30 Cdo 25/2007
Datum rozhodnutí: 15.10.2008
Dotčené předpisy: § 132 předpisu č. 99/1963Sb., § 457 předpisu č. 40/1964Sb.




30 Cdo 25/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobců a) J. M., b) I. M., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému P. D., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 220.500,- Kč s příslušenstvím oproti vrácení věcí, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 10 C 1023/98, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 23. května 2006, č.j. 29 Co 84/2006-314, ve znění usnesení ze dne 20. listopadu 2006, č.j. 29 Co 84/2006-314, takto:

I. Dovolání žalobců se zamítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému

na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 952,- Kč do tří dnů

od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 7. března 2002, č.j. 10 C 1023/98-174, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům 220.500,- Kč oproti vydání a odvezení betonu a stavebního opracovaného kamene ze zbudovaného díla umístěného na pozemkové parcele č. 1237/2 v katastrálním území R., obec L., a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok I.). Dále zamítl návrh na zaplacení úroků z prodlení ve výši 18% z částky 220.500,- Kč od 11.6.1998 do zaplacení (výrok II.). Současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 100.172,50 Kč (výrok III.) a uhradit státu znalečné ve výši 8.950,- Kč (výrok IV.).

K odvolání všech účastníků řízení Krajský soud v Liberci - pobočka v Liberci usnesením ze dne 29. listopadu 2002, č.j. 29 Co 451/2002-195, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 24.11.2003, č.j. 29 Co 451/2002-211, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku žalobě vyhovujícím, ve výroku zamítajícím návrh na zaplacení úroku z prodlení ve výši 18% z částky 220.500,- Kč od 11.6.1998 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V následujícím řízení Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 27. října 2005, č.j. 10 C 1023/98-293, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům částku 220.500,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 11.6.1998 do zaplacení oproti povinnosti žalobců vydat žalovanému z nedokončeného díla označeného ze smlouvy ze dne 18.3.1998 jako opěrná zeď, fakticky okrasná vodní nádrž, zbudovaného na pozemkové parcele žalobců číslo 1237/2, zapsané u Katastrálního úřadu pro L. k., Katastrální pracoviště L., LV č. 299 pro k.ú. R., obec a okres L., použitý beton a upravený lomový kámen tř. 1 z liberecké žuly 19,70 m3 o hmotnosti 15,850 tun, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok I.). Současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 162.750,50 Kč (výrok II.) a uhradit státu znalečné ve výši 8.950,- Kč (výrok III.).

Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy, podle jejíhož písemného vyhotovení měl žalovaný pro žalobce zhotovit opěrnou zeď z nepravidelně skládaného kamene. Ve skutečnosti tato opěrná zeď měla tvořit vodní nádrž, což je patrné jak z umístění díla v bažinatém terénu, tak z jeho tvaru a osazení skruží nad odtokem. Zbudovaná zeď však nebránila průsakům vody a nesplňovala ani stavebně technické požadavky na opěrnou funkci. Před dokončením díla žalobci dopisem ze dne 25.5.1998 na základě odborného posudku vyzvali žalovaného k řádnému dokončení a předání díla bez vad ve lhůtě do 10.6.1998. Žalovaný vady neodstranil, dílo tudíž nedokončil, a žalobci proto dopisem ze dne 10.6.1998

od smlouvy odstoupili. Znalecké posudky Ing. P. a Ing. F., jakož i posudky vyžádané soudem v průběhu řízení od znalců Ing. M., Ing. R. a E. CZ, shodně posoudily dílo jako pro svůj účel nepoužitelné. Soud prvního stupně dovodil, že odstoupení žalobců od smlouvy je v souladu s ustanovením § 642 odst. 2 obč. zák. Smlouva se proto od samého počátku ruší dle ustanovení § 48 odst. 2 obč. zák. a účastníci jsou si povinni vrátit, co vzájemně bylo plněno. Dnem následujícím po 10.6.1998, což je datum dopisu o odstoupení od smlouvy, se žalovaný dostal do prodlení, neboť dle soudu prvního stupně, vycházejícího z názoru odvolacího soudu vyjádřeného ve výše uvedeném zrušovacím usnesení, žalobci byli fakticky připraveni plnit svůj závazek vůči žalovanému. Soud prvního stupně proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům i úrok z prodlení ve výši dvojnásobku diskontní sazby platné k prvnímu dni prodlení dle vládního nařízení č. 142/1994 Sb.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Liberci - pobočka v Liberci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům 220.550,- Kč oproti povinnosti žalobců vydat žalovanému správně veškerý lomový kámen a beton použitý na stavbu opěrné zdi okrasné vodní nádrže na pozemkové parcele žalobců č. 1237/2 zapsané na LV č. 299 pro katastrální území R., obec L., u KÚ pro L. k., katastrální pracoviště L., do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok I.). Ve výroku I. ohledně úroků z prodlení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba o zaplacení úroků z prodlení ve výši 18% z částky 220.550,- Kč od 11.6.1998 do zaplacení zamítá (výrok II.). Současně uložil žalovanému povinnost nahradit žalobcům náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 106.297,50 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 20.801,- Kč a dále nahradit náklady státu ve výši 7.322,90 Kč (výrok III.).

Ohledně nároku na vzájemné plnění spočívající v povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům 220.500,- Kč oproti povinnosti žalobců vydat žalovanému veškerý lomový kámen a beton použitý na stavbu opěrné zdi předmětné okrasné vodní nádrže odvolací soud dospěl ke shodným skutkovým závěrům jako soud prvního stupně. Vycházel tedy ze zjištění, že mezi účastníky bylo dohodnuto vybudování opěrné zdi jako stěny okrasné vodní nádrže. Žalovaný provedl dílo vadně, neboť rozsah díla byl širší než vybudování pouhé kamenné podezdívky. Žalobci odstoupili od smlouvy dopisem ze dne 10.6.1998. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud rovněž dovodil, že odstoupení žalobců bylo v souladu s ustanovením § 642 odst. 2 obč. zák., a proto je uplatněný nárok oprávněný ve smyslu ustanovení § 457 obč. zák.

Pokud jde o požadovaný nárok na úroky z prodlení, odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně se dovolává názoru odvolacího soudu, chybně jej však interpretuje. Odvolací soud ve shora uvedeném zrušujícím usnesení vyvracel závěr soudu prvního stupně v tom, že žalovaný nemohl být v prodlení s vrácením plnění dříve, než plnění vrátili žalobci. Proto uvedl názor, že postačí, když žalobci prokáží, že byli připraveni svůj závazek k vrácení plnění splnit a žalovanému tuto připravenost náležitě avizovali. Soud prvního stupně však nezjistil, kdy byl úkon odstoupením od smlouvy doručen žalovanému, a z data přípisu 10.6.1998 je zřejmé, že nemohl převzít tento dopis dříve než 11.6.1998. Zejména však žalobci neprokázali, že jsou připraveni žalovanému materiál použitý na stavbu nádrže vydat. Nelze přehlédnout, že kámen a beton již nejsou v podobě volného materiálu, ale dohromady tvoří stavbu zabudovanou do zeminy na pozemku žalobců. Tento materiál není tedy připraven v podobě, v níž by mohl být žalovaným převzat. Pokud se žalobci domáhali vydání rozhodnutí, jímž bude žalovanému uložena povinnost vrátit jim zaplacené finanční prostředky oproti jejich povinnosti vydat kámen a beton, jakožto materiál použitý na stavbu, pak je na nich, aby tento materiál také k vydání připravili, jestliže se s žalovaným nedohodnou jinak. Odvolací soud uzavřel, že neprokázali-li tedy žalobci, že by byli již připraveni poskytnout vzájemné plnění žalovanému, potom nelze z tohoto důvodu dovodit prodlení žalovaného se splněním jeho závazku.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání do výroku II., kterým byl zamítnut nárok na přiznání úroků z prodlení. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování dle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Žalobci zejména namítají, že důkazní situace byla od počátku řízení neměnná především v tom, že již ve svém dopise ze dne 10.6.1998 seznámili žalovaného se svým rozhodnutím odstoupit od smlouvy. Dále jej vyzvali k vrácení finančních prostředků a oproti tomu mu sdělili, že jsou připraveni ihned mu předat veškerý nepoužitelný a nekvalitní materiál, tedy beton a lomový kámen. Za této situace byl žalovaný od okamžiku, kdy mu bylo doručeno odstoupení od smlouvy, v prodlení s plněním své povinnosti vrátit finanční prostředky. Pokud byl v prodlení, tak jsou žalobci přesvědčeni, že mají nárok také na přiznání příslušenství. V tomto rozsahu nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, který změnil oproti názoru vyslovenému v jeho původním zrušujícím usnesení, jímž byl soud prvního stupně správně vázán. Žalobci jsou přesvědčeni, že pokud odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný nebyl v prodlení, nesprávně vyložil provedené důkazy a v důsledku toho dospěl k nesprávnému právnímu závěru. Žalobci navrhli zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl nebo zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je založena ustanovením § 237 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.).

Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že žalobci především nenapadají rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Podstatou jejich námitek o závěrech odvolacího soudu není kritika jeho právního názoru. Dovolatelé nesouhlasí s jeho skutkovými závěry, na nichž založil své rozhodnutí, a na základě vlastního hodnocení důkazů dovozují odlišné skutkové závěry, než které učinil odvolací soud. Uplatňují tedy dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., který neslouží k přezkoumání správnosti právního posouzení věci, ale k posouzení, zda rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Z hlediska dovoláním vymezeného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. dovolací soud shledal, že v dovolání uvedené důkazy, vedle dalších důkazů jednotlivě označených v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i rozsudku odvolacího, vzal při rozhodování odvolací soud v úvahu a neopomenul žádný z nich.

Ve smyslu ustanovení § 132 o.s.ř. je zhodnotil i ve vzájemných souvislostech, podle zásad logiky, učinil jim odpovídající závěry o skutkovém stavu a na jejich podkladě rozhodl (§ 153 odst. 1 o.s.ř.). Uvedené dovolací námitky žalobce, jejichž podstatou je nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, promítající se do závěrů o skutkovém stavu posuzované věci, nemají oporu v ustanovení § 132 o.s.ř., jež zajišťuje soudu právo volného hodnocení důkazů. Nejsou proto způsobilé k naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., který tedy není dán.

Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních

§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.

Protože dovolání žalobců bylo zamítnuto, jsou žalobci povinni ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. nahradit žalovanému náklady, které v dovolacím řízení vynaložil.

Žalovaný vynaložil v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1. 1. 2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1. 1. 2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,

ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. a č. 277/2006 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení § 10 odst. 3, § 14 odst. 3, a § 18 odst. 1) vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci žalovaného náleží odměna ve výši 500,- Kč a paušální částka náhrad ve výši 300,- Kč (srov. § 13 odst. 3, § 11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb. a č. 276/2006 Sb.), vše zvýšené o 19% DPH v částce 152,- Kč. Celkovou částku 952,- Kč jsou žalobci povinni zaplatit v zákonné lhůtě společně a nerozdílně (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta, který žalovaného v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. října 2008

JUDr. Karel Podolka, v. r.

předseda senátu