30 Cdo 2535/2013
Datum rozhodnutí: 18.06.2014
Dotčené předpisy: § 13 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012




30 Cdo 2535/2013

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyň a) J. N. , a b) Z. V. , obou zastoupených MUDr.Mgr. Danielem Mališem, LL.M., advokátem se sídlem Longin Business Center, v Praze 2, Na Rybníčku 1329/5, proti žalovaným 1) Olomouckému kraji , se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 1191/40a, IČ 60609460 a 2) Nemocnici Olomouckého kraje, a.s. , se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 1191/40a, IČ 26873346, obou zastoupených JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 23 C 240/2008, o dovolání žalobkyň a žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. listopadu 2012, č.j. 1 Co 157/2012-412, takto:

I. Dovolání žalobkyň a) a b) proti výroku II. (chybně též označen jako I.) rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. listopadu 2012, č.j. 1 Co 157/2012-412, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla zamítnuta žaloba na zaplacení dalších částek žalobkyni a) 700.000,- Kč a žalobkyni b) 400.000,- Kč, se zamítá.
II. Dovolání žalobkyň a) a b) proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. listopadu 2012, č.j. 1 Co 157/2012-412, se odmítá .
III. Dovolání prvního a druhého žalovaného se odmítá .
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. března 2012, č.j. 23 C 240/2008-307, uložil výrokem I. žalovaným zaplatit žalobkyni a) částku 1.700.000,- Kč a žalobkyni b) částku 1.000.000,- Kč, jako náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2 tehdy účinného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák. ), s tím, že povinnost plnění jednoho žalovaného zaniká v rozsahu plnění jiného žalovaného, výrokem II. žalobu, aby byli žalovaní povinni zaplatit žalobkyni a) částku 4.300.000,- Kč a žalobkyni b) částku 2.000.000,- Kč zamítl. Výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že bylo zasaženo právo na soukromí obou žalobkyň smrtí J. V., syna žalobkyně a) a bratra žalobkyně b), způsobené v souvislosti s postupem lékařů non lege artis Nemocnice Prostějov, p.o. Soud dovodil pasivní věcnou legitimaci žalovaných, protože Nemocnice Prostějov, p.o. byla na základě usnesení zřizovatele ze dne 22. června 2007 zrušena ke dni 30. června 2007 a podnik byl následně vložen do základního jmění druhého žalovaného smlouvou o vkladu podniku ze dne 18. dubna 2008. Po té druhý žalovaný uzavřel se Středomoravskou nemocnicí a.s. smlouvu o nájmu. První žalovaný tedy byl právním nástupcem jím zrušené Nemocnice Prostějov, p.o., za situace, kdy nebyla přerušena činnost nemocnice; stal se tak jejím právním nástupcem a je tedy v řízení pasivně věcně legitimován. Druhý žalovaný jako pronajímatel ze zákona ručí za závazky prvního žalovaného a je tedy rovněž pasivně věcně legitimován. Při rozhodování o odpovídající satisfakci soud prvního stupně dospěl k závěru, že ze strany lékařů došlo nejen k postupu non lege artis, ale k opakovanému hrubému pochybení, a proto za přiměřené považoval přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích pro žalobkyni a) ve výši 1.700.00,- Kč a pro žalobkyni b) ve výši 1.000.000,- Kč.
K odvolání všech účastníků Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. listopadu 2012, č.j. 1 Co 157/2012-412, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, v části vyhovujícího výroku I., kterou byli první a druhý žalovaný zavázáni zaplatit žalobkyni a) částku 1.000.000,- Kč a žalobkyni b) částku 600.000,- Kč a v zamítavém výroku II. potvrdil, výrokem II. (chybně označeném opět jako výrok I.) v další části výroku I. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení dalších částek žalobkyni a) 700.000,- Kč a žalobkyni b) 400.000,- Kč zamítl. Výroky III., IV. a V. (nesprávně označených jako výroky II., III. a IV.) rozhodl o náhradě nákladů dosavadního řízení.
Po doplnění dokazování se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o pasivní legitimaci obou žalovaných, s tím, že byly splněny zákonné předpoklady pro vznik odpovědnosti z protiprávního zásahu do osobnostních práv žalobkyň, jakož i pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. Konstatoval, že vztahy v rodině se vyznačovaly neobyčejně silnými citovými vazbami mezi matkou a oběma sourozenci i mezi sourozenci navzájem a ztráta syna a bratra je pro žalobkyně stále těžká a nenahraditelná. Vzal v úvahu okolnosti, za kterých došlo ke smrti J. V. i skutečnost, že ho postihla ve věku 15 let, tedy na prahu dospívání. Uvedl, že jde o případ mimořádně závažný, a proto výši náhrady nemajetkové újmy v penězích je třeba stanovit násobky limitů uvedených v § 444 odst. 3 obč. zák. Institut náhrady nemajetkové újmy plní funkci satisfakční, ale také preventivně sankční, přičemž její výše nesmí být pro odpovědný subjekt likvidační a musí odpovídat zásadám přiměřenosti a proporcionality. Jednotlivé kauzy tak nelze poměřovat paušálně, neboť v každé posuzované věci dochází k následkům protiprávních zásahů zcela individuálně. Přesto však již bohatá judikatorní činnost soudů vytvořila rámcový podklad, na kterém je možné se orientačně pohybovat. Ve vztahu k zásahům do soukromorodinného života způsobené smrtí dítěte náhrady oscilují v částkách okolo jednoho milionu korun a tato částka se jeví přiměřenou pro žalobkyni a). Pro žalobkyni b) pak je přiměřená částka 600.000,- Kč, která odpovídá, stejně jako ve vztahu k žalobkyni a), zhruba čtyřnásobku limitních náhrad uvedených v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobkyň dne 23. ledna 2013 a zástupci žalovaných dne 24. ledna 2013, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti potvrzujícímu výroku I. a proti měnícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dne 25. března 2013 obsáhlé dovolání. Jeho přípustnost ve vztahu k potvrzujícímu výroku vyvozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), protože se domnívají, že uvedený výrok spočívá na řešení právních otázek v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, resp. právních otázek dosud neřešených, přípustnost ve vztahu k výroku měnícímu pak z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a proti oběma výrokům je podávají z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť se domnívají, že oba výroky spočívají na nesprávném právním posouzení věci. Za nevyřešenou právní otázku považují, zda soud při určování výše náhrady nemajetkové újmy v penězích má přihlédnout k náhradám, jež byly přiznány za nemajetkovou újmu v jiných případech a rovněž otázku zda, resp. od jakého okamžiku má poškozený právo na úrok z prodlení s placením náhrady nemajetkové újmy, kterou odvolací soud vyřešil konstatováním, že výši náhrady určuje soud, takže původce zásahu nemůže být s jejím placením v prodlení. Podle jejich názoru však vznik práva na náhradu nemajetkové újmy není spojen s rozhodnutím, ale se způsobením újmy. Dále pak odvolacímu soudu vyčítají nesprávnou aplikaci kritérií pro určení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích s tím, že při jejím určení (v případě potvrzení i změny rozsudku soudu prvního stupně) nepřihlédl k preventivně-sankční funkci a náhrady by měly být podstatně vyšší. Zejména pak kritizují měnící výrok odvolacího soudu, který v aplikaci kritérií pro určení výše náhrady soudem prvního stupně neshledal jakékoli pochybení, dokonce sám zjistil, že újma žalobkyň byla ještě závažnější, a přesto jim přiznal částku o 40 % nižší. Poukazují také na rozhodnutí soudů v obdobných případech, kdy byly přiznány podstatně vyšší částky náhrad. Nesprávně také odvolací soud aplikoval zásadu, že náhrada nesmí být pro žalované likvidační, když oba by byli schopni bez obtíží zaplatit celou žalovanou částku. Dovolatelky proto navrhly, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadených částech zrušen, a aby věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení Vrchnímu soudu v Olomouci. K dovolání se nesouhlasně písemně vyjádřili žalovaní.
Rovněž žalovaní podali dne 21. března 2013 dovolání proti potvrzujícímu výroku I. a výslovně i proti souvisejícím výrokům III., IV. a V. o nákladech řízení. Dovolání považují za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. a podávají je z důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť mají za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jsou přesvědčeni, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, nesprávně posoudil otázku jejich pasivní věcné legitimace. Podle jejich názoru povinnost podle § 13 obč. zák. je výlučně osobní povinností povinného subjektu a je nerozhodné, zda povinnou je osoba fyzická nebo právnická. Nejvyšší soud sice ve svých rozhodnutích připouští, že v případě zániku právnických osob není absolutní analogie se smrtí člověka, poukazoval však na případy, kdy nedochází k likvidaci právnické osoby, ale např. k fůzi, kdy jedna ze slučovaných právnických osob zůstává ve své existenci zachována. Pokud by v případě zániku právnické osoby její povinnosti přecházely na jejich právní nástupce, pak by totéž muselo platit v případě úmrtí fyzické osoby. Dále pak namítají, že odvolací soud porušil zásady koncentrace řízení, když žalobkyním umožnil, aby tvrdily nové skutečnosti a navrhovaly nové důkazy. Konečně se pak domnívají, že tří či čtyřnásobek částek stanovených v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák., který odvolací soud pokládal za přiměřenou výši zadostiučinění, je příliš vysoký.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012 .
Protože všechna dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o.s.ř., dovolací soud se nejprve zabýval otázkou jejich přípustností, a to z hlediska žalobkyň i žalovaných zvlášť.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
V posuzované věci jsou tedy splněny předpoklady přípustnosti dovolání žalobkyň podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. pokud směřuje proti napadenému výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci nebyly zjištěny a účastníci je ani nenamítali.
Dovolací soud se tedy nejprve zabýval důvodností dovolání žalobkyň proti tomuto výroku. Podle ustálené soudní praxe lze přiznat postižené fyzické osobě podle ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnostního práva na soukromí a rodinný život v důsledku usmrcení osoby blízké. Ustanovení § 13 obč. zák. ovšem nevymezuje případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro určení jeho výše. Pouze hovoří o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené. Určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze v zásadě proto zjišťovat značně obtížně. Vesměs se tudíž uplatní postup podle ustanovení § 136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Soud je zde povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Základem posouzení podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu.
Přestože, jak již bylo uvedeno, zákon blíže nespecifikuje, které okolnosti usmrcení mají být zvláště soudem posuzovány v případě stanovování výše náhrady nemajetkové újmy a každý případ se skutkově velmi liší, v nalézacích rozhodnutích soudů se opakovaně objevují konkrétní kritéria, kdy soudy berou v úvahu především:
(1) Okolnosti na straně žalobce, a to zejména
a) intenzitu vztahu žalobce se zemřelým,
b) věk zemřelého a pozůstalého
c) otázka hmotné závislosti pozůstalého na usmrcené osobě
d) morální zadostiučinění ve formě právního postihu žalovaného (zpravidla trestněprávní sankce)
(2) Okolnosti na straně žalovaného
a) míra zavinění, míra spoluzavinění usmrcené osoby
b) postoj žalovaného (lítost, náhrada škody, omluva aj.)
c) dopad události do sféry původce
d) majetkové poměry žalovaného
V projednávané věci odvolací soud dostatečně zjistil rozhodné skutečnosti ohledně závažnosti vzniklé nemajetkové újmy a konkrétních okolností, za kterých došlo k neoprávněnému zásahu do osobnosti žalobkyň. Za této situace postupoval správně, pokud určil výši náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák . podle své volné úvahy ve smyslu ustanovení § 136 o.s.ř., v odůvodnění vyložil, jaké okolnosti případu považoval za mimořádné do té míry, že odůvodňují úvahu o výši relutární satisfakce. Protože je tedy napadený rozsudek odvolacího soudu, pokud jím byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyň podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem v této části zamítl.
Dále se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání žalobkyň proti potvrzujícímu výroku I., které rovněž vychází z názoru, že jim byly přiznány příliš nízké částky peněžní satisfakce za utrpěnou nemajetkovou újmu; jinak ovšem není podloženo akcentem případné právní otázky, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Za takovou otázku nelze pokládat poukaz na rozhodnutí v obdobných případech v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, ani otázku možnosti přiznání úroku z prodlení, když soudní praxe vychází z názoru, že možnost přiznání úroků z prodlení při peněžitém zadostiučinění nepřichází v úvahu, neboť právo na tento druh zadostiučinění není ryzí majetkovou pohledávkou ze závazkového právního vztahu (srovnej Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák, a kolektiv, Občanský zákoník, 2. vydání, 2009, str. 201). Nelze tedy mít za to, že by šlo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyň proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolací soud po té posuzoval přípustnost dovolání žalovaných. Jak již bylo uvedeno, žalovaní nesouhlasí s peněžní satisfakcí přiznanou žalobkyním, i když ji na rozdíl od žalobkyň považují za nepřiměřeně vysokou, resp. se domnívají, že neměla být vůbec přiznána. V tomto směru dovolací soud odkazuje na zdůvodnění svého odmítavého výroku k dovolání žalobkyň. Žalovaní také nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů o jejich pasivní věcné legitimaci, neboť podle jejich názoru zrušením a tedy i zánikem příspěvkové organizace došlo k zániku nároků z titulu ochrany osobnosti.
Nejvyšší soud se již dříve zabýval i otázkou případného přechodu odpovědnosti právnických osob za zásah do osobnostních práv v rozsudku ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5421/2008, rozsudku ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 528/2010 nebo v rozsudku ze dne 31. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 4032/2010, kde ve stručnosti vyslovil, že v případě zániku právnické osoby není absolutní analogie se smrtí fyzické osoby plně reálná, neboť v řadě případů práva a povinnosti právnické osoby vplývají do jiné právnické osoby, do níž se tak promítnou a prolnou prvky právní subjektivity původní právnické osoby. Soud prvního stupně i soud odvolací na základě v řízení provedených důkazů dospěly k závěru, že v souvislosti s dalšími přechody práv a povinností odpovědného subjektu je dána pasivní hmotněprávní legitimace obou žalovaných. Protože odvolací soud i tuto otázku posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu, nelze z tohoto úhlu pohledu posuzovat napadené rozhodnutí jako mající po právní stránce zásadní význam. Není proto ani dovolání žalovaných přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání proti výroku o nákladech řízení, které má povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o.s.ř.), pak občanský soudní řád nepřipouští (srov. § 236 - 239 o.s.ř.). Dovolací soud proto v souladu s ustanovením § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání žalovaných odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že žádný z dovolatelů nebyl úspěšný a nikomu z nich tak právo na náhradu dovolacího řízení ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř., nevzniklo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. června 2014

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu