30 Cdo 2559/2015
Datum rozhodnutí: 26.11.2015
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 2559/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vlacha ve věci žalobkyně J. P. , zastoupené JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem v Táboře, tř. 9. května 6, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody ve výši 495 100 Kč s úroky z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 8/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2015, č. j. 11 Co 448/2014-66, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í:
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 8. 2014, č. j. 31 C 8/2013-38, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 495 100 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody v podobě ušlého zisku z pronájmu nebytových prostor způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 13 C 351/2004 (dále jen posuzované řízení ). Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě popsal průběh posuzovaného řízení, přičemž mimo jiné uvedl, že řízení, jehož předmětem bylo vypořádání společného jmění manželů, bylo zahájeno dne 11. 12. 2002. Usnesením ze dne 10. 6. 2011 bylo posuzované řízení zastaveno z důvodu zpětvzetí návrhu, neboť mezi účastníky byla uzavřena dohoda o vypořádání. Smlouvou ze dne 26. 5. 1996 žalobkyně a její tehdejší manžel pronajali nebytové prostory sdružení W Style za nájemné ve výši 4 700 Kč měsíčně. Smlouvou ze dne 8. 2. 2012 pronajala žalobkyně nebytové prostory společnosti MOTOTRADING, spol. s r. o. za nájemné ve výši 12 500 Kč měsíčně. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhým, tudíž je dán první předpoklad odpovědnosti státu za škodu, tedy existence nesprávného úředního postupu. Splnění ostatních dvou předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované za škodu však již soud prvního stupně neshledal, neboť žalobkyni žádná škoda v podobě ušlého zisku nevznikla, a i kdyby žalobkyni škoda vznikla, nebylo by to v příčinné souvislosti s uvedeným nesprávným úředním postupem, ale s nečinností žalobkyně samé. Odvolací soud se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně plně ztotožnil.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že právní úvahy soudů obou stupňů se obsahově míjejí ustálenému výkladu a rozhodovací praxi, případně že řešená právní otázka by měla být posouzena jinak. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Námitky dovolateky směřují do obou závěrů, na nichž soudy nižších stupňů svá rozhodnutí postavily. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. .
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Nejvyšší soud se v době po vydání dovoláním napadeného rozsudku zabýval po skutkové stránce obdobným případem, přičemž přijal a odůvodnil závěr, dle nějž [n]esprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty první zákona č. 82/1998 Sb., spočívající v průtazích v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitosti, není příčinou škody vzniklé účastníku daného řízení tím, že nemohl nemovitost užívat určitým způsobem a tak dosáhnout zisku. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, uveřejněný pod číslem 82/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Napadený rozsudek je ohledně otázky příčinné souvislosti v souladu s výše uvedeným závěrem, přičemž dovolací soud neshledal důvod se od daného závěru odchýlit. Otázka vztahující se k závěru ohledně příčinné souvislosti tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
Jestliže obstál jeden z důvodů, pro nějž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit. Tato skutečnost činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2015

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu