30 Cdo 250/2009
Datum rozhodnutí: 16.09.2010
Dotčené předpisy: § 48 odst. 2 obč. zák., § 218 písm. c) o. s. ř., § 243b odst. 5 o. s. ř.







30 Cdo 250/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobkyně
JMAK, s.r.o.
, se sídlem v Příbrami IX, Nová Hospoda čp. 135, zastoupené JUDr. Jaroslavem Blažkem, advokátem se sídlem v Milevsku, Náměstí Edvarda Beneše čp. 96, proti žalované
V. D.
, zastoupené R. D., o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 187/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. srpna 2008, č.j. 8 Co 1359/2008-182, takto:


I. Dovolání žalobkyně
se odmítá
.

II. Žádný z účastníků
nemá
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění

(§ 243c odst. 2 o.s.ř.):


Okresní soud v Českých Budějovicích (dále již okresní soud ) (v pořadí již druhým) rozsudkem ze dne 18. března 2008, č.j. 16 C 187/2006-156, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vyklizení žalované ze specifikovaných nemovitostí, a dále rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již odvolací soud ) v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, a v nákladovém výroku jej v rozsudku blíže specifikovaným způsobem změnil a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již dovolatelka ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), písm. b) též zákonného ustanovení (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), a na implicitně též jak bude rozvedeno níže i dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje dovolatelka v potřebě vyřešení těchto právních otázek:


- možnosti či nemožnosti převodce dovolávat se neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi ním a kupujícím proti třetí osobě, jež nabyla nemovitosti tvořící její předmět v dobré víře od takovéhoto nabyvatele;

- přípustnosti či nepřípustnosti suplování v minulosti nezahájeného sporného řízení o určení vlastnického práva k dotčeným nemovitostem, jehož iniciátory měli být v daném případě na procesní straně žalobců původní vlastníci (aktuálně žalovaní v této věci) a na straně žalované pak měla být pasivně legitimována jejich nabyvatelka paní J. N. jako právní předchůdkyně současné žalobkyně, v probíhajícím řízení o vyklizení nemovitostí bez zajištění náhrady, zahájeného podáním žaloby ze strany třetí osoby v dobré víře se domnívající, že jí svědčí vlastnické právo k předmětu sporu, vycházejíc jak z nabývacího titulu, tak z údajů obsažených v katastru nemovitostí, kde byla v rozhodné době evidována jako výlučný vlastník dotčených nemovitostí.


V další části dovolání dovolatelka uplatněné dovolací důvody podrobně vymezuje způsobem, jímž vytýká odvolacímu soudu, že v řízení nepostupoval, nehodnotil či nepřihlédl k tomu, co z pohledu dovolatelky bylo pro meritorní rozhodnutí zásadně významné a které nakonec mělo vliv na nesprávné právní posouzení věci či založilo vady řízení (viz dovolání na str. 3 - arg.:
měl odvolací soud...otázku vlastnictví...dovozovat...
,
dále se měl odvolací soud...zabývat neexistencí právního titulu...
,
měla být pozorně hodnocena...uskutečněná mimosoudní jednání...
).

Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) poté, co přihlédl k části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., dospěl k závěru, že v uvedené věci není dovolání dovolatelky přípustné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a), ani podle písm. b) o.s.ř., neboť předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. srpna 2007, č.j. 16 C 187/2006-75, byl (vyjma jeho výroků II. a IV. ve vztahu k původně druhému žalovanému R. D.) zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 6. prosince 2007, č.j. 8 Co 2578/2007-99, a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení
proto, že skutkové závěry plynoucí z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nenalézají zcela přesný odraz v provedených důkazech a jeví se tak s ohledem na rozsah dokazování minimálně jako předčasné.
Nejvyšší soud ovšem neshledal dovolání přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Vymezila-li totiž dovolatelka pro posouzení přípustnosti dovolání shora citované právní otázky, které rozhodnutím odvolacího soudu nejsou řešeny, nelze jejich prostřednictvím posuzovat přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Pokud odvolací soud při rozhodování vycházel
z definitivního skutkového zjištění, které spočívá v tom, že žalovaní na svědkyni J. N. nemínili sporné nemovitosti formou kupní smlouvy převést a jejich skutečným projevem vůle bylo zajistit smluvní vztah půjčky, v níž jako dlužník figurovala svědkyně I. M.
, a z hlediska právního posouzení věci uzavřel, že
nevážnost projevů vůle prodávajících a kupující se musí projevit absolutní neplatností úkonu
ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák., a že v důsledku této neplatnosti
se svědkyně N. nemohla stát vlastníkem předmětných nemovitostí, nemohla tyto věci platně převést na žalobkyni (zde absolutní neplatnost plyne z § 39 o.z.).
, pak jde o právně kvalifikační závěr, jemuž lze (v intencích takto zjištěného skutkového stavu, z nějž Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání musí vycházet a nemůže jej jakkoli revidovat) stěží něco vytknout.

Pokud dovolatelka na podporu své právní argumentace odkazovala stejně jako to již učinila v odvolacím řízení na nález pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, jde o odkaz zcela nepřípadný. Ústavní soud v uvedeném rozhodnutí judikoval, že:
Odstoupením od smlouvy podle § 48 odst. 2 občanského zákoníku se není-li právním předpisem nebo účastníky dohodnuto jinak smlouva od počátku ruší, avšak pouze s účinky mezi jejími účastníky. Vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své vlastnické právo nabyli v dobré víře, než došlo k odstoupení od smlouvy, požívá ochrany v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv vyvěrajícími z pojmu demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, a nezaniká.
Z toho je zřejmé, že otázka nabytí vlastnického práva v dobré víře byla Ústavním soudem rozvinuta v souvislosti s právními důsledky při odstoupení od smlouvy. Tento princip z povahy věci nelze ovšem uplatnit v případě absolutní neplatnosti právního úkonu, tedy nelze jím vytěsňovat zákonné důsledky, kdy účastníky sledovaný (zde) věcněprávní vztah prostřednictvím předmětné kupní smlouvy nebyl vůbec založen (na rozdíl od hmotněprávní situace, kdy od platně uzavřené smlouvy účastník po právu odstoupil a došlo tak k jejímu zrušení od samého počátku ve smyslu § 48 odst 2 obč. zák.), neboť uvedená smlouva - coby dvoustranný právní úkon byla postižena absolutní neplatností. Prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. se dovolatelce přípustnost dovolání rovněž založit nepodařilo, neboť dovolacím důvodem, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen zcela výjimečně, a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009, in
www.nsoud.cz
). V této věci ovšem žádná taková otázka dovolatelkou nastolena nebyla.

Jestliže dovolatelka (na str. 6 a násl.) v dovolání zpochybňuje učiněná skutková zjištění s ohledem na obsahu spisu, nepřípustně tím uplatňuje zmíněný dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř., který lze ovšem uplatnit pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), o kterýžto případ se zde nejedná.

Nepřípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. a dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) není tudíž přípustné. Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Dovolání proti výroku o nákladech řízení, které má procesní povahu (§ 167 odst. 1 o.s.ř.) občanský soudní řád nepřipouští (srov. § 236 239 o.s.ř.); proto je dovolací soud, pokud směřuje proti tomuto výroku, v souladu s ustanovením § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. rovněž odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř., když dovolatelka s ohledem na procesní výsledek nemá na jejich náhradu nárok, zatímco žalované v tomto řízení žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 16. září 2010


JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.

předseda senátu