30 Cdo 2495/2012
Datum rozhodnutí: 20.03.2013
Dotčené předpisy: § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 2495/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce P. S. , zastoupeného Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 15, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 922.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 23/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2012, č. j. 16 Co 74/2012 - 299, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 16. 1. 2012, č. j. 10 C 23/2011 279, ve výroku I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 129.187,- Kč s příslušenstvím, ve výroku II. zamítl žalobu na zaplacení částky 792.813,- Kč s příslušenstvím. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným Praze pod sp. zn. 49 T 4/2007 (dříve pod sp. zn. 56 T 11/2000, dále jen posuzované řízení ).
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci dalších 100.000,- Kč s příslušenstvím z této částky, jinak rozsudek v zamítavém výroku potvrdil, ve výroku II. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to co do rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně, co do jeho potvrzení i co do výroku o nákladech řízení, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost proti měnícímu výroku odvolacího soudu dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen o. s. ř. ), proti potvrzujícímu výroku z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací důvody uplatňuje podle § 241a odst. 2 písm. a), b), § 241a odst. 3 o. s. ř. V dovolání žalobce odkazuje na svá tvrzení v předchozích podáních, namítá nedostatečnou výši mu přiznaného zadostiučinění, když odvolací soud nesprávně interpretuje základní výši zadostiučinění stanovenou ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen Stanovisko ) jako nepřekročitelnou. Namítá nesprávné posouzení kritéria složitosti řízení, dále skutečnost, že závěry odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování, a nezohlednění tříleté nečinnosti soudu v posuzovaném řízení. Navrhuje přehodnocení základní výše zadostiučinění stanovené ve Stanovisku a zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 17. 4. 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu mimo jiné v rozsahu, ve kterém odvolací soud změnil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci dalších 100.000,- Kč s příslušenstvím z této částky. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) jen ten z účastníků řízení, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena újma na právech a tuto újmu lze napravit tím, že Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zruší (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003). Žalobce v uvedeném rozsahu takovou osobou není, neboť bylo daným výrokem rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto v jeho prospěch. Dovolací soud proto dovolání v této části jako subjektivně nepřípustné podle § 243b odst. 5, § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení je pak absolutně nepřípustné. Nákladový výrok není rozhodnutím ve věci samé, a proto dovolání proti němu není podle § 237 odst. 1 o. s. ř. přípustné a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
Nejvyšší soud se tedy dále zabýval tím, zda je dovolání přípustné v té části, v níž je napaden potvrzující výrok rozsudku soudu odvolacího ve věci samé.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být založena výlučně podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně právně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Ohledně obecné námitky nedostatečné výše přiznaného zadostiučinění Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; zde odkazované rozsudky a stanovisko Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách www.nsoud.cz).
Uvedené platí i ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení základní výše přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15.000,- Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Shledal-li odvolací soud důvody pro použití výchozí částky ve výši 20.000,- Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení, a to s ohledem na předmět posuzovaného řízení a na celkovou délku řízení, nepředstavuje jeho posouzení dané otázky jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. nepřiznává napadenému rozsudku ani posouzení účelu zadostiučinění, neboť i ten byl odvolacím soudem posouzen v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3936/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010), když odvolací soud z právní úpravy nedovodil sankční charakter zadostiučinění.
Přípustnost dovolání nezakládá ani nesouhlas žalobce s posouzením otázky složitosti řízení (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk), neboť rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy odvolací soud přihlédl k počtu instancí, v nichž byla věc řešena, stejně jako k právní a skutkové složitosti věci (srov. část IV. Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009).
Ani v otázce posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) neshledal Nejvyšší soud přípustnost dovolání pro zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), pokud odvolací soud procentuálně zvýšil výši základního zadostiučinění s přihlédnutím k celkové délce řízení za situace, kdy v posuzovaném řízení došlo k tzv. průtahu v řízení v podobě bezdůvodné nečinnosti v délce téměř tří let (srov. část IV. Stanoviska).
Žalobce dále v dovolání namítá, že závěry odvolacího soudu o složitosti řízení nemají oporu v provedeném dokazování. Tato námitka žalobce míří proti skutkovým zjištěním. K námitkám, představujícím dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., nelze v souladu s § 237 odst. 3 o. s. ř. při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnout (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Nad rámec uplatněných dovolacích důvodů a vzhledem k dovolatelem zvolené formulaci dovolacích námitek (srov. odkaz na argumentaci obsaženou v žalobě a dalších podáních a vyjádřeních) Nejvyšší soud doplňuje, že v tomto směru nelze obecně vzato považovat dovolání za odůvodněné. Jinými slovy pouhý odkaz na jiná podání učiněná v průběhu řízení před soudy nižších stupňů nesplňuje požadavek vyplývající z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. aby v dovolání bylo uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí napadá. Podání předcházející vydání (vyhlášení) rozhodnutí odvolacího soudu totiž z povahy věci nemohou reagovat na závěry, na nichž následně odvolací soud založil své rozhodnutí, nehledě na to, že akceptace názoru, podle něhož by bylo možno z hlediska odůvodnění dovolání (jen) odkázat na dřívější podání (ať již učiněné v řízení před soudem prvního stupně nebo v řízení odvolacím) by nejen odporovala výše zmíněnému ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale i znemožňovala soudu dostát požadavku vyplývajícímu z ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 241b odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod č. 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z toho důvodu dovolací soud k argumentaci žalobce neobsažené v dovolání, nepřihlížel.
Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. tak odmítl dovolání jako nepřípustné i v té části, ve které napadá rozsudek odvolacího soudu co do potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů řízení právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 20. března 2013
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu