo napadeno dovoláním, tudíž sám dovolatel jej, ač mohl, dovolacímu přezkumu nevystavil. To samé platí i v případě pravomocného odmítnutí žaloby ve vztahu k nároku na náhradu škody.
Napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky, kdy počíná běh promlčecí lhůty podle § 32 odst. 3 OdpŠk v případě náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, samozřejmě ve vazbě na konkrétní skutková zjištění, která sama o sobě dovolacímu přezkumu nepodléhají (srov. § 241a odst. 1 a 6 a § 243f odst. 1 o. s. ř.). Byť dovolatel s vyřešením této otázky odvolacím soudem zjevně rovněž nesouhlasí, ve vztahu k jejímu řešení odvolacím soudem nevymezil žádný důvod dovolání (otázku hmotného práva), ani předpoklady přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Dovolací soud tak z tohoto důvodu napadené rozhodnutí přezkoumat nemohl (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Rovněž dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 23. listopadu 2016

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu