30 Cdo 252/2006
Datum rozhodnutí: 31.05.2007
Dotčené předpisy:




30 Cdo 252/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce P. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) B. B., 2) Ing. B. V., a 3) Ing. M. B., všem zastoupeným advokátem, o zaplacení 111.073,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9C 1471/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. června 2005, č.j. 29 Co 191/2005-140, takto:

I. Dovolání žalovaných se odmítá.

II. Každý z žalovaných je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobce jeho advokátu částku 1.799,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal proti žalovaným zaplacení částky 111.073,70 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaní jsou na základě usnesení OS Praha - západ ze dne 5.6.1996, sp. zn. D 944/95, dědici autorských práv po zemřelém L. B.

(a to každý z 1/3). Účastníci dne 1. 1. 2002 uzavřeli smlouvu o obstarání výkonu autorských práv, na základě které se žalobce zavázal činit pro žalované veškeré potřebné kroky za účelem ochrany osobnostních a majetkových práv žalovaných, zprostředkovávat uzavření smluv o užití autorských práv, za stanovených podmínek vlastním jménem a na vlastní účet s třetími osobami uzavírat smlouvy a inkasovat autorské odměny a to vše za provizi 15% z částky obdržené za prodej autorských práv. Tuto činnost žalobce vykonával do konce roku 2002, kdy byla smlouva žalovanými účinně vypovězena. V rámci smlouvy zprostředkoval žalovaným uzavření smlouvy o převodu práv k užití autorského díla a o správě autorských práv s A. B. Z., a.s., zajištující žalovaným mimo jiné vyplácení pravidelné nevratné roční zálohy ve výši 20.000 USD. Žalovaní žalobci sjednanou 15% provizi ze zálohy autorské odměny, která jim byla vyplacena za r. 2003 uživatelem práv, nezaplatili.

Okresní soud Praha - západ výrokem I. rozsudku ze dne 6. ledna 2005, č.j.

9 C 1471/2003-104, zamítl žalobu žalobce co do částky 22.214,74 s příslušenstvím. Výrokem II. zavázal žalované zaplatit žalobci každý jednou třetinou částku 88.850,96 Kč s příslušenstvím a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud I. stupně posoudil nárok žalobce na provizi z autorské odměny vyplacené na základě zprostředkovatelské smlouvy žalovaným v roce 2003, za použití analogie s úpravou zprostředkovatelské smlouvy obsažené v obchodním zákoníku č. 513/1991 Sb., (dále jen obch. zák. ). Připomněl, že podle výslovného ustanovení § 651 obch. zák. vzniku práva zprostředkovatele na provizi nebrání skutečnost, že teprve po zániku smlouvy o zprostředkování je splněna smlouva, na kterou se vztahovala jeho zprostředkovatelská činnost. Při stanovení výše odměny poukázal na charakter předmětné smlouvy, která v sobě zahrnovala jak prvky smlouvy zprostředkovatelské, tak smlouvy příkazní, a dovodil, že odměna žalobce je z 80 % tvořena nároky z titulu smlouvy zprostředkovatelské a z 20% nároky ze smlouvy příkazní. Uvedl, že

po skončení smluvního vztahu již žalobce nevykonával činnosti mající prvky smlouvy příkazní, a proto o částku představující 20% žalované částky jeho nárok snížil.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. června 2005, č.j. 29 Co 191/2005-140, k odvolání žalovaných rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích II. a III. (výrok I. napadeného rozsudku zůstal nedotčen). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Konstatoval, že mezi účastníky byla dne 1. 1. 2002 uzavřena smlouva o obstarání výkonu autorských práv, jako smlouva smíšená, která má v sobě prvky smlouvy zprostředkovatelské

a prvky smlouvy příkazní (v této souvislosti připomněl usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. února 2002, č.j. 30 Cdo 772/2001-104). Na základě této smlouvy zprostředkoval žalobce žalovaným uzavření smlouvy o převodu práv k užití autorského díla a o správě autorských práv s A. B. Z., a.s., týkajících se loutkového seriálu P. a M. , zajištující žalovaným až do 31. prosince 2010 mimo jiné vyplácení pravidelné nevratné zúčtovatelné roční zálohy ve výši 20.000,- USD.

Za uzavření smlouvy náležela žalobci jako zprostředkovateli odměna ve výši 15% z částky obdržené za prodej autorských práv. V řízení bylo prokázáno, že žalovaní žalobci tuto provizi ze zálohy autorské odměny vyplacené jim za rok 2003 uživatelem práv nezaplatili, ač bylo prokázáno, že žalobce vykonával činnost pro žalované až

do závěru roku 2002, kdy uzavřená smlouva o obstarání výkonu autorský práv byla žalovanými účinně vypovězena. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že právo žalobce na provizi z vyplacené autorské odměny je zachováno po celou dobu trvání smlouvy o výhradním užití práv k dílu, o jejíž uzavření se jako zprostředkovatel přičinil, tedy i v žalovaném období roku 2003. Tento nárok vyplývá přímo z uzavřené smlouvy.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalovaných 15. července 2005 a téhož dne nabyl právní moci.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podali žalovaní dne 9. srpna 2005 včasné dovolání, jehož přípustnost vyvozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), neboť podle jejich mínění je na napadený rozsudek možno pohlížet jako na rozhodnutí, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn. Důvody dovolání uvádějí v souladu s ustanovením § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., tj. domnívají se, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Pro případ, že by se dovolací soud neztotožnil s úvahou o přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., dovozují, že přípustnost dovolání je odůvodněna zásadním významem právní otázky vztahu provize k jednotlivým částem plnění podle smlouvy (§ 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř.).

Dovolatelé se domnívají, že při porovnání obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů je patrné rozdílné posouzení práv a povinností účastníků z předmětné smlouvy v otázce provize. Jde proto o rozhodnutí, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn. Pokud by však dovolací soud nedospěl k tomuto závěru, pak jako zásadní právní otázku zdůrazňují vztah provize k jednotlivým částem plnění podle smlouvy. Odvolací soud se podle názoru dovolatelů nedostatečně vypořádal s jejich námitkou směřující k míře přičinění žalobce jako zprostředkovatele o uzavření nové smlouvy. Dále z žádného provedeného důkazu nevyplynulo, že by byla sjednána paušální částka odměny, která by byla hrazena ve splátkách. Žalovaní dovozují, že smlouva byla uzavřena ve smyslu ustanovení § 52 násl. občanského zákoníku jako spotřebitelská smlouva. Proto měl odvolací soud v případě pochybností o vztahu provize a činností vymezených jako předmět této smlouvy zvolit výklad pro spotřebitele příznivější. Poukazují též na to, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s námitkou započtení uplatněnou v řízení, dále námitkou nesprávného navýšení účtované provize o DPH a při rozhodování o výši nároku nevzal v úvahu skutečnost, že odměna žalobce zahrnuje podle smluvního ujednání též jeho veškeré běžné provozní náklady za činnosti na základě smlouvy, které však od 1. 1. 2003 již nevykonával. V neposlední řadě se soud nevypořádal s námitkou, že výrok rozhodnutí soudu prvního stupně je v rozporu se žalobním petitem.

Z uvedených důvodů žalovaní navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se vyjádřil žalobce. Uvádí, že dovolání není přípustné. Proto navrhuje, aby bylo dovolacím soudem odmítnuto. Žádá, aby soud uložil žalovaným povinnost uhradit žalobci náklady dovolacího řízení spojené s jeho zastoupením advokátem.

Při posuzování dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 (též s přihlédnutím k bodu 2) zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen "o.s.ř.") ve znění účinném

do 31. března 2005.

Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými

i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti s negativním závěrem.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237

odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně případně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem zrušený, rozsudek téhož soudu. Pokud dovolatelé dovozují, že ve své podstatě je napadený rozsudek rozhodnutím měnícím, takže je dána přípustnost dovolání proti němu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., nelze se s tímto názorem ztotožnit. Úvaha odvolacího soudu při vymezení poměru dílčích složek odměny žalobce z titulu zprostředkovatelské smlouvy a smlouvy příkazní totiž především neovlivnila jeho rozhodnutí, když sám poukázal na to, že z tohoto důvodu nemohl změnit rozsudek soudu prvního stupně, protože žalobce nepodal proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zčásti zamítnuta, odvolání.

Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je, se příkladmo uvádí v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.

Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání.

Podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se

od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení

a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)

a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že

v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení

§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004).

Jak již bylo uvedeno, dovolání v souzené věci odkazuje jak na dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tak i na dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a odst. 3 o.s.ř. (námitka, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a výtka nedostatků ve skutkových zjištěních). Tyto poslední dva důvody se však při úvaze, zda je napadené rozhodnutí rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, v souzené věci (s ohledem na již podaný výklad) neuplatní a dovolací soud se proto jimi nemohl nezabývat (jde mimo jiné především o otázku vytknuté neshody žalobního petitu a výroku rozhodnutí soudů obou stupňů).

Pokud dovolání vychází z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Jak již bylo uvedeno, odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel ze zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o obstarání výkonu autorských práv, jako smlouva smíšená, která má v sobě prvky smlouvy zprostředkovatelské a prvky smlouvy příkazní. Na jejím základě žalobce žalovaným zprostředkoval uzavření smlouvy

o převodu práv k užití autorského díla a o správě autorských práv týkajících se loutkového seriálu P. a M. , zajištující žalovaným až do 31. prosince 2010 mimo jiné vyplácení pravidelné nevratné zúčtovatelné roční zálohy ve výši 20.000,- USD.

Za uzavření smlouvy náležela žalobci jako zprostředkovateli odměna ve výši 15% z částky obdržené za prodej autorských práv. V řízení bylo prokázáno, že žalovaní žalobci tuto provizi ze zálohy autorské odměny vyplacené jim za rok 2003 uživatelem práv nezaplatili, ač bylo prokázáno, že žalobce vykonával činnost pro žalované až

do závěru roku 2002, kdy uzavřená smlouva o obstarání výkonu autorský práv byla žalovanými účinně vypovězena. Právo žalobce na provizi z vyplacené autorské odměny (vyplývající přímo z uzavřené smlouvy) bylo zachováno po celou dobu trvání smlouvy o výhradním užití práv k dílu, o jejíž uzavření se jako zprostředkovatel přičinil, tedy i v žalovaném období roku 2003. Tyto okolnosti podané dovolání z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. účinně nezpochybnilo. U námitek týkajících se započtení nároku a dále otázky vyčíslení odměny s částkou příslušné daně z přidané hodnoty, odvolací soud důvodně připomněl, že byly jako tzv. nepřípustné novoty vzneseny až v rámci odvolacího řízení. Obdobně dovolatelé v dovolacím řízení nově namítají, že jejich očekáváním bylo, že žalobce bude vykonávat veškeré činnosti spojené se správou autorských práv po celou dobu platnosti vypovězené smlouvy. Ani k těmto námitkám proto nebylo možno přihlédnout.

Jestliže s přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu (když předpoklady pro přezkum správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu nebyly, jak již bylo vyloženo, v tomto dovolacím řízení dány) odvolací soud dospěl k závěru

o odůvodněnosti nároku, jenž byl předmětem odvolacího řízení, pak jde o závěr přiléhavý. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto nelze považovat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.

Jestliže tedy není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, Nejvyššímu soudu České republiky jako soudu dovolacímu (§ 10a o.s.ř.) nezbylo, než toto dovolání jako nepřípustné odmítnout (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace, když podané dovolání bylo odmítnuto, odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalobci vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška").

Podle § 2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle § 147 o.s.ř. (odstavec 2).

Podle § 3 odst. 1 vyhlášky (ve znění do novely provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. s účinnosti od 1. září 2006) u předmětu sporu vyjádřeného částkou 88.850,- činí sazba odměny 17.827,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalobce snížit o 50 %, t.j. na částku 8.913,50 Kč. S ohledem na to, že dovolací soud dovolání odmítl, byla uvedená částka odměny podle ustanovení § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 vyhlášky dále snížena o 50% na 4.456,75 Kč, t.j. po zaokrouhlení podle § 16 odst. 2 vyhlášky na částku 4.460,- Kč.

Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů

a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalobce proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění

do novely provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí u tohoto vztahu 4.535,- Kč, která je po úpravě o 19% daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce žalobce, představována částkou 5.397,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Na každého z žalovaných tak připadá částka 1.799,-Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. května 2007

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu