30 Cdo 2574/2010
Datum rozhodnutí: 15.06.2011
Dotčené předpisy: § 35 předpisu č. 82/1998Sb., § 31a předpisu č. 82/1998Sb., § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 112 obč. zák., čl. II předpisu č. 160/2006Sb.







30 Cdo 2574/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce M. S. , zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 357.230,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 12 C 36/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2010, č. j. 68 Co 460/2009-65, takto:


I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :


Odvolací soud ve výroku I. v záhlaví uvedeného rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním žalobce napadených výrocích II. V., v nichž tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu částku 12.450,- Kč (výrok II.), částku 20.320,- Kč (výrok III.) a částku 357.230,- Kč (výrok IV.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.). Odvolací soud ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího.
Výše uvedených částek se žalobce domáhal z titulu náhrady škody, která měla spočívat jednak v jím vynaložených nákladech řízení souvisejících s podáním stížnosti u Evropského soudu pro lidská práva (částka 12.450,- Kč) a jednak v jím vynaložených nákladech spojených s předběžným projednáním nároku u žalované (částka 20.320,- Kč). Dále žalobce požadoval částku 357.230,- Kč jakožto přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného před Okresním soudem v Chomutově pod sp. zn. 9 C 732/96.
Dle zjištění soudu prvního stupně řízení před Okresním soudem v Chomutově probíhalo toliko v jednom stupni, a to od 22. 2. 1996 do 21. 9. 2005, kdy byl rozsudek soudu prvního stupně doručen žalovanému, a nabyl tak právní moci. Dne 6. 2. 2006 podal žalobce u Evropského soudu pro lidská práva stížnost na nepřiměřenou délku tohoto řízení. Dne 25. 4. 2007 podal žalobce u žalované žádost o odškodnění. Žalovaná se ve lhůtě šesti měsíců k této žádosti nevyjádřila a žalobce podal dne 30. 10. 2007 žalobu u soudu. Při jednání před soudem prvního stupně dne 29. 5. 2009 žalovaná vznesla námitku promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy, a to z důvodu, že žalobce jednak nedoložil včasnou stížnost podanou Evropskému soudu pro lidská práva a jednak žádost o odškodnění byla u žalované uplatněna dne 25. 4. 2007 s tím, že žaloba byla podána k soudu 30. 10. 2007 .
Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, se v odůvodnění svých rozsudků shodly, že v posuzovaném řízení před Okresním soudem v Chomutově došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, avšak že nárok žalobce na přiměřené zadostiučinění za tento nesprávný úřední postup je promlčen.
Odvolací soud k tomu uvedl, že řízení před Okresním soudem v Chomutově bylo pravomocně skončeno dne 21. 9. 2005, žalobce podal včasnou stížnost u Evropského soudu pro lidská práva (dále jen ESLP ) a dne 25. 4. 2007 uplatnil nárok na náhradu škody u žalované. Zákon č. 160/2006 Sb. vstoupil v účinnost dne 27. 4. 2006, žalobci tedy vznikla nemajetková újma před jeho účinností. Soud prvního stupně správně aplikoval čl. II cit. zákona. Jelikož žalobce podal včasnou stížnost k ESLP, jeho nárok se nemohl promlčet dříve než ke dni 27. 4. 2007. Je však třeba vzít v úvahu, že dle § 35 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) dále jen OdpŠk , promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu šesti měsíců. Ke stavení promlčecí doby tak v tomto případě došlo od 25. 4. 2007 do 25. 10. 2007, promlčecí doba uplynula dne 29. 10. 2007 a žalobní návrh byl podán jeden den po jejím uplynutí, 30. 10. 2007. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobce, že ke stavení běhu promlčecí doby došlo po celou dobu, kdy byla projednávána stížnost žalobce před ESLP, ani námitce, že došlo k chybnému výpočtu data, od něhož byl nárok promlčen. Odvolací soud nepovažoval za důvodný ani argument žalobce, že námitka promlčení vznesená žalovanou je v rozporu s dobrými mravy.
Proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. (tedy rozhodnutí o zamítnutí žaloby v části týkající se uplatněného nároku na přiměřené zadostiučinění), podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozsudku a má zato, že řízení je postiženo vadami. Za otázku zásadně právně významnou považuje závěr soudů o promlčení jím vzneseného nároku na přiměřené zadostiučinění. Nesouhlasí s takto ryze formalistickým pojetím, které nemá nic společného s principy právního státu v materiálním slova smyslu. Dovolatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 420/09, a v jeho světle považuje za nesprávný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, maje za to, že vznesení námitky promlčení ze strany žalované je v daném konkrétním případě v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel důvodně očekával, že o jeho stížnosti rozhodne ESLP a až 29. 4. 2008 se dozvěděl, že po přijetí nepatřičné výjimky se mou stížností nebude zabývat. Zásadní právní otázkou je i posouzení vztahu ustanovení
§ 35 OdpŠk a § 112 obč. zák. Ustanovení první totiž může být speciálním pouze k části druhého týkající se uplatnění nároku u jiného příslušného orgánu . Proto na stížnost k ESLP, což je nepochybně uplatnění nároku u soudu, se musí vztahovat obecný § 112 obč. zák, a nikoliv § 35 OdpŠk. Dovolatel též namítá, že žalovaná vznesenou námitku promlčení nedostatečně skutkově vymezila, což je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007. Soudy se také nezabývaly argumentem dovolatele, že aplikovaná právní úprava je v rozporu s ústavním pořádkem. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a aby žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že dovolání žalobce není přípustné, neboť nenaplňuje podmínky zásadního právního významu. Navrhla proto, aby dovolání bylo odmítnuto.


Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) dále jen o. s. ř.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř. O takovou situaci by se jednalo tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že v rozhodnutí odvolacího soudu je řešena právní otázka, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přitom se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží.
Dovolací soud dospěl k závěru, že v napadeném rozhodnutí je řešena otázka, kterou je možno charakterizovat jako zásadně právně významnou, neboť v těchto souvislostech se jí dovolací soud dosud nezabýval. Dovolání je proto přípustné, není však důvodné.
Otázka zásadního právního významu se týká posouzení promlčení nároku dovolatele na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, jehož byl účastníkem (žalobcem), a to za situace, kdy podal před účinností zákona č. 160/2006 Sb. včasnou stížnost k ESLP.
Na daný případ se nepochybně vztahuje jak úprava obsažená v zákoně č. 82/1998 Sb., tak v zákoně jej měnícím č. 160/2006 Sb., zvláště pak v jeho čl. II.
Ustanovení § 31a OdpŠk stanoví: Bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.


Čl. II zákona č. 160/2006 Sb. stanoví: Odpovědnost podle tohoto zákona za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí a § 22 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se vztahuje také na nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen; v případě, že poškozený podal před nabytím účinnosti tohoto zákona k Evropskému soudu pro lidská práva z tohoto titulu v dané věci včasnou stížnost, o které tento soud dosud nevydal konečné rozhodnutí, dojde k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy za 1 rok ode dne účinnosti tohoto zákona.
Ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk zní: Nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
Konečně ustanovení § 35 OdpŠk zní: Promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců.
V daném případě je třeba aplikovat čl. II, v části za středníkem, zákona č. 160/2006 Sb., a § 35 OdpŠk.
V souzeném případě dovolatel podal před účinností zákona č. 160/2006 Sb. včasnou stížnost k ESLP, přičemž do dne účinnosti tohoto zákona ESLP o jeho stížnosti nerozhodl. V takovém případě nepochybně platí, že k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1, věty druhé a třetí, OdpŠk dochází za jeden rok ode dne účinnosti tohoto zákona, tedy dne 27. 4. 2007 (neboť zákon č. 160/2006 Sb. nabyl účinnosti dne 27. 4. 2006).
Z hlediska znění citovaného ustanovení pak nelze soudům nižších stupňů vytýkat, že postupovaly formalisticky, neboť kdyby tak skutečně učinily, mohly by dospět dokonce k závěru, že nárok žalobce se promlčel dne 27. 4. 2007 bez ohledu na to, že uplatnil tento nárok u úřadu ve smyslu § 14 odst. 1 OdpŠk.
Dovolací soud nicméně souhlasí s interpretací vyloženou soudem odvolacím (i soudem prvního stupně), že i v tomto případě je třeba aplikovat § 35 OdpŠk. Proto uplatnil-li dovolatel před 27. 4. 2007 svůj nárok u úřadu podle § 14 odst. 1 OdpŠk, stavěla se roční promlčecí doba až do doby skončení předběžného projednání, nejdéle však na dobu šesti měsíců. Jestliže dovolatel uplatnil nárok dne 25. 4. 2007, stavěla se promlčecí doba do 25. 10. 2007, jelikož úřad se ve smyslu § 6 OdpŠk k této žádosti vůbec nevyjádřil. Zbylé tři dny promlčecí doby tak uběhly dnem 29. 10. 2007, neboť 28. 10. byl státní svátek a neděle. Jestliže dovolatel podal žalobu u soudu až 30. 10. 2007 a žalovaná vznesla námitku promlčení, je nárok dovolatele promlčen, a nelze mu v soudním řízení poskytnout ochranu.
Takový výklad odpovídá právní doktríně (srov. Vojtek, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 2. vydání, C. H. Beck: Praha, 2007, str. 192) a ve vztahu k jiným nárokům podle zákona č. 82/1998 Sb. je dovozován i v judikatuře soudů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2682/2009, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).


Dovolací soud považuje za nepřípadnou argumentaci dovolatele nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 420/09, zabývajícím se předvídatelností práva v souvislosti s podmínkami vyhlášení mezinárodní smlouvy ve vnitrostátním prostředí. Nelze totiž přehlédnout, že dovolatel měl od nabytí platnosti (zároveň i účinnosti) zákona č. 160/2006 Sb. jeden rok na to, aby svůj nárok uplatnil. Učinil-li tak až v posledních dnech této doby, měl si být vědom rizik takového postupu a nezbytnosti dodržet zákonem stanovené lhůty. V tomto případě nelze použitý právní předpis hodnotit jako málo předvídatelný, odporující principu právní jistoty.
Nelze argumentovat ani legitimním očekáváním dovolatele, že o jeho stížnosti věcně rozhodne ESLP. To proto, že zákonodárce přijal úpravu obsaženou v čl. II zákona č. 160/2006 Sb. z toho důvodu, aby se osoby poškozené mohly svých nároků přednostně domáhat v řízení před vnitrostátními orgány. Ke znění rozebíraného přechodného ustanovení se ostatně vyjádřil i ESLP, zejména v rozhodnutí senátu páté sekce o přijatelnosti stížnosti č. 40552/02, ze dne 16. 10. 2007 ve věci Vokurka proti České republice , kde v odst. 62 zaujal stanovisko, že toto přechodné ustanovení tedy poskytuje českým účastníkům řízení reálnou možnost domoci se v rámci svých námitek nápravy na vnitrostátní úrovni a tuto možnost musejí v zásadě využít. Rozhodnutí ESLP jsou dostupná na internetových stránkách http://echr.coe.int/echr/en/hudoc v anglickém nebo francouzském jazyce. Rozhodnutí ESLP ve věcech proti České republice jsou v českém jazyce dostupná též na stránkách Ministerstva spravedlnosti http://portal.justice.cz/justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=390 .
Poněkud nesrozumitelný je argument dovolatele týkající se vztahu § 35 OdpŠk a § 112 obč. zák. Jestliže zákon č. 160/2006 Sb. ve svém přechodném ustanovení umožňuje poškozeným, kteří již dříve podali stížnost u ESLP, obrátit se se svými nároky v jednoroční promlčecí době na vnitrostátní orgány, přičemž zákon č. 82/1998 Sb. obsahuje speciální úpravu stavení této promlčecí doby, pak není důvodu, aby byl aplikován obecný právní předpis. Dovolatel též zřejmě přehlíží, že stížností k ESLP uplatnil nárok na spravedlivé zadostiučinění za porušení práva garantovaného Úmluvou, kdežto žalovanou vznesená námitka promlčení se týkala žalobcem tvrzeného nároku na nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Jedná se tak o dva zcela odlišné nároky, a uplatnění jednoho z nich nemůže vést ke stavení běhu promlčecí lhůty u druhého.
Namítá-li dovolatel, že žalovaná vznesenou námitku promlčení nedostatečně skutkově vymezila, je možno poukázat na to, že při jednání před soudem prvního stupně dne 29. 5. 2009 žalovaná namítla promlčení nároku žalobce na nemajetkovou újmu, a to z toho důvodu, že žádost o odškodnění byla u žalované uplatněna dne 25. 4. 2007 s tím, že žaloba byla podána k soudu 30. 10. 2007. Takto vznesená námitka promlčení zcela odpovídá požadavkům na její skutkové vymezení.
Konečně, dovolací soud se neztotožňuje ani s námitkou dovolatele, že vznesení námitky promlčení ze strany žalované je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud již dříve uvedl, že výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku může být shledán v rozporu s ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., byl-li toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu. Jednalo by se tak sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura, 2000, č. 11, pod číslem 126, obdobně tak rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 1058).
Takové okolnosti dovolací soud v daném případě neshledal. Dovolací soud vzal v úvahu, že příslušný úřad se k žádosti dovolatele v zákonem stanovené lhůtě nevyjádřil, což lze obecně chápat jako odsouzeníhodný postup, na druhé straně tato skutečnost nenabývá takové intenzity, aby ji bylo možno chápat v souvislosti se vznesením námitky promlčení jako nepřípustnou šikanu dovolatele. Žalobcem i dovolacím soudem kritizovaný postup úřadu byl ostatně zákonodárcem předvídán, což se projevuje právě tím, že promlčecí doba se podle § 35 OdpŠk staví maximálně na dobu šesti měsíců. Ostatně, promlčení nároku dovolatele nebylo důsledkem tohoto postupu, když po dobu šesti měsíců předpokládaných k projednání nároku podle § 14 OdpŠk promlčecí lhůta dovolateli neběžela, a tak byl proti potencionálnímu šikanóznímu (zneužívajícímu) postupu žalované chráněn. I kdyby žalovaná žádost dovolatele projednala v zákonem stanovené lhůtě, běžela by promlčecí lhůta dovolateli dále zcela stejně. Chování žalované tak na promlčení dovolatelova nároku nemělo žádný vliv.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení soudu odvolacího je správné. Dovolání žalobce je proto nedůvodné, a dovolací soud jej tudíž podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné účelně vynaložená náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 15. června 2011

JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu