30 Cdo 2562/2015
Datum rozhodnutí: 14.10.2015
Dotčené předpisy: § 32 předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 2562/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vlacha ve věci žalobce Ing. M. Š. , zastoupeného Mgr. Ivou Chytilovou, advokátkou se sídlem v Otrokovicích, Třída Tomáše Bati 332, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 90 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 436/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 28. 1. 2015, č. j. 59 Co 479/2014-94, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 7. 8. 2014, č. j. 7 C 436/2013-58, ve výroku I. zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 90 000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 12 C 243/2002 (dále jen posuzované řízení ) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 24. 9. 2002. Pravomocně ukončeno bylo ke dni 4. 12. 2012. Řízení probíhalo po dobu více jak 10 let. Dne 2. 5. 2013 uplatnil žalobce svůj nárok na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení u žalované ve výši 200 000 Kč. Dne 11. 9. 2013 mu bylo částečně vyhověno co do částky 110 000 Kč, která mu byla zaslána dne 16. 9. 2013. Žalobce se poté domáhal u soudu přiznání zbylé částky ve výši 90 000 Kč. Žalovaná vznesla námitku promlčení. Jelikož posuzované řízení bylo ukončeno dne 4. 12. 2012, dnem 5. 12. 2012 začala běžet desetiletá objektivní promlčecí lhůta i šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůta. Do této lhůty se nezapočítává doba, po kterou probíhalo tzv. předběžné projednání nároku žalobce u žalované. Ta počala běžet od podání žádosti žalobce dne 9. 5. 2013 a skončila dne 16. 9. 2013, kdy došlo k vyplacení částky 110 000 Kč. Promlčecí lhůta tedy běžela od 5. 12. 2012 do 8. 5. 2013, byla přerušena předběžným projednáním nároku a začala opět běžet dne 17. 9. 2013 do 14. 10. 2013. Žaloba byla k soudu podána až dne 5. 11. 2013, tedy po uplynutí šestiměsíční promlčecí lhůty. Soud prvního stupně proto žalobu z důvodu promlčení nároku zamítl. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním. Dovolatel k otázce přípustnosti dovolání uvádí pouze citaci ustanovení § 237 o. s. ř.. Z obsahu dovolání neplyne, že by dovolatel vymezil jakoukoliv otázku hmotného nebo procesního práva. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel namítá, že odvolací soud postupoval striktně formalisticky a nezabýval se důležitými věcnými okolnostmi případu. Dále uvádí, že považuje subjektivní šestiměsíční lhůtu pro uplatnění nároku jako nepřiměřeně krátkou a diskriminační.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř, dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatel v dovolání nevymezil žádnou právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. Pouze ocitoval toto ustanovení a označil šestiměsíční promlčecí lhůtu za příliš krátkou a diskriminační. Avšak k otázce délky a aplikace této lhůty se již Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2651/2010). Ústavnost této lhůty opakovaně potvrdil i Ústavní soud (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 1538/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3252/12).
Dovolací soud z těchto důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nutno upozornit, že § 43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí (§ 243b o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 14. 10. 2015
JUDr. František I š t v á n e k předseda senátu