30 Cdo 2564/2003
Datum rozhodnutí: 24.06.2004
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 2564/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně D. B., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) Č. t. a 2) PhDr. I. Š., o ochranu osobnosti a o uveřejnění opravy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 43/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2003, č.j. 1 Co 92/2003-119, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. června 2003, č.j. 1 Co 92/2003-119 výrokem II. ve vztahu k první žalované ve věci samé co do částky 250.000,- Kč (žalobkyní požadované náhrady nemajetkové újmy v penězích) potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2002, č.j. 32 C 43/2000-84, pokud jím byla v této části žaloba zamítnuta a pokud bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Uvedený výrok odvolací soud odůvodnil především odkazem na ustanovení § 11 a § 13 občanského zákoníku, přičemž konstatoval, že se ztotožňuje se skutkovým

i právním posouzením věci soudem prvního stupně. Odvolací soud sice shledal neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně vymezenými výroky, které odezněly ve sporem dotčené reportáži, avšak současně dovodil, že z objektivního pohledu, kdy se na celé situaci podílela sama žalobkyně, neshledal, že by bylo možno hodnotit tento neoprávněný zásah jako zásah značné intenzity.

Rozsudek odvolacího soudu nabyl v uvedeném výroku právní moci dne 10. července 2003, když zástupci žalobkyně (dovolatelky) byl doručen dne 9. července téhož roku.

Proti uvedenému výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalobkyně dne 8. září 2003 včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací důvod tak spatřuje v tom, že podle jejího názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [uplatňuje tak dovolací důvod

ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Současně má zato, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.].

Dovolatelka především poukazuje na to, že otázkou zásadního právního významu je, zda uveřejnění výroků, že "žalobkyně nemá všech pět pohromadě" a "blázen je to úplný", představuje zásah do osobnostních práv žalobkyně v takové intenzitě, jež založí povinnost první žalované nahradit nemajetkovou újmu. Dovolatelka se pak zamýšlí nad jí uvažovaným cílem odvysílané televizní reportáže a současně poukazuje na skutkové okolnosti případu. Dovozuje pak, že skutkový závěr soudu

o intenzitě zásahu proti osobnostním právům není správný. Současně připomíná, že nebyly provedeny důkazy, které ke svým tvrzením v řízení navrhovala.

Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu v uvedeném výroku zrušil (včetně prvostupňového rozhodnutí) a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K tomuto dovolání se žalovaní nevyjádřili.

Dovolání žalobkyně není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé

[§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.],

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.],

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není přípustnost dovolání založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a později zrušený rozsudek téhož soudu.

Z uvedeného tedy vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by při splnění zákonných předpokladů mohla být založena jedině tehdy, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Tak tomu však v posuzované věci není. Je nutno zdůraznit, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Tyto předpoklady však v souzeném případě naplněny nejsou, přičemž samotná dovolatelka ve svém dovolání neuvádí v zásadě nic, co by takový případný závěr mohlo eventuálně podporovat.

Již zmíněným ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. procesní předpis umožňuje dovolacímu soudu uvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje v konkrétní věci jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má přesto v podstatě povahu výjimečného opatření, a je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.

Pokud se týče uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., je třeba zkoumat, zda rozhodnutí skutečně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím se především míní, že soudem byl aplikován nesprávný právní předpis, případně, že sice soud užil odpovídající předpis, avšak nepřiléhavě jej na daný případ vyložil. Jak však vyplývá z obsahu spisu, o žádný z takových případů se

v této věci nejedná.

V souzeném případě výtky obsažené v dovolání se ve své podstatě váží ke konkrétním skutkovým zjištěním. Dovolatelkou vymezená "otázka zásadního právního významu" pak byla odvolacím soudem řešena s přihlédnutím ke konkrétnímu skutkovému stavu věci, stejně tak jako k příslušné zákonné úpravě vyplývající především z ustanovení § 11 a § 13 občanského zákoníku.

Na základě zmíněných skutečností není možno dovodit, že by byly naplněny předpoklady ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. a považovat napadený rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, když odvolací soud se současně nedostal ani do případných interpretačních obtíží při užití výše zmíněných na věc dopadajících ustanovení občanského zákoníku. Již z tohoto důvodu, při současné vázanosti dovolacího soudu obsahem podaného dovolání (§ 242 o.s.ř.), tak není možno uzavřít, že ve věci je dána přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 téhož zákona.

Protože tedy v případě dovolání žalobkyně nebyly dány předpoklady jeho přípustnosti, dovolací soud podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) o.s.ř., a nezabýval se proto dalšími výtkami obsaženými v podaném dovolání. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, avšak žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. června 2004

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu