30 Cdo 2507/99
Datum rozhodnutí: 17.10.2000
Dotčené předpisy:




30 Cdo 2507/99

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce obchodní společnosti Š. J., s.r.o., proti žalovaným V. F. a B. F., o zaplacení částky 2.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech, pod spisovou zn. 5 C 811/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. října 1998, č.j. 12 Co 655/98-99, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. října 1998, č.j. 12 Co 655/98-99, se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Lounech rozsudkem ze dne 15.4.1998, č.j. 5C 811/97-65, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku částku 2.000.000,- Kč s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká povinnost plnění druhého a současně rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit žalobci náklady řízení.Vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobce poskytl na základě smluv o půjčce č. 24/88 ze dne 20.4.1994 a č. 28/88 ze dne 28.4.1994 společnosti V., společnosti s ručením omezeným, zastoupené V. F., půjčku v celkové částce 10.000.000,- Kč s tím, že zapůjčenou částku i s úrokem ve výši 600.000,- Kč vrátí nejpozději do 20.7.1994. Žalovaní uzavřeli se žalobcem dne 27.4.1994 písemnou smlouvu o ručení a o zřízení zástavního práva k jejich nemovitostem, kterou se jako ručitelé zavázali, že shora uvedenou pohledávku žalobce uspokojí, jestliže ji dlužník nezaplatí do 20.7.1994.

Proti tomuto rozsudku podali žalovaní odvolání a pro případ, že by odvolací soud napadený rozsudek potvrdil, navrhli, aby ve výroku vyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku pro jeho zásadní právní význam .

Odvolací soud rozsudkem ze dne 30. října 1998, č.j. 12 Co 655/98-99, potvrdil rozsudek soudu I. stupně a uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci náklady řízení. O přípustnosti dovolání ve výroku rozsudku nerozhodl. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaní však ve svém podání ze dne 1. července 1998, tedy ještě před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, podali návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, konstatoval odvolací soud v odůvodnění, že dovolání je přípustné za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále jen dovolatelé) dovolání, ve kterém navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání odvíjejí od ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) s tím, že odvolací soud nevyhověl jejich návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání, ačkoli se jedná o věc zásadního právního významu. Důvodnost pak spatřují v nesprávném právním posouzení věci dle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.

Podle jejich přesvědčení odvolací soud pochybil, když neuznal jejich námitku promlčení pohledávky věřitele vůči dlužníkovi, ke které jsou plně oprávněni dle ustanovení § 548 odst. 2 obč. zák. Argumentují tím, že pokud ze smluv o půjčce vyplývá den splatnosti zapůjčených částek dne 20.7.1994, tříletá promlčecí doba uplynula dne 20.7.1997. Žalobce ovšem v této promlčecí době svou pohledávku vůči dlužníkovi neuplatnil. Promlčení doby totiž běží jak hlavnímu dlužníkovi, tak ručiteli samostatně. Podle dovolatelů se odvolací soud nedostatečně zabýval otázkou, zda dlužník (V., s r.o.) byl řádně písemně vyzván k plnění ze smluv o půjčce a zpochybňují text výzvy ze dne 29.8.1994, kterou lze podle nich vykládat buď jako výzvu k proplacení směnek (pak by se netýkala dluhu ze smluv o půjčce a žaloba na zaplacení žalované částky by byla předčasná a jako taková by měla být zamítnuta), nebo jako neplatný právní úkon pro svou neurčitost, se kterou zmiňuje jak zaplacení pohledávek ze smluv o půjčce, tak i ze směnek. V této souvislosti uvedli, že za otázky zásadního právního významu považují, zda promlčecí doba běží u hlavního dlužníka a u ručitele samostatně, nezávisle na sobě, zda se promlčecí doba ve vztahu k hlavnímu dlužníkovi nestaví, pokud věřitel uplatní svá práva vůči ručiteli, zda poté, co vůči hlavnímu dlužníkovi marně uplyne promlčecí doba, může tuto námitku promlčení vznést i ručitel, přestože vůči němu bylo právo uplatněno, dále zda se staví běh promlčecí doby také ohledně práva věřitele vůči dlužníkovi v případě, že věřitel uplatní u soudu svá práva nikoli proti dlužníku, ale pouze proti ručiteli, a konečně zda pokud žalobce uplatnil svá práva ze směnek (dosáhnuv vykonatelnosti příslušných rozhodnutí a učiniv ohledně takto mu přiznaných práv konkurzní přihlášku), nelze jakkoli dovozovat, že by tím včas a řádně uplatnil svá práva ze závazků obecně právních, tedy ze smluv o půjčkách, byť by takové směnky byly zajišťovacími instrumenty k závazkům z půjček.

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Po zjištění, že dovolání je v přezkoumávané věci podané oprávněnými osobami, t.j. účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, jak to vyžaduje ustanovení § 241 odst. l o.s.ř., že je podané ve lhůtě určené ustanovením § 240 odst l o.s.ř., splňuje formální i obsahové náležitosti dle ustanovení § 241 odst. 2 o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání, protože podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení § 237, § 238 a § 239 o.s.ř.

V dané věci se jedná o rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Proti takovému rozsudku ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. dovolání nepřipouští. Nejedná se ani o situaci, kdy by byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který rozhodoval v dané věci jinak než v dřívějším rozsudku, proto, že byl vázán právním názorem soudu odvolacího (§ 238 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).

Daná věc nesplňuje ani podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 239 odst. 1 o.s.ř., neboť odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil. Ovšem vzhledem ke skutečnosti, že odvolací soud nevyhověl návrhu žalobce na připuštění dovolání, je na místě postup podle § 239 odst. 2 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud tedy posuzuje jako otázku předběžnou, zda potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. není založena již vlastním tvrzením dovolatelů, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má. To je dáno, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, tedy byla pro jeho rozhodnutí věci určující. Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, tedy s obecným dopadem na případy obdobné povahy. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (t.j. odvolacích soudů a soudu dovolacího) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil. To je dáno zejména, když vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, takže rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné, tedy nové, řešení této právní otázky.

O takový případ se ovšem v dané věci nejedná, odvolací soud v konkrétním případě řešil otázky, které nečiní jeho rozhodnutí tak právně významným, jak předpokládá ustanovení § 239 o.s.ř.

Institut ručení patří mezi specifické právní prostředky - zajišťovací instituty, které směřují k dosažení, resp. usnadnění uspokojení věřitele ze závazku. Jejich obecným cílem a funkcí je "zlepšení" postavení věřitele. Ručení má zejména uhrazovací funkci, která vytváří podpůrný zdroj uspokojení pohledávky věřitele v případě, že hlavní závazek nebude včas nebo řádně splněn. Za ručení se považuje závazek, jímž se třetí osoba (ručitel) zavazuje vůči věřiteli, že splní pohledávku věřitele sama, jestliže ji neuspokojí dlužník. Ručitel je povinen plnit místo dlužníka až tehdy, jestliže dlužník dluh dobrovolně nesplnil, ačkoli byl k tomu věřitelem písemně vyzván. Mezi věřitelem a dlužníkem může být dohodnuto tzv. dobrodiní pořádku", podle něhož je věřitel oprávněn požadovat po ručiteli plnění z ručitelského závazku teprve tehdy, když se věřitel nejprve pokusil marně plnění po dlužníkovi vymáhat soudní cestou.

Co se týká promlčení závazku ručení ve vztahu k závazku hlavnímu, zastává teorie i praxe stanovisko, že každý z těchto závazků se může promlčet samostatně (např. J. Fiala a kol.: Občanské právo I., MU Brno,1997, str 162).

Jak bylo zjištěno v řízení před soudy I. i II. stupně, smlouvy o půjčce byly uzavřeny dvě (s daty 20.4.1994 a 28.4.1998), splatnost obou půjček v celkové částce ve výši 10.000.000,- Kč s úrokem byla stanovena jednotně, t.j. do 20.7.1994. Možnost k uplatnění práva u soudu (Actio nata) proti dlužníku byla tedy dána dnem 21.7.1994. Obecná promlčecí tříletá lhůta by tedy uplynula dnem 21.7.1997. Smlouva o ručení a zřízení zástavního práva ze dne 27.4.1994, ve které je obsaženo i prohlášení ručitelů, že pohledávku uspokojí, jestliže ji neuspokojí dlužník, stanoví splatnost také dnem 20.7.1994. Actio nata k uplatnění práva u soudu proti ručitelům byla tedy dána rovněž dnem 21.7.1994. Obecná promlčecí tříletá lhůta by tedy uplynula dnem 21.7.1997. Promlčecí doba běží u hlavního dlužníka a u ručitele sice samostatně, nezávisle na sobě, avšak v daném případě je její počátek určen totožným dnem. Lze tedy uzavřít, že i když věřitel uplatní svá práva vůči ručiteli, promlčecí doba ve vztahu k hlavnímu dlužníkovi se nestaví, jelikož má vlastní režim.

V dané věci však věřitel uplatnil své právo vůči dlužníkovi dne 29.8.1994 ("Výzva k vyrovnání dluhu" na č.l. 12 spisu), když jej vyzval k plnění, tedy ve velmi krátké době po splatnosti dluhu. Jelikož dlužník dluh nesplnil a nebylo sjednáno shora uvedené dobrodiní pořádku", podal věřitel žalobu na ručitele, která byla doručena soudu dne 14.5.1997, tedy v rámci běhu promlčecí doby.

Obecně platí, že poté, co vůči hlavnímu dlužníkovi marně uplyne promlčecí doba, může tuto námitku promlčení vznést i ručitel, přestože vůči němu bylo právo uplatněno. V dané věci však věřitel uplatnil svoji pohledávku v době, kdy ručitelé ještě nemohli uplatnit námitku promlčení svého ručitelského závazku ani závazku hlavního. Z toho vyplývá, že uplatní-li věřitel u soudu svá práva nikoli proti dlužníku, ale pouze proti ručiteli, nestaví se běh promlčecí doby také ohledně práva věřitele vůči dlužníkovi, protože obě promlčecí lhůty mají samostatný režim.

Věřitel u soudu uplatnil svoji pohledávku vůči ručitelům poté, co písemně vyzval k plnění dlužníka. Dlužník dluh ve lhůtě stanovené věřitelem neuhradil, proto jsou ručitelé povinni dluh splnit (§ 548 odst. 1 občanského zákoníku). Věřitel není povinen nejprve žalovat dlužníka (nebylo sjednáno dobrodiní pořádku"), tedy uplatňovat svá práva ze závazků u soudu. Pokud se tak stalo (práva ze směnek), tato skutečnost nemůže jít k tíži věřitele. Jedná se o samostatné vztahy

Z obsahu spisu nevyplývá (ani dovolatelé to netvrdí), že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., ke kterým dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti dle ustanovení § 242 odst.3 o.s.ř. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Dovolatelé se žádné konkrétní vady dle uvedeného ustanovení nedovolávají a dovolací soud existenci takové vady z obsahu spisu nezjistil. Daná věc náleží do pravomoci soudu, ten, kdo vystupoval v řízení jako účastník, měl způsobilost být účastníkem řízení i procesní způsobilost, v téže věci nebylo již dříve pravomocně rozhodnuto ani již zahájeno řízení, návrh na zahájení byl podán, účastníku řízení nebyla v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem a soud byl správně obsazen (§ 237 odst. 1 písm. a/ až g/ o.s.ř.).

Na základě shora uvedených skutečností dovolací soud dovolání odmítl dle ustanovení § 243b odst. 4 s přihlédnutím k ustanovení § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., protože směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není dovolání přípustné.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení žalovaní jako dovolatelé v dovolacím řízení neuspěli a žalobci žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. října 2000

JUDr. František D u c h o ň , v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Marie Plhalová