30 Cdo 2502/2016
Datum rozhodnutí: 16.11.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.



30 Cdo 2502/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce O. P. , zastoupeného Mgr. Pavlem Grünerem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Bělehradská 1094/4, proti žalovanému J. S. , zastoupenému Mgr. Tomášem Kutnarem, advokátem se sídlem v Praze 5 - Smíchov, Ostrovského 253/3, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 299/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. prosince 2015, č.j. 15 Co 353/2015-158, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Okresní soud v Karlových Varech (dále také soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 15. července 2015, č. j. 9 C 299/2014 - 113, určil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 50.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, a co do zbývajících 250.000,- Kč žalobu zamítl. Závěrem rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel při rozhodování z toho, že žalobce byl u žalovaného zaměstnán jako řidič nákladního vozidla, přičemž dne 5. ledna 2012 byl pracovní poměr skončen okamžitým zrušením pracovního poměru zaměstnancem (žalobcem). Žalovaný vystavil dne 29. ledna 2012 žalobci zápočtový list, ve kterém uvedl nesprávný důvod skončení pracovního poměru, tj. že pracovní poměr byl ukončen výpovědí ze strany zaměstnavatele. V důsledku toho měla vzniknout žalobci řada komplikací, mimo jiné také v oblasti podpory v nezaměstnanosti (která mu byla poskytnuta až zpětně), stejně jako problémů při hledání nového zaměstnání a vzniku různých dluhů. Žalovaný se domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, jeho žaloba však byla zamítnuta. Žalobce následně žalovaného dne 23. dubna 2013 a 10. dubna 2014 vyzval k opravě zápočtového listu, k tomu žalovaný nepřikročil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že sice nebylo prokázáno listinnými důkazy a výpovědí svědka, že by žalobce v důsledku nesprávného údaje o skončení pracovního poměru nebyl zaměstnán, ale osobnostní právo žalobce bylo dotčeno vystavením zápočtového listu s nesprávným údajem, který musel předkládat potenciálním zaměstnavatelům, což mu působilo psychické útrapy. Při úvaze o výši náhrady nemajetkové újmy v penězích přihlédl k tomu, že žalovaný, i přes soudní rozhodnutí a výzvy žalobce, nesprávný údaj neopravil, naproti tomu nebylo prokázáno, že by žalobce se zápočtovým listem seznámil širší okruh osob a že by v důsledku chybného údaje na zápočtovém listu nebyl schopen hradit své dluhy.
Krajský soud v Plzni (dále také odvolací soud ) rozsudkem ze dne 9. prosince 2015, č.j. 15 Co 353/2015-158, k odvolání žalobce i žalovaného rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 50.000,- zamítl, ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud shledal, že újma, která neoprávněným zásahem žalovaného žalobci vznikla, nebyla takové intenzity, jak bylo tvrzeno v žalobě, tj. že by i přes aktivní snahu žalobce byl potenciálními zaměstnavateli odmítán právě pro nesprávný údaj uvedený v zápočtovém listu. Současně zdůraznil, že žalobce nevyužil možnosti dané mu ustanovením § 315 zákoníku práce (t. j. opravy zápočtového listu cestou žaloby podané u soudu). Odvolací soud uzavřel, že žalobce omluvu nepožadoval, a jelikož neoprávněný zásah žalovaného nebyl takové intenzity, aby založil důvodnost náhrady nemajetkové újmy v penězích, rozhodl tak, jak je uvedeno výše.
Rozsudek odvolacího soudu byl žalobci doručen dne 6. ledna 2016, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Žalobce podal v pondělí dne 7. března 2016 včasné dovolání, které směřuje proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání žalobce spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud bez bližšího zdůvodnění konstatoval, že neoprávněný zásah nebyl takové intenzity, aby ve značné míře byla snížena důstojnost či vážnost dovolatele ve společnosti, jak má na mysli § 13 odst. 2 zákona č. 40/164 Sb., občanský zákoník. Dovolatel poukazuje na rozhodnutí dovolacího soudu, podle kterých je soud povinen při úvaze o přiměřenosti výše finančního zadostiučinění vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Podle jeho názoru se odvolací soud při hodnocení intenzity zásahu nezabýval závažností vzniklé újmy a nevzal v úvahu záměrné jednání žalovaného se snahou poškodit žalobce, když žalovaný od počátku věděl o nepravdivosti údajů uvedených v zápočtovém listu a ani po soudním rozhodnutí a výzvách žalobce chybné údaje na zápočtovém listu neopravil. Žalobce poukázal na to, že takový zápočtový list je automaticky stigmatizací a vede k hendikepu při hledání práce. Odvolací soud podle jeho názoru nepřihlédl k preventivně-sankční povaze relutární satisfakce, neboť nevzal v potaz význam a míru zavinění při stanovení její výše. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek krajského soudu změnil tak, že je žalovaný povinen zaplatit dovolateli částku 300.000,- Kč, a že se mu přiznává náhrada nákladů řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu dále jen o.s.ř. ) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
V projednávané věci dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když nevzal v úvahu intenzitu zásahu do osobnostní sféry žalobce a nepřihlédl také k preventivně-sankční povaze relutární satisfakce. Nejvyšší soud však neshledal, že by došlo k porušení dovolatelem citované judikatury dovolacího soudu.
Odvolací soud se otázkou přiměřeného zadostiučinění zabýval a svůj právní závěr odůvodnil. Dospěl k závěru, že k neoprávněnému zásahu došlo, nicméně že tento zásah není takové intenzity, aby se primární (morální) forma zadostiučinění nejevila jako dostačující. Ve svém odůvodnění poukázal na to, že žalobce neprokázal, že by byl potenciálními zaměstnavateli odmítán pro nesprávný údaj uvedený v zápočtovém listu, navíc vzal v úvahu, že žalobce nevyužil možnosti dané mu § 315 zákoníku práce (t. j. žalobou u soudu domáhat se opravy zápočtového listu), čímž mohl sám zákonem předvídaným způsobem odvrátit nepříznivý dopad do jeho osobnostních práv, což však neučinil.
Současně je třeba dodat, že s ohledem na případné výtky dovolatele upínající se k otázce přiměřenosti přiznaného zadostiučinění, dovolací soud neshledal důvod odchylovat se od vlastní ustálené judikatury (srovnej např. rozsudek ze dne 7. října 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, uveřejněný pod číslem 98/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006, usnesení ze dne 23. února 2016, sp. zn. 30 Cdo 3723/2015, či usnesení ze dne 17. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 2878/2014).
Nejvyšší soud opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší usuzovaného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 13 obč. zák., přičemž výsledným zadostiučiněním se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2016, sp. zn. 30 Cdo 665/2016).
Současně nelze pominout skutečnost, že nadto nikoliv nevýznamná část dovolání je založena na reprodukci skutkového stavu z pohledu dovolatele, což neodpovídá dovolacímu důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř.
Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalobce ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s ohledem na ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. listopadu 2016

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu