30 Cdo 2490/2015
Datum rozhodnutí: 13.10.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř., § 237 o. s. ř.



30 Cdo 2490/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem v právní věci žalobce J. K. , zastoupeného Mgr. Michalem Roubíkem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, třída Legií 413, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 6 C 18/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 4. 2014, č. j. 15 Co 176/2014-131, takto:

Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í:
Krajský soud v Českých Budějovicích pobočka v Táboře jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 24. 5. 2011, č. j. 6 C 18/2009-64, kterým byl žalobci pro řízení ustanoven v pořadí druhý zástupce z řad advokátů. S ustanovením advokáta žalobce nesouhlasil, a to z důvodu vzdálenosti mezi bydlištěm žalobce a sídlem ustanoveného zástupce, a požadoval o ustanovení jiného zástupce z řad advokátů sídlících v místě jeho bydliště.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. .
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že [n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou ( ) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.
Dovolatel ve svém dovolání sice namítá nesprávné právní posouzení významu ustanovení § 30 o. s. ř. ve spojení s § 138 o. s. ř., ale dále již nepředkládá žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na které by napadené rozhodnutí záviselo a jež by mohla ve světle výše uvedeného založit přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř., když samotnou přípustnost dovolatel dovozuje pouze odkazem na § 237 o. s. ř. Bez vytýčení této otázky však není možné uvažovat o způsobilém vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 13. 10. 2015

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu