30 Cdo 2578/2000
Datum rozhodnutí: 08.11.2000
Dotčené předpisy:




30 Cdo 2578/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl ve věci péče o nezletilou A. J., zastoupenou opatrovníkem - Městskou částí P., dceru V. J. a I. J., o návrhu V. Ch., k udělení souhlasu k podání žádosti o změnu příjmení nezletilé, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 16 P 220/97, o dovolání otce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.12.1999, č.j. 14 Co 417/99-72, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 24. dubna 1998, č.j. 16 P 220/97-34, udělil navrhovatelce V. Ch. souhlas k podání návrhu na změnu příjmení nezletilé A. J. na Ch.", u Obvodního úřadu Městské části P. Vyšel ze zjištění, že poté co matka nezletilé zahynula dne 17.8.1994 při dopravní nehodě, byla nezletilá A., rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28.2.1995, svěřena do výchovy matčiny sestry V. Ch. Ta se svým manželem o nezletilou dobře pečuje. Nezletilá vyrůstá v úplné rodině s dalšími dvěma nezletilými dětmi manželů Ch. Soud prvního stupně rozhodl, že je v zájmu nezletilé, aby její pocit sounáležitosti s rodinou, ve které vyrůstá prakticky od roku a půl svého věku, byl prohlubován, takže změna příjmení bude v zájmu nezletilé.

K odvolání otce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.12.1999, č.j. 14 Co 417/99-72, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a návrh otce na připuštění dovolání zamítl s tím, že se jedná o potvrzující rozsudek odvolacího soudu ve věci upravené zákonem o rodině, kde ustanovení § 238 odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) dovolání nepřipouští.

Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl otec (dále jen dovolatel) dovoláním, ve kterém navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání považuje za přípustné dle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. s ohledem na skutečnost, že jde o speciální ustanovení ve vztahu k § 238 odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Rozhodnutí soudů obou stupňů povedou podle dovolatele k odcizení otce a jeho jediné dcery. Pro změnu příjmení nezletilé neexistují žádné závažné důvody s tím, že uvedenou změnu nelze samostatně oddělit od dalších věcných úprav vztahu dovolatele k jeho nezletilé dceři. Rozhodnutími soudů obou stupňů bylo hrubě zasaženo do práv dovolatele na ochranu rodinných vztahů, zaručených mezinárodními smlouvami, které mají přednost před vnitrostátním právem podle čl. 10 Ústavy.

Navrhovatelka ve svém vyjádření navrhla zamítnutí dovolání a poukázala na skutečnost, že dovolatel neuvedl žádný konkrétní dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za správná.

Po zjištění, že dovolání je v přezkoumávané věci podané oprávněnou osobou, t.j. účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, jak to vyžaduje ustanovení § 241 odst. l o.s.ř., že je podané ve lhůtě určené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., a v podstatě splňuje formální i obsahové náležitosti dle ustanovení § 241 odst. 2 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání, protože podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239 o.s.ř.

V dané věci se jedná o rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Proti takovému rozsudku ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. dovolání nepřipouští. V dané věci se jedná o rozsudek odvolacího soudu, vydaný ve věci péče o nezletilé děti, t.j. ve věci upravené zákonem o rodině, kde ustanovení § 238 odst. 2 písm. b/ přípustnost dovolání výslovně vylučuje.

Daná věc nesplňuje ani podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 239 odst. 1 o.s.ř., neboť odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil. Ovšem vzhledem ke skutečnosti, že odvolací soud nevyhověl návrhu žalobce na připuštění dovolání, je na místě postup podle § 239 odst. 2 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud tedy posuzuje jako otázku předběžnou, zda potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. není založena již vlastním tvrzením dovolatele, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. To je dáno, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, tedy byla pro jeho rozhodnutí věci určující. Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy obdobné povahy. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (t.j. odvolacích soudů a soudu dovolacího) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil. To je dáno zejména, když vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, takže rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné, tedy nové řešení této právní otázky.

O takový případ se ovšem v dané věci nejedná, odvolací soud v konkrétním případě řešil otázku, která nečiní jeho rozhodnutí tak právně významným, jak předpokládá ustanovení § 239 o.s.ř.

Z obsahu spisu nevyplývá (ani dovolatel to netvrdí), že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., ke kterým dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti dle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Dovolatel se žádné konkrétní vady dle uvedeného ustanovení nedovolává a dovolací soud existenci takové vady z obsahu spisu nezjistil. Daná věc náleží do pravomoci soudu, ten, kdo vystupoval v řízení jako účastník, měl způsobilost být účastníkem řízení i procesní způsobilost, v téže věci nebylo již dříve pravomocně rozhodnuto ani již zahájeno řízení, návrh na zahájení byl podán, účastníku řízení nebyla v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem a soud byl správně obsazen (§ 237 odst. 1 písm. a/ až g/ o.s.ř.).

Na základě shora uvedených skutečností dovolací soud dovolání odmítl dle ustanovení § 243b odst. 4 s přihlédnutím k ustanovení § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., protože směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není dovolání přípustné.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. listopadu 2000

JUDr. František D u c h o ň , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marie Plhalová