30 Cdo 2590/2016
Datum rozhodnutí: 16.05.2017
Dotčené předpisy: § 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 2590/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně INJURED s.r.o., se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 7, zastoupené JUDr. Janem Žákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 7, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 230 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 163/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2016, č. j. 68 Co 453/2015-163, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2016, č. j. 68 Co 453/2015-163, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 9. 2015, č. j. 19 C 163/2014-106, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 230 000 000 Kč (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
3. Soud prvního stupně dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne 7. 6. 2002 byl prohlášen konkurs společnosti ZKL Klášterec nad Ohří, a. s. (dále jen úpadce ). Dne 23. 8. 2002 byl usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem schválen prodej podniku mimo dražbu. Dne 30. 8. 2002 nynější žalobkyně (v té době vystupující pod firmou COMINDUSTRIAL spol. s r.o.) uzavřela jako kupující s prodávajícím Mgr. Danielem Thonatem, správcem konkursní podstaty úpadce, smlouvu o prodeji podniku za kupní cenu 40 000 000 Kč. Následně byl ustanoven správcem konkursní podstaty JUDr. Jiří Kadeřábek, jenž podal proti nynější žalobkyni (v té době vystupující pod firmou ZKL Klášterec spol. s r.o.), žalobu o vydání veškerých věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které tvoří smlouvu o prodeji podniku z 30. 8. 2002. Řízení bylo vedeno u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 45 Cm 67/2005 (dále jen posuzované řízení ). Rozsudkem ze dne 18. 4. 2007, č. j. 45 Cm 67/2005-496, Krajský soud v Ústí nad Labem žalobě vyhověl. Podle Krajského soudu byla smlouva o prodeji podniku absolutně neplatná, neboť předmětem prodeje podniku v konkursním řízení nemohou být závazky, které nemají pracovněprávní charakter. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 1. 2008, č. j. 15 Cmo 125/2007-582, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (dále jen tvrzená nezákonná rozhodnutí ). Podnik byl pod tíhou exekuce nařízené dne 14. 4. 2008 Okresním soudem v Chomutově předán správci konkursní podstaty dne 21. 5. 2008. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1599/2008, rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze zrušil. Souhlasil se soudy nižších stupňů, že smlouva byla absolutně neplatná, nicméně žalobní návrh neumožňuje soudu, aby vzájemnou vázanost nároků (žalovaná měla vrátit podnik a žalobce měl žalované vrátit částku podle kupní smlouvy) mohl vyjádřit v rozsudku. Žalobce v posuzovaném řízení podle Nejvyššího soudu nemohl být úspěšný, protože nepodmínil povinnost žalované vydat podnik do konkursní podstaty úpadce svou povinností vrátit žalované částku, kterou jako cenu podniku do konkursní podstaty zaplatila. To je potřeba výslovně uvést ve výroku soudního rozhodnutí. Nejvyšší soud věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení, jenž usnesením ze dne 30. 8. 2013, č. j. 45 Cm 67/2005-863, řízení zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby. V odůvodnění tohoto rozhodnutí soud uvedl, že dne 27. 8. 2013 doručil právní zástupce žalované (nynější žalobkyně) k výzvě soudu svůj souhlas se zpětvzetím žaloby a zastavením řízení, avšak nesouhlasil s přiznáním nákladů řízení žalobci. Řízení tak skončilo bez meritorního rozhodnutí. Žalobkyně se v tomto řízení domáhá náhrady škody v podobě ušlého zisku, která jí měla být způsobena v důsledku vydání tvrzených nezákonných rozhodnutí. Požadovaná částka ve výši 230 000 000 Kč představuje necelý desetinásobek zisku žalobkyně dosaženého v roce 2007, tedy hospodářského období před zničením podniku , jímž žalobkyně míní nutnost trvalého opuštění podniku v důsledku exekuce vedené na základě tvrzených nezákonných rozhodnutí a předání podniku JUDr. J. K. dne 21. 5. 2008. Žalobkyně se v žádném řízení nedomáhala náhrady škody proti původnímu správci konkursní podstaty Mgr. Danielu Thonatovi.
4. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud jde o první z předpokladů pro náhradu škody, existence nezákonných rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen OdpŠk ), je tento předpoklad po formální stránce splněn, neboť tvrzená nezákonná rozhodnutí byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu. Nicméně dále soud uvedl, že je nutné přihlédnout rovněž k materiální stránce daných rozhodnutí a jejich odůvodnění. Dále se zabýval otázkou platnosti smlouvy o prodeji podniku, přičemž se ztotožnil se závěrem Nejvyššího soudu v posuzovaném řízení, že tato smlouva byla absolutně neplatnou, a to v plném rozsahu. Právě tento závazný právní názor Nejvyššího soudu vedl k následnému procesnímu úkonu žalobce ve vráceném řízení před soudem prvního stupně v tom smyslu, že žádal zastavení řízení v plném rozsahu, když Nejvyšší soud rozhodnutí zrušil z důvodu nesprávného petitu žaloby, který nepočítal se synalagamtickým závazkem a požadoval pouze vrácení podniku. Soud prvního stupně vyjádřil podiv nad tím, že nynější žalobkyně v procesním postavení žalované v posuzovaném řízení nevyužila svých procesních možností bránit se danému rozhodnutí, nepodala odvolání, naopak vyjádřila souhlas se zastavením řízení. To vše za situace, kdy podnik byl předán správci konkursní podstaty, nynější žalobkyně neobdržela za něj požadovanou kupní cenu a byla nucena následně vyvolat jiné řízení, v němž se kupní ceny domáhá. Je s podivem, že žalobkyně neiniciovala změnu žalobního petitu tak, aby byla připuštěna změna žaloby, když tuto možnost v původním řízení měla, a naopak pouze pasivně souhlasila se zastavením řízení. I přes tyto skutečnosti však soud prvního stupně za podstatný považoval závěr o neplatnosti smlouvy o prodeji podniku. Žalobkyně tudíž nabyla podnik na základě neplatné smlouvy. Žalobkyně se tak musela vypořádat se správcem konkursní podstaty jako s primárním dlužníkem, neboť při existenci neplatné smlouvy si strany musí vrátit vše, co získaly, tedy předmětem vypořádání by byl i případný zisk. Žalobkyně se touto žalobou domáhá toho, co by mohla protiprávně získat, tedy generovat protiprávní zisk z cizí věci na úkor konkursní podstaty. Soud tak dospěl k závěru, že tvrzený ušlý zisk není v příčinné souvislosti s nezákonností shora označených rozhodnutí. Žalovaná není věcně pasivně legitimovanou, neboť je na místě vypořádat závazky proti primárnímu dlužníkovi, tedy správci konkursní podstaty. Dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že došlo také k přetržení příčinné souvislosti v důsledku akceptace zpětvzetí žaloby a zastavení řízení.
5. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Neshledal důvodnou námitku žalobkyně ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, jež měla spočívat v tom, že z rozhodnutí není zřejmé, zda soud prvního stupně dospěl k závěru o nezákonnosti daných rozhodnutí, když se touto nezákonností zabýval jednak po formální, jednak po materiální stránce. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že soud dovodil existenci nezákonných rozhodnutí, pouze dospěl k závěru, že absentuje další předpoklad odpovědnosti za škodu, kterým je příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou, a konečně dospěl k závěru, že žalovaná není ve sporu věcně pasivně legitimovanou. Po právní stránce se však odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně existence nezákonného rozhodnutí. Uvedl, že za nezákonné nelze považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje. Opačný názor by vedl k nepřijatelnému důsledku, že nárok na náhradu škody by vznikl účastníkům jakéhokoli řízení vždy, když by instančně vyšší orgán dospěl k odlišnému právnímu názoru od instančně nižšího orgánu. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3437/2011, ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2259/2012, ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1338/2011, a rozsudek ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003. Protože podle odvolacího soudu absentuje jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu, kterým je existence nezákonného rozhodnutí, bylo by nadbytečné se zabývat splněním dalších z nich. Odvolací soud poznamenal, že v tomto řízení nepříslušelo soudu prvního stupně zabývat se důvodností žaloby v posuzovaném řízení, tedy hodnotit platnost smlouvy o prodeji podniku. Veškeré odvolací námitky k tomuto závěru tak shledal irelevantní. Vzhledem k tomu, že předmětem žaloby nebyla kupní cena, bylo nadbytečné zabývat se argumentací žalobkyně směřující k tomuto nároku a k otázce synalagmatického plnění.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva ohledně posouzení podmínek nezákonnosti rozhodnutí, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Dále dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky dovolacím soudem doposud neřešené, a to, zda je při posouzení nároku žalobkyně (poškozené) na náhradu škody po státu z důvodů tvrzeného nuceného vydání podniku pod tíhou exekuce z titulu následně zrušených nezákonných rozhodnutí relevantní vlastnictví či oprávněná držba poškozené k takovému podniku a platnost smlouvy kupní.
7. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Ve vztahu k první otázce namítá, že jediným předpokladem nezákonnosti rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk je jeho změna či zrušení po právní moci. Tato podmínka byla splněna. Z obsahu zrušujícího rozsudku je zřejmé, že žaloba měla být zamítnuta (pro žalobní petit nezohledňující vzájemnou povinnost vrátit kupní cenu), namísto toho však soudy nesprávně rozhodly tak, že žalobě vyhověly a uložily žalobkyni povinnost vydat věci, práva a jiné majetkové hodnoty. Odvolací soud jedinou zákonnou podmínku rozšířil o další novou podmínku, podle které za nezákonné rozhodnutí nelze považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje. Pokračování v řízení po kasačním rozhodnutí dle dovolatelky nebrání v posouzení zrušeného rozhodnutí jako nezákonného. Pokud by tomu tak bylo, pozbyl by stát téměř zcela svoji odpovědnost za nezákonná rozhodnutí vydaná v civilním soudním řízení. Tento restriktivní výklad popírá ústavně garantované právo ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Dále se dovolatelka obsáhle vyjadřuje k jednotlivým rozhodnutím Nejvyššího soudu, na která odvolací soud odkázal, přičemž uvádí důvody, proč daná rozhodnutí nejsou aplikovatelná na nyní posuzovanou věc. Nadto z výše citovaných rozhodnutí dovozuje, že závěr o nezákonnosti zrušených rozhodnutí nelze učinit pouze v případě, kdy se v řízení pokračuje v době, kdy je rozhodováno o náhradě škody. Od tohoto závěru se odvolací soud odchýlil, neboť v této věci již posuzované řízení v současné době nepokračuje.
8. Dále dovolatelka namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, která spočívá v tom, že odvolací soud se vůbec nevypořádal s odvolací argumentací žalobkyně poukazující na nesprávné právní posouzení soudu prvního stupně ohledně údajně absentující příčinné souvislosti či údajně absentující pasivní věcné legitimace žalované. K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně se odvolací soud omezil na konstatování závěru o přezkoumatelnosti tohoto rozsudku, aniž by ho jakkoliv logicky zdůvodnil či se vyjádřil alespoň k jednomu z několika argumentů žalobkyně. Dovolatelka opakuje své námitky vztahující se k nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž za zásadní považuje, že z rozsudku není zřejmé, zda soud prvního stupně považoval zrušená rozhodnutí za nezákonná, když přišel s vlastní koncepcí formální a materiální nezákonností rozhodnutí, aniž by tuto koncepci blíže vysvětlil. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí dále spočívá v závěru odvolacího soudu, že je irelevantní, zda žalobkyně byla vlastníkem nebo oprávněným držitelem podniku a zda smlouva o prodeji podniku byla platná či nikoliv nebo jaká byla aktiva podniku, z jehož zmařeného provozu žalobkyně škodu uplatňuje. Tento závěr odvolací soud nijak neodůvodnil. Dovolatelka odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí.
9. Ve vztahu k druhé otázce dovolatelka namítá, že odvolací soud přehlédl, že se v řízení domáhá náhrady škody po státu alternativně ze dvou titulů s vědomím, že v závislosti na posouzení platnosti či neplatnosti smlouvy o prodeji podniku může být úspěšná jen v jednom z nich. Předně žalobkyně tvrdí, že je vlastníkem podniku na základě platné a účinné smlouvy a škoda jí vznikla tím, že musela podnik na základě nezákonných rozsudků vydat, a nemohla proto pokračovat v do té doby ziskovém provozu. Alternativně tvrdí, že i kdyby byla smlouva absolutně neplatná, nebyla by žalobkyně povinna předmětný areál vyklidit (minimálně do doby vrácení kupní ceny), a tudíž by i nadále podnik provozovala. Posouzení otázky platnosti smlouvy je tudíž pro posouzení nároku žalobkyně v tomto řízení zásadní. Není zřejmé, z čeho odvolací soud dovodil opak. Nelze vyloučit, že odvolací soud k tomuto závěru dospěl z toho důvodu, že danou otázku považoval za pravomocně vyřešenou zrušujícím rozsudkem Nejvyššího soudu v posuzovaném řízení. Nejvyšší soud v posuzovaném řízení tuto otázku řešil pouze jako otázku předběžnou, pročež její řešení není závazné. Dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011. Následně se zabývá otázkou platnosti dané smlouvy.
10. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
11. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že druhá dovolatelkou vymezená otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť se jedná o otázkou řešenou v jiném řízení, jejímž posouzením se odvolací soud nezabýval, neboť tato otázka nebyla pro posouzení nároku uplatněného dovolatelkou relevantní a odvolací soud ani nebyl k posuzování této otázky příslušný. Žalovaná odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 3453/14. Skutečnost, že zůstala tato otázka pro žalobkyni nezodpovězena, resp. odpověď na ní má za nejistou, leží zcela na žalobkyni, která z vlastní svobodné vůle nepokračovala v řízení, v němž mohla dosáhnout odpovědi na tuto otázku. K první dovolatelkou vymezené otázce žalovaná uvádí, že judikatura Nejvyššího soudu, na níž odvolací soud odkázal, je v této věci aplikovatelná, byť žádné z rozhodnutí výslovně neřeší věc obdobnou této věci. Z rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 593/2003 plyne právní věta, že nebylo-li pravomocně skončeno řízení následující po zrušení pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost, nelze je považovat za nezákonné. Názory na její paušální použití se různí, neboť na straně jedné nelze ustoupit z principu, že podmínka nezákonnosti rozhodnutí nastává objektivně zrušením nebo změnou nezákonného rozhodnutí, ale na straně druhé je pro posouzení vzniku škody, resp. újmy co do základu rozhodné, jaký je výrok pravomocného rozhodnutí vydaného v pokračujícím řízení po zrušení nezákonného rozhodnutí. Pokud rozhodnutí vydané v pokračujícím řízení obsahuje stejný výrok, který mělo zrušeného rozhodnutí, je třeba zkoumat tvrzený obsah, druh újmy, aby bylo možno dovodit existenci či neexistenci příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou újmou. Pokud řízení vedené po zrušení nezákonného rozhodnutí neskončí rozhodnutím ve věci, pak je třeba zkoumat důvody, pro které nebylo meritorní rozhodnutí vydáno, např. jako se stalo v této věci zastavení řízení, včetně podílu poškozeného. Jelikož žalobkyně v řízení pokračujícím po zrušení obou rozsudků souhlasila s návrhem na zpětvzetí žaloby, zbavila se o své vůli nového rozhodnutí ve věci, na základě něhož mohlo být postaveno na jisto, zda v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím jí vznikla tvrzená škoda. Žalobkyní podávané úvahy o tom, že v pokračujícím řízení soudy nemohly žalobě na vydání podniku vyhovět proto, že v petitu nebylo reflektováno synalagma, mají stejnou váhu jako důvody opačné, tj. pokud by řízení pokračovalo, pak by žalobce konkursní správce petit upravil, a vzhledem k neplatnosti smlouvy o prodeji podniku by byla žalobkyni uložena stejná povinnost jako v nezákonném rozhodnutí.
12. K posledně uvedené úvaze žalované o potenciálním výsledku posuzovaného řízení dovolatelka ve své replice uvedla, že tato úvaha je irelevantní, neboť ani následné rozhodnutí nemohlo nic změnit na skutečnosti, že dřívější rozhodnutí byla pro nezákonnost zrušena, tedy šlo o nezákonná rozhodnutí. Krom toho uvedená úvaha není správná, neboť i kdyby žalobce v posuzovaném řízení upravil petit, pak by nové rozhodnutí ve věci samé nemohlo být totožné jako nezákonné rozhodnutí. To z toho důvodu, že takové rozhodnutí by ukládalo vydat věci, práva a jiné majetkové hodnoty oproti vrácení kupní ceny. Přitom částkou 40 mil. Kč konkursní správce nedisponoval, nemohl tak ani doložit, že je připraven vzájemnou povinnost plnit, natož to prokázat v rámci exekuce. Bez vrácení kupní ceny by pak žalobkyně (v tomto řízení) nebyla povinna podnik vydat, což však na základě nezákonných rozhodnutí učinit musela.
13. V dalším podání ze dne 25. 11. 2016 dovolatelka navrhla připuštění procesního nástupnictví dle ustanovení § 107a o. s. ř. vstupem společnosti BARDAVAN Trade a.s. namísto dosavadní žalobkyně z důvodu postoupení žalované pohledávky. V podání ze dne 31. 1. 2017 opětovně požádala o vydání rozhodnutí o tomto návrhu.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. .
15. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
16. Dovolací soud předně k návrhu dovolatelky na připuštění procesního nástupnictví uvádí, že dle § 243b o. s. ř. ustanovení § 107a o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí. Dovolací soud tudíž v dovolacím řízení pokračoval, aniž by o tomto návrhu dovolatelky rozhodoval.
17. Odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru, že absentuje jeden z předpokladů odpovědnosti státu za škodu, jímž je existence nezákonného rozhodnutí. Druhá dovolatelkou vymezená otázka tudíž nezakládá přípustnost dovolání, neboť nejde o otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. záviselo.
18. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro řešení první dovolatelkou vymezené otázky, neboť odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Dovolání je důvodné.
20. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.
21. K otázce, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí za nepřezkoumatelné, se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013. Zde bylo vysloveno, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly podle obsahu odvolání na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly podle obsahu dovolání na újmu uplatnění práv dovolatele.
22. V napadeném rozhodnutí pak odvolací soud vyložil, že z rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že tento soud dospěl k závěru o existenci nezákonného rozhodnutí, a tudíž neshledal rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelným. Své rozhodnutí ovšem odvolací soud postavil na opačném závěru, a z toho důvodu shledal nadbytečným zabývat se dalšími argumenty žalobkyně, neboť nedůvodnost žalobou uplatněného nároku již plynula z tohoto závěru. Z dovolání se jednoznačně podává, že tento pro odvolací soud stěžejní závěr byl zřejmý rovněž dovolatelce. Dovolací soud tudíž neshledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným.
23. Podle judikatury Nejvyššího soudu je podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost (§ 8 odst. 1 OdpŠk) zásadně splněna již po zrušení rozhodnutí, bez ohledu na výsledek dalšího řízení (samozřejmě pouze za předpokladu, že důvodem zrušení předmětného rozhodnutí byla jeho nezákonnost). Stejný názor vyslovil Nejvyšší soud v rozsudcích ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4379/2007, ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1110/2010, ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 338/2014, a ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 200/2014.
24. Nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk je pravomocné (případně bez ohledu na právní moc vykonatelné) rozhodnutí, které bylo zrušeno nebo změněno příslušným orgánem pro nezákonnost (blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013). V posuzovaném případě byly požadované podmínky splněny rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 1. 2008, č. j. 15 Cmo 125/2007-582, byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1599/2008, pro nezákonnost zrušen, neboť povinnost vydání podniku prodávajícímu nesprávně nebyla ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně podmíněna povinností vrátit žalované to, co se jí dostalo od prodávajícího za podnik, jehož vydání se domáhal. Podmínka vydání nového meritorního rozhodnutí ve věci není podle ustanovení § 8 OdpŠk vyžadována a neplyne ani z výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu. Lze tedy uzavřít, že ve věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí a jedna z podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu byla splněna.
25. Z výše citované judikatury dále plyne, že otázka dalšího vývoje řízení může být relevantní pro zjišťování vzniku škody, případně nemajetkové újmy a eventuálně příčinné souvislosti. V některých případech je tedy konečný výsledek dalšího řízení po zrušení nebo změně rozhodnutí pro nezákonnost třeba zohlednit. I kdyby se však nezákonné rozhodnutí v dalším rozhodnutí ukázalo jako věcně správné (např. pokud rozhodnutí bylo zrušeno, ale jeho výrok byl totožný s výrokem konečného rozhodnutí ve věci), na jeho nezákonnosti ve smyslu § 8 OdpŠk to nic nezmění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013).
26. Předpokladem vzniku odpovědnosti státu za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím je současné splnění tří podmínek: 1) zrušení rozhodnutí pro nezákonnost, 2) vznik újmy a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem újmy. V každém jednotlivém případě uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy je třeba zkoumat splnění uvedených tří podmínek, tedy rovněž to, zda ve sféře poškozeného vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí újma. V některých případech pak bude pro posouzení, zda újma ve sféře poškozeného vznikla, třeba znát konečný výsledek řízení po zrušení rozhodnutí (uvedené ostatně obdobně platí i pro posouzení vzniku škody, což Nejvyšší soud popsal ve výše uvedeném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 190/2013).
27. Mohou však nastat i případy, kdy újma poškozeného je takového charakteru, že její vznik je zřejmý již po zrušení nezákonného rozhodnutí, a to bez ohledu na to, jaký bude konečný výsledek celého řízení po zrušení nezákonného rozhodnutí. Opačný závěr (že vznik újmy v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí není možné posoudit před vydáním konečného rozhodnutí) by vedl k zamítnutí žaloby tzv. pro tentokrát (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 200/2014).
28. V nyní posuzované věci však výsledek řízení již je znám, neboť posuzované řízení bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby. Dovolacímu soudu nepřísluší v této fázi řízení se zabývat otázkou, jaký význam má takovýto výsledek řízení pro posouzení vzniku škody či existence příčinné souvislosti. Stejně tak dovolacímu soudu nepřísluší se v této fázi řízení zabývat otázkou, zda pro posouzení zbývajících dvou předpokladů je relevantní otázka platnosti smlouvy o prodeji podniku, ani otázkou, zda soudům v odškodňovacím řízení přísluší se touto otázkou zabývat. To z toho důvodu, že odvolací soud postavil své rozhodnutí pouze na (nesprávném) závěru o neexistenci prvního předpokladu vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Bude na odvolacím soudu, aby v dalším řízení při výše uvedeném závazném právním názoru ohledně existence prvního předpokladu pro vznik odpovědnosti za škodu se zabýval otázkou splnění dalších výše uvedených předpokladů.
V. Závěr
29. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
30. Soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
32. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 5. 2017

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu