30 Cdo 2574/2015
Datum rozhodnutí: 19.08.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 241a odst. 2 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 2574/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem v právní věci žalobce Ing. J. F. , zastoupeného JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Dukelská 891/4, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 300 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 47/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2015, č. j. 68 Co 330/2014-88, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil výrok I. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 29. 11. 2013, č. j. 42 C 47/2012-41, odvolání proti výroku II. napadeného rozsudku odmítl a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů.
Žalobce se domáhal částky 300 000 Kč jako náhrady majetkové a nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout vedením exekuce na základě exekučního titulu, který byl následně zrušen.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I. a II. včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. .
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Žalobce v dovolání pouze parafrázoval obsah ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by uvedl, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe se podle něj odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že [n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou ( ) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že k namítaným vadám řízení dovolací soud nepřihlížel, neboť k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/, b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 19. 8. 2015

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu