30 Cdo 2486/2013
Datum rozhodnutí: 14.07.2015
Dotčené předpisy: § 7 předpisu č. 82/1998Sb., § 32 předpisu č. 82/1998Sb., § 92 odst. 1 předpisu č. 40/2009Sb.




30 Cdo 2486/2013

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce P. V. , zastoupeného Mgr. Danielem Chmelou, advokátem se sídlem v Brně, Kounicova 13/271, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 160.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 173/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2013, č. j. 13 Co 551/2012-46, takto:

I. Dovolání se co do výroku ve věci samé zamítá a co do výroku o náhradě nákladů řízení odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:


Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl rozsudkem ze dne 26. září 2012, č. j. 15 C 173/2012-25, že se žaloba, aby žalovaná Česká republika Ministerstvo spravedlnosti zaplatila žalobci částku ve výši 160.500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % od 7. srpna 2012 do zaplacení, zamítá.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. února 2013, č. j. 13 Co 551/2012-46, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Z obsahu spisu plyne, že se žalobce žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 27. července 2012 domáhal po žalované zaplacení částky 160.500 Kč s příslušenstvím jako odškodnění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nezákonného rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 24. května 2011, sp. zn. 3 T 102/2011 o ponechání žalobce ve vazbě. Proti uvedenému rozhodnutí byla podána stížnost ke Krajskému soudu v Brně, která byla zamítnuta. Obě rozhodnutí byla následně zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 20. října 2011, sp. zn. II. ÚS 2288/2011. Žalobce tak byl nezákonně držen ve vazbě od 25. května 2011 do 8. září 2011, celkem tedy 107 dní.
Soud prvního stupně žalobu zamítl, když uvedl, že žalobce byl sice držen ve vazbě 107 dní nezákonně, nemajetková újma mu však tímto postupem vzniknout nemohla, a to z toho důvodu, že celková délka vazby, a to nejen období založené nezákonnými rozhodnutími, ale celé období pobytu ve vazbě bylo započítáno do trestu odnětí svobody, k němuž byl žalobce odsouzen. Soud prvního stupně uvedl, že žalobce byl zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou, kde jsou podmínky pobytu srovnatelné s podmínkami pobytu ve vazbě, ani po této stránce mu tedy žádná újma nevznikla.
Odvolací soud oproti tomu došel k názoru, že nemajetková újma žalobci nepochybně vznikla, nicméně již byla dostatečně kompenzovaná v rámci trestního řízení, když v rozsahu trvání nezákonné vazby byl žalobci zkrácen trest odnětí svobody. Odvolací soud uvedl, že náhrada v penězích je způsobem odškodnění zásadně subsidiárním a zákon prostředky nápravy nikterak výslovně nevymezuje. Dle odvolacího soudu proto může být tímto kompenzačním prostředkem také započtení doby trvání vazby. Rozsudek soudu prvního stupně proto potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen dovolatel ) řádné a včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena.
Dovolatel uvádí, že danou otázkou, která v praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena, je, zda lze započtení doby strávené v nezákonné vazbě do uloženého trestu odnětí svobody, tedy postup nutný a zákonem stanovený, považovat za dostatečnou kompenzaci nemajetkové újmy, která žalobci vznikla v souvislosti s nezákonnými rozhodnutími, jimiž byl žalobce ponechán ve vazbě. Dovolatel uvádí, že dle jeho názoru započtení vazby do uloženého trestu odnětí svobody za kompenzaci nemajetkové újmy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk ) považovat nelze, neboť k započtení dochází toliko ze zákona bez ohledu na to, zda byla vazba zákonná či nezákonná. Při akceptaci názoru odvolacího soudu by se tedy žalobci nedostalo ničeho navíc, než kdyby vazba byla vykonána zákonně. Dovolatel odkazuje na usnesení (dovolatel mylně uvádí nález ) Ústavního soudu ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. II. ÚS 3307/11, kde Ústavní soud uvedl, že smyslem institutu zápočtu vykonané vazby a trestu je naplněním zásady zákazu dvojího potrestání za tentýž čin, nikoliv sanace porušení osobní svobody jednotlivce. Ze všech výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek změnil tak, že žalovaná je povinna uhradit žalobci částku 160.500 Kč spolu s úrokem z prodlení jdoucím z této částky počítaným od 8. srpna 2012 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů a náklady právního zastoupení dle advokátního tarifu a paušální částku ve výši 300,- Kč za každý úkon právní pomoci dle advokátního tarifu, a to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 27. února 2013, Nejvyšší soud jako soud dovolací (dále jen dovolací soud ) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř ) ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti a důvodnosti dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jelikož dovolatel ve svém dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, dovolací soud nejprve konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto jen o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat, a proto dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání v tomto rozsahu odmítnout.
Ve zbývající části shledal dovolací soud dovolání dovolatele přípustným.
Dovolání není důvodné.
Podle ustanovení § 7 OdpŠk mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
Podle ustanovení § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
Dovolatel se s právním posouzením věci odvolacím soudem ztotožňuje potud, že nezákonným vzetím do vazby mu byla způsobena nemajetková újma. Neztotožňuje se však s odvolacím soudem v jeho závěru, že dostatečným zadostiučiněním za způsobenou nemajetkovou újmu je započtení doby strávené ve vazbě do doby uloženého trestu odnětí svobody.
Nejvyšší soud již v minulosti vyslovil k zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. Uvedl, že základním vodítkem pro určení vhodné formy satisfakce je podmínka, že se musí jednat o zadostiučinění přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce. Pokud konstatování porušení práva stěžovatele nepředstavuje samo o sobě postačující a zároveň účinnou náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu, je na zvážení soudu, zda nemajetkovou újmu není možné nahradit jinak, např. formou omluvy, zmírněním uloženého trestu, a podobně. Jednotlivé prostředky nápravy se přitom mohou lišit podle toho, zda došlo ke vzniku nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené délky řízení či z důvodu jiného nesprávného úředního postupu nebo nezákonného rozhodnutí. Peněžní satisfakce připadá v úvahu tehdy, pokud by morální satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní. Poskytnutí finanční náhrady je tedy považováno za formu zadostiučinění pro poškozené nejsilnější a nejhodnotnější, zatímco konstatování porušení práva za pouhý mezník nutný k vyjádření, že k určitému pochybení orgánů veřejné moci došlo. Právní úprava § 31a odst. 2 OdpŠk stanoví určitá pravidla, podle kterých musí soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) při stanovení formy zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě. Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010).
Podle ustanovení § 92 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, jestliže se vedlo proti pachateli trestní řízení ve vazbě a dojde v tomto řízení k jeho odsouzení, započítá se mu doba strávená ve vazbě do uloženého trestu, popřípadě do trestu úhrnného nebo souhrnného, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné.
S ohledem na výše uvedené, jakož i na dikci samotného ustanovení § 31a OdpŠk, lze odvolacímu soudu přisvědčit v názoru, že jiné formy náhrady samotné zákonné ustanovení nijak nevymezuje, a lze proto uvažovat o celé škále možných prostředků, které jsou způsobilé odškodnit způsobenou nemajetkovou újmu.
Dovolací soud dospěl k názoru, že odvolací soud věc správně posoudil, když uvedl, že nemajetková újma způsobená nezákonnou vazbou v trvání 107 dní byla dostatečně zhojena započtením doby strávené dovolatelem ve vazbě na trest odnětí svobody, ke kterému byl dovolatel v řízení odsouzen. Dovolací soud je shodně s odvolacím soud toho názoru, že je lhostejno, zda byl žalobce omezen na svobodě v rámci vazby či v rámci výkonu trestu odnětí svobody, když omezení na svobodě v rámci vazby bylo kvalitativně stejné, neboť podmínky pobytu jsou srovnatelné v případě vazby i v případě věznice s ostrahou, kam byl dovolatel k výkonu trestu zařazen. Dovolatel byl tak omezen na svobodě stejný počet dní, jako kdyby ve vazbě nebyl, neboť tato doba byla do doby výkonu trestu započtena a omezení bylo kvalitativně stejné. Dovolatel ani sám netvrdil, že by mu nezákonným pobytem ve vazbě vznikla újma kvalitativně jiná, než následným pobytem ve výkonu trestu (tj. omezení osobní svobody, práva na soukromí a práva na rodinný život). Jediným rozdílem tak zůstává konkrétní období, kdy byl dovolatel na svobodě omezen. Bylo by tedy možné si představit, že by osobě omezené na svobodě nezákonnou vazbou mohla vzniknout újma, která by započtením nebyla dostatečně odčiněna, právě v souvislosti s tím, že by v rozhodné době, kdy byl na svobodě omezen nezákonnou vazbou, například zmeškal nějakou důležitou životní událost. Takovou okolnost však dovolatel netvrdil ani neprokazoval, a proto dovolací soud uzavřel, že započtení doby, kterou dovolatel strávil ve vazbě na dobu výkonu trestu, lze považovat za dostatečné zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonnou vazbou.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. a nebyla zjištěna ani jiná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání co do výroku ve věci samé podle ustanovení § 243d písm. a) zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy dovolatel s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, zatímco žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2015

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu