30 Cdo 2574/2005
Datum rozhodnutí: 22.12.2005
Dotčené předpisy: § 37 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 39 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 48 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 2574/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně V. Č., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) J. P. a 2) J. P., obou zastoupeným advokátkou, o určení vlastnického práva, vedené

u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 101/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. června 2005, č. j. 15 Co 56/2004 - 77, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 22. 1. 2004, č. j. 7 C 101/2002 - 56, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobkyně je vlastnicí bytu číslo 1090/5 v domě č. p. 1090 na pozemku p. č. 590 a ideální spoluvlastnicí ve výši 564/7570 na společných částech domu a pozemku p. č. 590, zapsaných na LV č. 4793

u Katastrálního úřadu pro V., katastrální pracoviště V., pro obec a katastrální území V., a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel

ze zjištění, že dne 22. 7. 2001 uzavřela žalobkyně jako prodávající se žalovanými jako kupujícími kupní smlouvu o převodu vlastnictví k předmětnému bytu a spoluvlastnického podílu na uvedených nemovitostech za dohodnutou kupní cenu ve výši 400.000,- Kč; na základě této smlouvy bylo v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo žalovaných v SJM. Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř., neboť bez tohoto určení nelze provést změnu zápisu vlastnických a spoluvlastnických práv k nemovitostem v katastru nemovitostí. Předmětnou kupní smlouvu soud posoudil jako platný právní úkon (§ 37 odst. 1, § 39 obč. zák.) a nepřisvědčil tvrzení žalobkyně

o neplatnosti smlouvy z důvodu, že byla uzavřena za účelem úhrady dluhů syna žalovaných, který v té době žil se žalobkyní ve společné domácnosti, a že se tedy mělo jednat o smlouvu fiktivní; projev vůle žalobkyně převést nemovitosti na žalované byl vážný a žalobkyně si byla vědoma, že uzavřením kupní smlouvy ztrácí vlastnické (spoluvlastnické právo) k nemovitostem, na čemž nemůže ničeho změnit motiv jejího jednání. Podle ujednání ve smlouvě obsažených žalobkyně sice od kupní smlouvy odstoupila z důvodu nezaplacení kupní ceny, nikoliv avšak po právu, neboť z výsledků dokazování vyplývá, že jí žalovanými byla zaplacena částka 350.000,- Kč (kterou žalovaní získali na základě smlouvy o úvěru ze dne 21. 9. 2001 uzavřenou s Č. s., a. s., v celkové výši 400.000,- Kč), což vyplývá z potvrzení ze dne 31. 10. 2001, podepsaného žalobkyní, žalovanými a jejich synem, a částka 50.000,- Kč byla použita na realizaci hypotečního úvěru a splácí ji žalovaní dle dohody zúčastněných. Pro posouzení věci pak není rozhodující, že získané peníze byly vynaloženy na zaplacení dluhů syna žalovaných, či dluhů společných.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 6. 2005, č. j. 15 Co 56/2004 - 77, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěry právními. K odvolacím námitkám žalobkyně uvedl, že z provedených důkazů vyplynulo, že projev její vůle směřoval k převodu vlastnictví k nemovitostem s tím, že mezi účastníky byl dohodnut zpětný převod po zaplacení hypotéky, a že žalobkyně si byla vědoma a byla také srozuměna s právními účinky kupní smlouvy. Jestliže pak v řízení bylo prokázáno, že žalovaní podle této smlouvy plnili, což žalobkyně potvrdila svým podpisem, není podstatné, jak žalobkyně s kupní cenou naložila, tedy, zda souhlasila s tím, aby tuto částku využily třetí osoby. Dodatek k této listině ze dne 20. 5. 2005, němž se uvádí, že žalovaní si ponechali 100.000,- Kč a jejich syn J. P. 300.000,- Kč, nebyl žalovanými podepsán, a proto nemá žádný právní význam. Neprokázala-li tedy žalobkyně své tvrzení o tom, že kupní smlouva je neplatná z důvodu vady její vůle, ani že neobdržela kupní cenu, je rozsudek soudu prvního stupně správný.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že soudy obou stupňů sice dospěly ke správnému skutkovému závěru, že účastníci kupní smlouvy ze dne 22. 7. 2001 sledovali jejím uzavřením získání hypotečního úvěru, který měl sloužit k uspokojení závazků syna žalovaných, a že byt měl posléze být převeden na žalobkyni, nesprávně však jej právně posoudily; rozhodnutí odvolacího soudu tak má zásadní právní význam pro rozpor s hmotným právem. Pokazuje na svá skutková tvrzení, že neměla vůli byt převést, že kupní smlouvu podepsala jen s vědomím, že jí byt bude vrácen, že smlouva byla uzavřena za účelem obstarání finančních prostředků na úhradu dluhů syna žalovaných a že vůle žalobkyně nesměřovala ke ztrátě vlastnického práva k bytu bez odpovídajícího protiplnění. Dále namítá, že částka 50.000,- Kč byla použita na realizaci hypotéčního úvěru, z čehož vyplývá, že nemohlo dojít k zaplacení celé kupní ceny. Potvrzení ze dne 31. 10. 2001 je podle jejího názoru vnitřně rozporné, když na jedné straně měla žalobkyně a syn žalovaných potvrdit převzetí částky 400.000,- Kč a na druhé straně je v něm uvedeno, že 50.000,- Kč bylo použito na realizaci hypotečního úvěru. K předání finanční hotovosti tedy nemohlo dojít, avšak tuto okolnost soudy obou stupňů náležitě právně nehodnotily. Obstát nemůže ani názor soudu prvního stupně, že není významný motiv (pohnutka) právního úkonu; ten podle dovolatelky naopak nabývá na právním významu tehdy, je-li zahrnut do projevené vůle a stane-li se její složkou. Pokud jde odstoupení od kupní smlouvy, vytýká dovolatelka soudům obou stupňů, že svá rozhodnutí opřely o existenci písemného potvrzení o zaplacení kupní ceny ze dne 31. 10. 2001 s tím, že není rozhodující, zda žalobkyni byly peníze vyplaceny či nikoliv, nýbrž že souhlasila s jejich vyplacením synovi žalovaných; stejný motiv právního úkonu tedy soudy na jedné straně považovaly za právně významný a druhé straně nikoliv. Zásadní vada řízení, která mohla mít vliv na právní posouzení věci, spočívá v tom, že odvolací nehodnotil listinu z 20. 5. 2002, z níž vyplývá, že o kupní cenu se rozdělili žalovaní se svým synem. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle ust. § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle ust. § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.

§ 237 o. s. ř.

Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší.i právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. zásadná právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud

za použití hledisek příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnuté odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam skutečně má.

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je proto podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.). Pokud dovolatelka nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu o tom, že neprokázala, že její vůlí nebylo převést vlastnické právo k předmětným nemovitostem na žalované a že jí nebyla uhrazena kupní cena, a dovozuje opačné skutkové závěry, je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejích námitek je tedy nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem věci a s hodnocením provedených důkazů; je jednoznačné, že nejde o námitku nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitku týkající se skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle

§ 241a odst. 3 o. s. ř. Z hlediska tohoto dovolacího soudu nelze správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť ve vztahu k námitce, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není v tomto směru dovolání z hlediska ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Jestliže v daném případě je rozhodnutí odvolacího soudu založeno

na skutkovém závěru, že žalobkyně neprokázala své tvrzení, že její vůlí nebylo převést vlastnictví (spoluvlastnický podíl) k předmětným nemovitostem na žalované, je jeho závěr o tom, že kupní smlouva je platným právním úkonem (§ 37 odst. 1, § 39 obč. zák.), správný a v souladu s hmotným právem.

Namítaná okolnost, že účelem předmětné kupní smlouvy bylo získání finančních prostředků pro syna žalovaných za účelem zaplacení jeho dluhů, případně dluhů společných se žalobkyní, nemá na posouzení dané věci z hlediska hmotného práva význam, neboť pohnutky, které vedly žalobkyni k uzavření kupní smlouvy, jsou právně irrelevantní a na platnost uzavřené kupní smlouvy nemají vliv; stejně tak je právně bezvýznamný i způsob, jakým žalobkyně naložila s finančními prostředky, které jí byly na kupní ceně ve výši 350.000,- Kč zaplaceny, a že podle dohody byla částka 50.000,- Kč použita na poskytnutí úvěru žalovaným. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu pak jednoznačně vyplývá, že obsah listiny ze dne 20. 5. 2005 hodnotil, nepovažoval ji však za právně významnou, neboť žalovanými nebyla podepsána.

Nebylo-li žalobkyní v řízení prokázáno, že kupní cena jí nebyla žalovanými zaplacena, resp. částečně podle dohody účastníků co do částky 50.000,- Kč použita v souvislosti s uzavřením úvěrové smlouvy žalovanými, neodstoupila žalobkyně od kupní smlouvy po právu (§ 48 odst. 1 obč. zák.) a ke zrušení smlouvy proto nedošlo

(§ 48 odst. 2 obč. zák.). Odvolacímu soudu proto nelze vytýkat nesprávný závěr

o neopodstatněnosti určovací žaloby.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalovaným v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. prosince 2005

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu