30 Cdo 2565/2016
Datum rozhodnutí: 23.11.2016
Dotčené předpisy: § 13 obč. zák., § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 2565/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobců a) L. K. , b) J. H. , c) L. H. , d) M. H. , e) M. K. , f) V. K. , g) D. K. a h) I. G. , všech právně zastoupených JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, proti žalovanému K. N. , zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, o ochranu osobnosti , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 16 C 183/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. února 2016, č.j. 16 Co 422/2015-113, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit každému z žalobců na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3.363,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich právního zástupce, JUDr. Pavla Jelínka, Ph.D., advokáta se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 16. července 2015, č.j. 16 C 183/2014-52, výrokem I. uložil žalovanému zaplatit každému z žalobců částku 300.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II. zamítl žalobu, pokud se žalobci domáhali vyšších částek a výrokem III. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení částku celkem 134.213,20 Kč k rukám jejich právního zástupce.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalovaný dne 5. března 2013 kolem 18.47 hod. porušil povinnosti uložené mu v § 4 písm. a), b), § 5 odst. 2 písm. c), § 18 odst. 1, odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích tím, že přestože úmyslně zamlčel skutečnosti o svém zdravotním stavu, a to onemocnění epilepsií, v úmyslu vylákat posudek o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel a takový posudek, bez něhož by pozbyl řidičské oprávnění, vylákal, a byl si vědom své zdravotní nezpůsobilosti bezpečně řídit motorové vozidlo v silničním provozu, řídil vlastní osobní motorové vozidlo tovární značky VW Polo, reg. zn. 1AU 9107 (CZ) v Praze 1, po Mánesově mostě ve směru jízdy od Klárova k ulici Kaprově, kde na začátku Mánesova mostu v důsledku zhoršení zdravotního stavu epileptickým záchvatem, přestože včas na sobě pozoroval příznaky jeho nástupu, pokračoval v jízdě a za současného překročení dovolené rychlosti jízdy, ztratil vládu nad řízením vozidla, které přední částí narazilo do J. K., matky žalobkyně a), dcery žalobců b) a c) a sestry žalobce d) a L. K., syna žalobců e) a f) a bratra žalobců g) a h), kteří šli po levém chodníku Mánesova mostu proti směru jízdy vozidla, nabralo je na kapotu a narazilo do kamenného zábradlí Mánesova mostu, čímž L. K. a J. K. byli z kapoty přehozeni přes zábradlí do řeky a v důsledku toho J. K. na následky zranění a topení zemřela dne 5. března 2013 a L. K. zemřel na následky zranění a utopení a byl nalezen mrtvý dne 26. dubna 2013 v česlech vodní elektrárny na horním cípu ostrova Štvanice v Praze 7. Vzal také v úvahu, že žalovaný byl za toto své jednání odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků a k zákazu řízení motorových vozidel na dobu trvání 10 roků a byla mu uložena povinnost zaplatit každému z žalobců a), b), c), e) a f) 240.000,- Kč a každému z žalobců d), g) a h) 175.000,- Kč, tedy částky vycházející z ustanovení § 444 odst. 3 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen obč. zák. ). Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byli výše uvedení poškození odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedené částky žalovaný žalobcům také již vyplatil.
Žalobu soud prvního stupně posoudil podle ustanovení § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák. ) a dospěl k závěru, že žalobcům, kteří jednáním žalovaného ztratili důležitého člena rodiny, vznikl nárok na satisfakci bez ohledu na náhradu přiznanou jim v trestním řízení, a to na satisfakci relutární. Při rozhodování o její výši vzal v úvahu, že smrt člověka je nevratná a s maximální intenzitou zasahuje každého pozůstalého, kterému zemřel nejbližší člověk a tuto újmu by jako závažnou pociťovala zpravidla každá fyzická osoba nacházející se v postavení žalobců. Dále vzal v úvahu, že žalobci v rámci trestního řízení obdrželi maximální možnou částku náhrady ve smyslu § 444 odst. 3 obč. zák., že pro pozůstalé bylo určitou satisfakcí i trestní řízení, které skončilo spravedlivým potrestáním žalovaného. Přihlédl rovněž k výši uloženého trestu odnětí svobody a věku žalovaného. Omluvu a vyjádření soustrasti učiněné žalovaným během hlavního líčení nepovažoval soud prvního stupně za dostatečné zadostiučinění. Vzal v úvahu také v řízení prokázané mimořádně úzké vazby žalobců k jejich zemřelým rodinným příslušníkům a současně i to, že tělo zemřelého L. K. bylo nalezeno až po několika týdnech od nehody, což evidentně muselo pozůstalým prohloubit zásah do jejich osobnostních práv. Ve smyslu § 136 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) pak soud podle své volné úvahy přiznal každému z žalobců relutární satisfakci ve výši 300.000,- Kč.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále též odvolací soud ) rozsudkem ze dne 9. února 2016, č.j. 16 Co 422/2015-113, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil jen tak, že žalovaný je povinen plnit každému z žalobců ve lhůtě šesti měsíců od právní moci tohoto rozsudku; jinak napadené rozhodnutí potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Poukázal zejména na značnou míru závažnosti nemajetkové újmy, když rodiče zemřelého L. K. s ním pracovali v rodinném podniku, jejich vzájemné vztahy velmi dobře fungovaly a bylo je třeba hodnotit jako nadstandardně pozitivní. Vzal také v úvahu, že žalobkyně e) v souvislosti se vzniklou újmou dochází do psychiatrické ambulance, v rodinách zemřelých panovaly harmonické vztahy, rodiny se stýkaly i mimo práci, zemřelá J. K. byla opatrovnicí žalobce d), výrazně závislého na rodinném prostředí a trpícího Downovým syndromem a její smrt postihuje nejen žalobce d), ale i ostatní příbuzné, na jejichž bedrech tak spočívá péče o tohoto žalobce. Obdobnou situaci soud shledal i v případě žalobkyně e), jejíž zdravotní stav negativně ovlivňuje i její příbuzné. Podrobně odvolací soud popsal i další následky náhlé a nečekané ztráty, kterou budou žalobci pociťovat po celý zbytek svých životů. Odmítl námitky žalovaného, že celkově přiznaná suma všem žalobcům by s ohledem na věk a finanční situaci žalovaného byla likvidační, když žalovaný v tomto směru v rámci řízení před soudem prvního stupně žádná skutková tvrzení týkající se jeho špatné finanční situace neuvedl a jeho věk sám o sobě není skutečností odůvodňující tvrzené likvidační následky. K námitce žalovaného, že při jednání dne 16. července 2015 byl učiněn návrh na vstup vedlejšího účastníka, kterým se soud prvního stupně nezabýval, konstatoval odvolací soud, že z protokolu o tomto jednání vyplývá, že žádný konkrétní návrh v tomto smyslu nebyl podán. Z důvodu celkové výše žalobcům přiznané finanční částky však odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému ke splnění povinnosti byla poskytnuta lhůta v délce šesti měsíců.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 19. dubna 2016 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 o.s.ř. a podává je z důvodu uvedeného v § 241a odst. 1 o.s.ř., protože napadené rozhodnutí podle jeho přesvědčení spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel nesouhlasí s argumentací soudů obou stupňů o nedostatečnosti jeho projevů soustrasti a omluvy všem poškozeným a domnívá se, že žalobcům vyplacené paušální částky odškodnění jsou dostačující a poukazuje na to, že nyní mu k zaplacení uložené částky by pro něj byly likvidační. Domnívá se, že v předmětném sporu nebyly předestřeny žádné konkrétní skutečnosti svědčící o dopadech úmrtí do sféry žalobců a značná míra dotčení žalobců nebyla vůbec prokázána. Tvrdí s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 30 Cdo 2003/2014, že nebyl respektován názor Nejvyššího soudu, že ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. upravuje odškodnění pozůstalých při usmrcení blízké osoby za nemajetkovou újmu v případě intenzity a okolností, které jsou obvyklé. Připomíná rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 2058/2010, kde dovolací soud uvedl, že neshledá-li soud, který je vázán žalobním petitem, že žalobcem požadovaná forma (resp. též obsah) zadostiučinění není objektivně s ohledem na okolnosti posuzované věci přiměřené (nebo je přiměřená pouze částečně), resp. postačující a tím i účinná, pak v těchto případech nelze požadovanou satisfakci poškozenému přiznat a žalobu je proto třeba zamítnout (podle okolností buď zcela nebo zčásti). Za pochybení odvolacího soudu má dovolatel za to, že bez ohledu na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 24. října 2013 ve věci C-22/12, nepovažoval návrh učiněný při jednání dne 16. července 2015 za návrh na vstup vedlejšího účastníka do řízení. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřili žalobci, kteří se domnívají, že rozsudek odvolacího soudu není postižen žádnými vadami, je dostatečně odůvodněn, a proto se plně ztotožňují s jeho závěry. Mají dále za to, že zde není dána přípustnost dovolání, a že dovolání žalovaného nesplňuje veškeré zákonné náležitosti, a proto je považují za nepřípustné. Poté žalobci tento svůj názor podrobně zdůvodňují a na závěr navrhují, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto, eventuálně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky § 241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř., či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně připomenout též například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.
Dovolatel sice tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ale ve skutečnosti pouze zpochybňuje závěry soudů obou stupňů o tom, že v posuzované věci jsou dány podmínky pro přiznání relutární satisfakce nad rámec částek uvedených v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. a nadále namítá, že žalobcům přisouzené částky by pro něj byly likvidační. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, přitom v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně a přesvědčivě ve vztahu ke všem žalobcům uvedl, na základě jakých skutkových zjištění a na základě jakých právních úvah rozhodl, pokud dospěl k závěru, že v této věci jsou splněny předpoklady poskytnout žalobcům další náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák., jejíž výši pak stanovil v souladu s ustanovením § 136 o.s.ř. podle své volné úvahy. Dovolatel však v zásadě blíže neodůvodňuje, v čem by se měl odvolací soud od v jeho dovolání uvedené judikatury dovolacího odchýlit, aby tak byl naplněn předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř.
Námitka, že odvolací soud nepovažoval návrh učiněný při jednání před soudem prvního stupně za návrh na vstup vedlejšího účastníka do řízení, by mohla být považována za námitku vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě řízení však dovolací soud podle ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. může přihlédnout pouze v případě, že dovolání je přípustné (avšak tento požadavek není v předmětné věci splněn). Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně dne 16. července 2015 je ostatně zřejmé, že projev zástupce žalovaného (že by pojišťovna měla být vedlejším účastníkem ale která konkrétní pojišťovna, že to není straně žalované zatím známo ) nelze pokládat za návrh na vstup vedlejšího účastníka do řízení, ani za výzvu konkrétnímu subjektu k takovému vstupu učiněnou prostřednictvím soudu podle § 93 odst. 2 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalobcům právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. V tomto případě účelně vynaložené náklady každého z žalobců sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (jejich písemné vyjádření k dovolání), a to z tarifní odměny ve smyslu § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a), § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve výši 3.100,- Kč, snížené podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu o 20 %, tedy 2.480,- Kč, dále z paušálu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, tedy 2.780,- Kč, to vše ještě s připočtením částky 583,- Kč představující náhradu za 21 % DPH podle § 137 odst. 1 a 3 o.s.ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3. 363,80,- Kč. Celkovou náhrada nákladů dovolacího řízení tak činí 26.910,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. listopadu 2016

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu