30 Cdo 2579/2016
Datum rozhodnutí: 30.11.2016
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 2579/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobců a) Ing. Z. T. , b) Ing. Z. T. , c) V. J. , a d) I. J. , všech zastoupených Mgr. Petrem Šmídkem, advokátem se sídlem v Liberci, Jestřábí 974, proti žalované STOMA-H, v. o. s. , v likvidaci , se sídlem v Liberci, Husova 29, identifikační číslo osoby 148 65 459, zastoupené opatrovníkem Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem se sídlem v Liberci, Husova 29, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 24 C 90/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočce v Liberci ze dne 10. prosince 2015, č. j. 29 Co 299/2015-154, takto:

I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení žalovaného částku 4.114 Kč, a to na účet Okresního soudu v Liberci.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Okresní soud v Liberci (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 13. května 2015, č. j. 24 C 90/2012-134, zamítl žaloby, jimiž se žalobci domáhali určení, že jsou vlastníky ve společném jmění manželů v označeném rozsahu spoluvlastnických podílů na předmětném nemovitém majetku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci (dále již odvolací soud ) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci (dále též dovolatelé ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatelé předně považují za nespornou skutečnost, že jsou vlastníky spoluvlastnických podílů na nemovitosti z důvodu, že jejich vlastnické právo nikdy nepřešlo na společnost UNI-EFEKT s. r. o. , když jimi učiněná formulace žaloby vycházela ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, kde nemovitost budova čp. 29 byla prohlášením vlastníka rozdělena na jednotky, proto podaná žaloba odpovídala stavu zápisu v katastru nemovitostí.
Dovolatelé spatřují dva předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., kdy druhý předpoklad vymezují pro případ, že by se s prvním z nich dovolací soud neztotožnil.
Prvním předpoklad přípustnosti dovolání žalobci spatřují v odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu , přičemž ve vztahu ke změně zápisu v katastru nemovitostí, kterým byla budova čp. 29 prohlášením vlastníka rozdělena na jednotky, odkazují na rozsudek NS 33 Cdo 4080/2007, který dle jejich názoru řešil obdobný případ prohlášení budovy na jednotky a následného práva na vlastnictví těchto jednotek. Shodně k této věci i nález ÚS sp. zn. Pl. ÚS 51/2000. Z této dovolací argumentace se ovšem explicite nepodává právní otázka, kterou dovolatelé považují za odvolacím soudem nesprávně řešenou z hlediska ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z kontextu dovolání lze se domnívat, že dovolatelé tím míní právní otázku týkající se věcně právní deklarace k nemovitému majetku, který v mezidobí s ohledem na již v rozhodnutích obou soudů popsané právně významné okolnosti doznal změny v katastru nemovitostí (zapsané bytové jednotky).
Prostřednictvím této argumentace ovšem přípustnost dovolání nelze založit. Je tomu tak z toho důvodu, že v dovolateli označeném rozsudku ze dne 12. března 2010, sp. zn. 33 Cdo 4080/2007, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 22/2011 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ), Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) vyložil a odůvodnil právní názor, že reálné rozdělení obytného domu (předmětu daru) na bytové jednotky a společné části domu podle zákona č. 72/1994 Sb. nebrání vrácení daru podle § 630 obč. zák., a že dárce se může vůči obdarovanému úspěšně domáhat vrácení těch bytových a nebytových jednotek, včetně spoluvlastnického podílu ke společným částem domu, jejichž vlastníkem zůstal obdarovaný. Dovolací soud tento právní názor zaujal jak ostatně správně zdůrazňuje ve svém písemném vyjádření k dovolání žalovaná v poměrech, kdy k rozdělení domu došlo platně. Tomuto judikovanému závěru pak přisvědčil dovolací soud např. i v rozsudku ze dne 15. února 2012, sp. zn. 29 Cdo 3827/2009, a to v případě převodu vlastnického práva k obytnému domu (či spoluvlastnického podílu na něm) kupní smlouvou, kdy po uzavření kupní smlouvy byl obytný dům platně rozdělen na bytové jednotky předmětným prohlášením vlastníka bytu, a kdy se kupující stal při následném vypořádání spoluvlastnictví k domu vlastníkem bytové jednotky. Judikované závěry tedy vycházejí z jiného skutkového základu, než je případ dovolatelů, neboť odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyložil (ve stručnosti shrnuto), že nevlastník nemohl platně činit platné právní úkony vedoucí ke zrušení spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti a k vymezení bytových jednotek, a to nezávisle na tom, jaký je stav zápisů v katastru nemovitostí. Nutno uvést, že tento závěr není v žádné kolizi s judikaturou dovolacího či snad Ústavního soudu.
Dovolateli druhý vymezený předpoklad přípustnosti jejich dovolání, že tato problematika nebyla dosud řešena dovolacím soudem , jednak trpí deficitem řádně zformulované právní otázky hmotného práva, která podle přesvědčení dovolatelů v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, avšak s přihlédnutím k výše uvedenému lze (obecně) uvést, že dovolací soud v dosavadní judikatuře permanentně řešil otázky nesouladu mezi stavem zápisů v katastru nemovitostí a právním stavem, a to povětšinou ve prospěch právního stavu, ledaže byly splněny podmínky pro vydržení či (nověji) nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Nejvyšší soud ovšem ani v tomto případě není v pozici, aby za dovolatele domýšlel dosah jimi uvažované a formulačně nedostatečně vyjádřené dovolací argumentace ve vztahu k nepromítnuté právní otázce v dovolání, jejíž řešení by mělo být předloženo k rozhodnutí dovolacímu soudu, neboť a to je zapotřebí zdůraznit ona dovolací precizace přirozeně spočívá pouze a jen na dovolateli.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 30. listopadu 2016

JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu