30 Cdo 2552/2006
Datum rozhodnutí: 08.08.2007
Dotčené předpisy:





30 Cdo 2552/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně


JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně F. & L. a. s., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) I. K., 2) J. K., 3) M. K., 4) J. T., a 5) M. M. P., všem zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 96/2002, o dovolání prvního, druhého a třetího žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2005, č. j. 19 Co 373/2005 - 150, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.


II. První, druhý a třetí žalovaný jsou povinni zaplatit žalobci společně


a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.064,30 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 22. 9. 2004, č. j. 17 C 96/2002 - 113, ve spojení s opravným a doplňujícím usnesením ze dne 22. 9. 2004, č. j.


17 C 96/2002 - 118, určil, že žalobce je vlastníkem pozemků dle KN parc. č. 25/2 - zahrada o výměře 2 m2, parc. č. 108/20 - ost. plocha o výměře 91 m2, parc. č. 168/4 - orná p. o výměře 10735 m2 a parc. č. 185/4 - ost. plocha o výměře 2 m2, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu P. - město na listu vlastnictví č. 1348, kat. úz. P., a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 10. 9. 2003, č. j. 17 C 96/2002 - 75, jímž žalobě vyhověl a rozhodl


o náhradě nákladů řízení, byl k odvolání žalovaných usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2004, č. j. 18 Co 152/2004 - 102, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, neboť z hlediska námitek žalovaných nezjistil dostatečně skutkový stav a právní posouzení věci tak zůstalo neúplné.


Soud prvního stupně po doplnění dokazování vzal za prokázané, že v knihovní vložce č. 5 pro k. ú. P., soudní okres Ř., byl zapsán pozemek dle PK p. č. 1 a že usnesením okresního soudu v Ř. ze dne 26. 4. 1948 (ve sbírce listin


pod Cd 907/48) byly v jediný celek sloučeny pozemky pp. č. kat. 5 pastvina a pp. č. kat. 1 role s tím, že pozemek pp. č. kat. 5 tak zanikl. Usnesením bývalého Státního notářství Ř. ze dne 20. 9. 1957, sp. zn. D 489/56, nabyla E. K. v dědictví po manželovi J. K. do svého vlastnictví veškeré zůstavitelovy nemovitosti a na základě tohoto rozhodnutí byly provedeny zápisy v pozemkové knize pro k. ú. P., zapsané ve vložce č. 5 na usedlost s dalšími nemovitostmi a pozemky, včetně pozemku označeného 1 role . Ohlašovacím listem č. 7 pro rok 1946, byla parcela č. 1 role pro daňové účely zařazena výměrou 1 734 m2 do jakostní třídy 3, výměrou 9 914 m2 do jakostní třídy 4, a sloučený pozemek p. č. 5 pastvina výměrou 324 m2 do jakostní třídy 4; výměra pozemku činila celkem 11 972 m2. Dále bylo zjištěno, že orgán geodézie uvedl v evidenci výměru pozemku p. č. 1 v k. ú. P. chybně, když namísto správných 11 972 m2 vyznačil výměru 1 972 m2. E. K. smlouvou ze dne 28. 12. 1990 darovala své dceři L. K. všechny své (celkem 26) zemědělské pozemky v k. ú. P., zapsané na LV č. 691, a to včetně p. č. 1 - orná půda, přičemž v tzv. intabulační doložce byla u pozemku p. č. 1 uvedena nesprávně výměra 1 972 m2 místo správné 11 972 m2; darovací smlouva byla registrována bývalým Státním notářstvím pro P. dne 14. 1. 1991 pod č. j. 10 RI 15/91. Kupní smlouvou ze dne 5. 6. 1992, registrovanou bývalým Státním notářstvím pro P. dne 8. 6. 1992 pod sp. zn. 10 RI 420/92 prodala L. K. veškeré své pozemky zapsané na LV 691 k. ú. P. F. R. Kupní smlouvou ze dne 4. 3. 1993 je pak F. R. prodal společnosti R. s. r. o.; podle ověřovací doložky č. 0640/94 smlouvu podepsali dne 4. 3. 1994 před notářem F. R. a R. B., jednatel společnosti R. s. r. o. V obou těchto smlouvách byla opětovně uvedena nesprávná výměra pozemku 1 972 m2. Kupní smlouvou ze dne 10. 5. 1999 koupil žalobce od společnosti R. s. r. o. mimo jiné pozemek p. č. 1 - orná půda, vedený


ve zjednodušené evidenci na LV 1480 v k. ú. P. Podle zákresu provedeného KÚ P. - město, č. zakázky 62110-525/98, ze dne 26. 5. 1998 byl pozemek dle PK č. 1 jediným neděleným celkem. Dále soud prvního stupně zjistil, že k žádosti žalobce jako vlastníka pozemku PK p. č. 1, zapsaného na LV 1480 v k. ú. P., o provedení opravy výměry tohoto pozemku z 1 972 m2 na 11 972 m2, Katastrální úřad P. - město provedl opravu chybného zápisu v pol. VZ 38/78 Pit tak, že pozemek rozdělil na 2 díly - jeden o výměře 1 972 m2 a druhý o výměře 10 000 m2 a určil bez jakýchkoli podkladů hrubý průběh hranice; část původní PK 1 o výměře 1 972 m2 zapsal na LV č. 1480 a část parcely o výměře 10 000 m2 zapsal bez jakéhokoli právního důvodu na LV č. 1348 jako vlastnictví zemřelé E. K. Druhý žalovaný J. K. požádal dne 9. 1. 2002 o zápis geometrického plánu (zakázka č. 190-323/2001), který byl katastrálním úřadem dne 8. 1. 2002 schválen a zapsán pod Z -724/2002, takže pozemek vedený ve zjednodušené evidenci dle PK p. č. 1 zanikl. Tímto zápisem vznikly nové pozemky dle KN p. č. 20/3, 25/2, 108/20, 168/4, 168/37, 168/38 a 185/4, vše v k. ú. P. Současně s tímto geometrickým plánem byla novým geometrickým a polohovým určením celého obvodu pozemku provedena z úřední povinnosti oprava výměry podle § 26 písm. b) zák. č. 190/1996 Sb. a změna výměry, přičemž celková výměra se zvýšila z původních 11 972 m2 na 12 800 m2. Rozhodnutím Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 3. 2002, č. j. 25 D 175/2002 - 47, v rámci dodatečného projednání dědictví po E. K., zemřelé 27. 2. 1991, nabyli žalovaní do podílového spoluvlastnictví pozemek ve zjednodušené evidenci - parcelu původ Pozemkový katastr, p. č. 1, zapsaný u KÚ P. - město, pro k. ú. P. na LV 1348. Znaleckým posudkem znalce V. Š. ze dne 31. 5. 2000 pak bylo prokázáno, že chybný přepis výměry PK - p. č. 1 z parcelního protokolu do nového operátu, byl zaviněn hrubou chybou střediska geodézie a katastrální úřad měl chybný údaj opravit. Soud prvního stupně dovodil, že z obsahu darovací smlouvy uzavřené mezi E. K. a L. K. ze dne 28. 12. 1990, kterou je třeba posuzovat podle ust.


§ 46 obč. zák. účinného v době její registrace, vyplývá projev vůle dárkyně darovat obdarované veškeré pozemky, tedy i celý pozemek parc. č. 1, když podle ust. § 6 vyhl.


č. 23/1964 Sb., kterou se prováděl zák. č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, musely být všechny nemovitosti označeny podle obcí, katastrálních území a parcelních čísel vedených v evidenci nemovitostí a výměra pozemku v listině nebyla závazným údajem. Nesprávná výměra pozemku uvedená v tzv. intabulační doložce tedy nebyla pro právní vztahy závazným údajem a vlastnická hranice byla dána pozemkovou mapou


a zákresem pozemku jako neděleného. V případě, že by měla být převedena pouze část pozemku, jak namítali žalovaní, musel by být se smlouvou předložen i geometrický plán, což se v daném případě nestalo. Dále soud prvního stupně dovodil, že kupní smlouva uzavřená mezi F. R. a společností R., s. r. o. je platným právním úkonem, neboť za kupující společnost jednal její jednatel R. B., jehož postavení statutárního zástupce bylo doloženo výpisem z obchodního rejstříku; pokud je ve smlouvě uvedeno datum 4. 3. 1993, jedná se o zřejmou písařskou chybu, neboť smlouva byla uzavřena dne 4. 3. 1994, tedy až po zápisu kupující společnosti do obchodního rejstříku (31. 1. 1994). Protože žalobce kupní smlouvou ze dne 10. 5. 1999 předmětný pozemek, který byl řádně označen parcelním číslem (a nikoliv výměrou), koupil, stal se jeho vlastníkem. Naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. shledal obvodní soud v tom, že je právem každého vlastníka domáhat se ochrany vlastnictví.


K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 11. 2005,


č. j. 19 Co 373/2005 - 150, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky jej změnil jen tak, že povinnost k jejich zaplacení mají žalovaní společně a nerozdílně, jinak jej potvrdil, stejně jako


ve výroku o nákladech státu, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se


i s jeho právním posouzením. Konstatoval, že základní spornou otázkou je, zda původní vlastnice pozemku p.č. 1 v k. ú. P. E. K. darovala tento pozemek darovací smlouvou ze dne 28. 12. 1990 jako celek, tedy v jeho celkové výměře 11 972 m2, či zda měla v úmyslu darovat pouze jeho část o výměře 1 972 m2, jak z části darovací smlouvy, označované jako intabulační doložka, dovozují žalovaní. Přisvědčil názoru obvodního soudu, že úmyslem E. K. bylo darovat celý pozemek, neboť ten byl až do vypracování geometrického oddělovacího plánu v roce 2001 pozemkem neděleným. K tomu, aby mohla být darována jen část tohoto pozemku, musel by být se smlouvou předložen též geometrický plán, na kterém by bylo vyznačeno oddělení příslušné části (§ 6 odst. 2 vyhl. č. 23/1960 Sb., kterou se provádí zákon o evidenci nemovitostí). Taktéž z obsahu darovací smlouvy vyplývá vůle dárkyně darovat veškeré pozemky v užívání zemědělské organizace v k. ú. P., včetně pozemku sporného, a to v celé jeho výměře. Rovněž z postoje dědiců po E. K. je zřetelné, že i oni akceptovali vůli dárkyně darovat veškeré pozemky v užívání zemědělské organizace v k. ú. P., včetně pozemku sporného, neboť pozemek p. č. 1, ať již v jakékoli výměře, se nestal předmětem původního dědického řízení po ní. Pokud se pak jedná o žalovanými zpochybňovanou kupní smlouvu, kterou byl předmětný pozemek prodán F. R. společnosti R. s. r. o., pak z obsahu této smlouvy je patrné, že kupujícím je společnost R. s. r. o., za kterou jednal její jednatel R. B., což lze dovodit nejenom z úvodní části této smlouvy, ale v souvislosti s ní i z jejího bodu 6. Skutečnost, že smlouva není opatřena razítkem s firmou kupující společnosti, není z hlediska platnosti smlouvy významná. Odvolací soud proto uzavřel, že je správný závěr soudu prvního stupně, že žalobce platnou kupní smlouvou od vlastníka nabyl vlastnictví k pozemku původně označovanému parcelním číslem 1 v k. ú. P. (nyní, po vypracování geometrického oddělovacího plánu pozemků, označených parcelními čísly ve výroku uvedenými), a dodal, že ze srovnávacího výkazu údajů v katastru nemovitostí je zřejmé, že novým geometrickým a polohovým určením celého obvodu pozemků podle ust. § 26 písm. b) vyhl. č. 190/1996 Sb. došlo ke změně jejich výměry.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali první, druhý a třetí žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podávají je


z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítají, že nelze zaměňovat vůli účastníků a to, jaká je právní úprava dělení pozemků. Skutečnost, že v daném čase


a místě (28. 12. 1990) mohla být část pozemku převedena po oddělení geometrickým plánem, nevypovídá podle nich ničeho o tom, jaká byla vůle účastníků, ani to, jaký byl obsah vůle jedné strany darovat či prodat a druhé přijmout či koupit předmětné nemovitosti . Mají za to, že účastníci všech právních úkonů, jimiž postupně docházelo od roku 1990 k převodu předmětného pozemku p. č. 1, vycházeli v dobré víře ze stavu v evidenci nemovitostí, resp. v katastru nemovitostí, a že na na straně žádné


ze smluvních stran nebyla vůle převést tento pozemek o výměře 11 972 m2, vždy jen


o výměře 1 972 m2; byla zde tudíž dána naprostá absence vůle, která je esenciální náležitostí všech právních úkonů, a bez níž nemůže dojít k platnému převodu, a tudíž nikdy nedošlo k převodu pozemku p. č. 1 o výměře 11 972 m2 . Absenci vůle pak nelze zhojit tvrzením o písařské chybě, jak uváděl žalobce, a rovněž jazykový projev ve všech dokumentech je nepochybný - převést parc. č. 1 v k.ú. P. s výměrou 1 972 m2. Pokud byl pozemek identifikován ve smlouvách dalšími znaky, tj. výměrou či odkazem na stav zápisu na listu vlastnictví, projevili účastníci svou vůli právě tímto způsobem specifikovat předmět převodu. Argument, že nedošlo k darování části pozemku p. č. 1 z důvodu, že se smlouvou nebyl předložen geometrický plán, znamená, že smlouva je v části týkající se pozemku p. č. 1 neplatná, a nikoliv, že pozemek p. č. 1 byl převeden celý, tj. ve výměře 11 972 m2. Ze znění darovací smlouvy ze dne 17. 12. 1990 dovolatelé dovozují, že E. K. nechtěla darovat veškeré pozemky, některé pozemky si ponechala, a to i pozemek v užívání zemědělské organizace, a je tedy nesprávný závěr soudů obou stupňů, že z obsahu této smlouvy vyplývá vůle dárkyně darovat všechny pozemky. S poukazem na ust. § 37 odst. 1 obč. zák. dovozují, že chyběla-li vůle dárkyně převést parcelu č. 1 ve výměře 11 972 m2, nýbrž jen o výměře


1 972 m2, jak se ve smlouvě uvádí, nejedná se o neplatnost právního úkonu, nýbrž


o nulitnost . Dále dovolatelé namítají, že soudy obou stupňů při hodnocení provedených důkazů nepostupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů,


a že závěry, jež vyvodily, jsou se zjištěným skutkovým stavem v rozporu, neboť nesprávně posoudily, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, a při interpretaci této smlouvy postupovaly formalisticky a bez zřetele k ust. § 35 obč. zák. Tyto vady jsou přitom takového charakteru, že zakládají porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalobce se ve svém obsáhlém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu, vyjádřil přesvědčení, že přípustnost dovolání v předmětné věci není dána, neboť rozhodnutí neřeší otázku zásadního právního významu, a navrhl, aby Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaných jako nepřípustné odmítl; v případě, že by dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, aby dovolání jako nedůvodné zamítl.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.


§ 237 o. s. ř.


Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje


k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé


po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje


k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.


V posuzované věci první, druhý a třetí žalovaní dovoláním napadají výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Podle ust. § 35 odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném v době uzavření darovací smlouvy) projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (odstavec 2 tohoto ustanovení).


Podle ust. § 37 odst. 1 obč. zák. (ve znění účinném v době uzavření darovací smlouvy) právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný.


Právní úkon je neurčitý, a tedy neplatný, tehdy, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nejednoznačný (a tím neurčitý) zůstává jeho věcný obsah, přičemž neurčitost tohoto obsahu nelze odstranit a překlenout ani


za použití výkladových (interpretačních) pravidel uvedených v ust. § 35 odst. 2 a 3 obč. zák (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97).


Nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolání vyvozována ze závěru, že z obsahu darovací smlouvy uzavřené dne 28. 12. 1990 mezi E. K. a L. K. vyplývá projev vůle dárkyně darovat obdarované všechny pozemky, tehdy v užívání zemědělské organizace, tj. včetně celého pozemku p. č. 1 v k. ú. P. v jeho skutečné výměře 11 972 m2.


Názoru dovolatelů, že předmětnou darovací smlouvou došlo k darování pouze části pozemku p. č. 1 o výměře 1 972 m2, nelze přisvědčit. Jak z textu této smlouvy vyplývá, je v jejím odstavci Za prvé uvedeno, že strana darující je mimo jiné výlučnou vlastnicí pozemku v užívání zemědělské organizace v k. ú. P. parc. č. 1 orná půda (bez uvedení výměry), v odstavci Za druhé je pak uvedeno, že strana darující daruje své nemovitosti uvedené v odst. Za prvé své dceři L. K. Z dikce darovací smlouvy je tedy nepochybné, že E. K. zcela zjevně projevila vůli darovat své dceři celý pozemek p. č. 1 orná půda v k. ú. P., nikoli jen jeho část, a to bez ohledu na skutečnost, že v odst. Za sedmé je v tzv. intabulační doložce u p. č. 1 orná půda uvedena výměra 1 972 m2. Znění této darovací smlouvy je naprosto srozumitelné a určité a nelze z něj nijak dovodit vůli dárkyně převést pouze část předmětného pozemku. E. K. nemohla na svou dceru převést pouze část daného pozemku také již z toho prostého důvodu, že - jak správně konstatovaly soudy obou stupňů - ke smlouvě nebyl připojen geometrický plán, jímž by byl pozemek p. č. 1 rozdělen na více částí (srov. § 6 odst. 2 věta druhá vyhlášky č. 23/1964 Sb., podle kterého je-li listinou převáděna reálně oddělená část nemovitosti, musí být předložen též geometrický plán, na kterém je vyznačeno oddělení příslušné části a udána její výměra), odhlédne-li se od faktu, že smlouva nehovoří o darování části pozemku, nýbrž pozemku celého.


Podle ust. § 6 odst. 2 vyhlášky č. 23/1964 Sb., jíž se prováděl zák. č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, která byla zrušena ke dni 1. 1. 1993, všechny nemovitosti musí být uvedeny v listině podle obcí a katastrálních území a parcelních čísel vedených v evidenci nemovitostí. Z toho vyplývá, že v tomto ohledu se tedy nelze dovolávat dobré víry v údaje evidence nemovitostí, resp. katastru nemovitostí, týkající se výměr pozemků, neboť výměra pozemků nebyla a není závazným údajem evidence nemovitostí, resp. katastru nemovitostí. Nelze přisvědčit argumentaci dovolatelů, že je převáděno pouze to, co je v okamžiku převodu zapsáno v evidenci nemovitostí, resp. v katastru nemovitostí, neboť v důsledku obnovy katastrálního operátu, přeměřování pozemků a oprav zřejmých nesprávností v katastrálním operátu by neustále docházelo k absurdním případům neplatnosti obrovského množství smluv, resp. jejich částí, týkajících se převodu pozemků, z důvodu, že následně bylo zjištěno, že došlo k převodům pozemků ve výměře odlišné od výměry skutečné, novým přeměřením zjištěné. Takovouto situaci není možno připustit a lze předpokládat, že i předejití obdobným absurdním situacím bylo jedním z důvodů, proč zákonodárce nezakotvil výměru pozemku jako závazný údaj evidence nemovitostí, potažmo katastru nemovitostí. Navíc přímo ust. § 5 odst. 7 zák. č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, stanoví, že právní vztahy nemohou být dotčeny revizí údajů katastru, opravou chyb v katastrálním operátu ani obnovou katastrálního operátu, pokud jejich změna není doložena listinou. V daném případě je zcela nepochybné, že celá situace byla způsobena chybou v evidenci nemovitostí, potažmo katastru nemovitostí. Vzhledem k tomu, že - jak shora uvedeno - výměra pozemku nebyla a není závazným údajem evidence nemovitostí, resp. katastru nemovitostí, nelze se s odstupem času dovolávat rozdílu mezi výměrou uvedenou v evidenci nemovitostí v době převodu


a později zjištěnou skutečnou výměrou.


Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání žalovaných podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání podle 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť z hlediska dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a)


o. s. ř. lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).


O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanými ad) 1, ad 2) a ad 3) bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2.500,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. (ve znění účinném do 31. 8. 2006), vyčíslená podle ust. § 10 odst. 3, § 5 písm. b), snížená podle § 14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle § 18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 75,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalobci vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny


za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 489,30 Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.064,30 Kč jsou první, druhý a třetí žalovaný povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 8. srpna 2007


JUDr. Olga Puškinová, v.r.


předsedkyně senátu