30 Cdo 2485/2004
Datum rozhodnutí: 15.07.2005
Dotčené předpisy: § 11 předpisu č. 40/1964Sb., § 13 předpisu č. 40/1964Sb.




30 Cdo 2485/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce M. V., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní společnosti R. ČR, a.s., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 107/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2004, č.j.

1 Co 359/2003-81, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2004, č.j. 1 Co 359/2003-81, se ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn, dále

ve výroku, kterým byl potvrzen v zamítavém výroku co do částky 200 000,- Kč

a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušuje, a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. května 2003, č.j. 37 C 107/2002-51, žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 300 000,- Kč do 15 dní od právní moci rozsudku. Ohledně dále žalované částky 1 700 000,- Kč žalobu zamítl. Konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil především odkazem na skutková zjištění, že žalovaný je vydavatelem deníku B., v němž byly publikovány články, týkající se žalobce. V údajích, obsažených v článcích ze dne 23. 6. 2000 a ze dne

12. 10. 2000 žalobce spatřuje zásah do svých osobnostních práv. Soud konstatoval, že se žalobce skutečně dne 6. června 2000 pokusil o sebevraždu. Důvodem byl dlouhodobý depresivní stav žalobce, když toto onemocnění probíhalo již několik let. V uvedených článcích však se mimo jiné uvádělo, že důvodem, proč si žalobce chtěl vzít život, byly miliónové dluhy, takže tím chtěl vyřešit krach svých podnikatelských aktivit apod.

V daném případě soud prvního stupně dovodil, že ze strany žalovaného byly publikovány nepravdivé údaje, které objektivně zasáhly do osobnostních práv žalobce. Soud pak přihlédl k okolnostem zásahu, kdy k němu došlo v době, kdy žalobce byl hospitalizován a nemohl se tak bránit. Soud též přihlédl k tomu, že označení žalobce jako dlužníka s několika miliónovými dluhy, může mít vliv na jeho důvěryhodnost. Soud zde dovodil, že jde o zvlášť závažný zásah a jako přiměřenou satisfakci podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen "o.z.) žalobci přiznal částku

300 000,- Kč náhrady nemajetkové újmy v penězích, když ve zbývající části této žalobcem požadované náhrady žalobu zamítl.

K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. března 2004, č.j. 1 Co 359/2003 - 81, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně

v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci 200 000,- Kč, jinak tento výrok potvrdil. Dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do části 200 000,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud při svém rozhodování vycházel z ustanovení § 11 násl. o.z. Ztotožnil se se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně i s jeho závěrem, že nepravdivými údaji o motivech pokusu o sebevraždu došlo k neoprávněnému zásahu

do osobnostních práv žalobce. Žalovaný v řízení neprokázal, že by tímto důvodem byly žalobcovy miliónové dluhy a finanční problémy v podnikání. Žalobce naopak prokázal, že pokus o sebevraždu byl podmíněn jeho onemocněním, vyústěním depresivních vztahů. Odvolací soud se též ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že jsou splněny předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích, neboť dotčené nepravdivé žalobce dehonestující tvrzení bylo uveřejněno v nejčtenějším deníku České republiky a je objektivně způsobilé snížit jeho důstojnost a vážnost ve společnosti.

Odvolací soud naproti tomu při úvaze o výši přiznaného zadostiučinění uvedl, že z tohoto pohledu nelze vzít rozhodnutí soudu prvního stupně za důkazně podložené

a pohybující se pouze v obecné rovině. Odvolací soud sám tak přihlédl při určení výše této náhrady k době, za níž k neoprávněnému zásahu docházelo, k tomu, že probíhala hospitalizace žalobce a k tomu, že k zásahu došlo před širokou čtenářskou veřejností. Současně přihlédl však dále k tomu, že žalobce nepožadoval morální zadostiučinění

ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 o.z., které by podle soudu bylo nejúčinnější, když by nepravdivé údaje byly uvedeny na pravou míru a žalobce by tak byl náležitě očištěn

před čtenářskou veřejností. Přihlédl též k tomu, že žalobce podal žalobu po uplynutí dvou let po neoprávněném zásahu, takže následky neoprávněného zásahu již do značné míry objektivně odezněly. Soud zde měl zato, že výpověď žalobce, že žalobu podal teprve dne 26. 9. 2002 na radu ošetřujících lékařů a známých, je účelové. Když přihlédl k tomu, že v době od zveřejnění těchto článků do podání žaloby ze své vůle s médii komunikoval. Neprokázal též tvrzení o dopadech neoprávněného zásahu na své umělecké a podnikatelské aktivity. Takto měl odvolací soud za přiměřené zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 2 a 3 o.z. ve výši 100 000,- Kč. Současně připomněl, že pokud jde o tvrzené následky neoprávněného zásahu na zdraví žalobce

ve smyslu jeho zhoršení, jde o materiální škodu, jíž se však nelze domáhat v rámci daného řízení, ale v řízení ve smyslu ustanovení § 16 a § 444 o.z., což platí i o případné škodě na žalobcových podnikatelských aktivitách.

Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 31. května 2004, přičemž zástupci žalobce byl doručen téhož dne.

Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 28. července 2004 včasné dovolání. V dovolání vytýká odvolacímu soudu, že výše náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 o.z. je nepřiměřeně nízká

s ohledem na závažnost vzniklé újmy a okolnosti, za nichž k porušení práva žalobce došlo. Odvolací soud tak nevzal v úvahu, že žalovaný zasáhl do osobních práv žalobce opakovaně, t.j. dvěma články. Odvolací soud zaujal nesprávný výklad, pokud výše náhrady nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 o.z. by měla být nižší tehdy, pokud se žalobce současně nedomáhá satisfakce podle § 13 odst. 1 téhož zákona, oproti případu, pokud by se i této náhrady domáhal. Tento výklad nemá oporu v zákoně a je

v rozporu se zněním a smyslem ustanovení § 13 o.z.

Dovolatel dále poukazuje nato, že odvolací soud nezhodnotil nové skutečnosti,

na které se odvolával žalobce ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Nebylo též přihlédnuto k tomu, že k neoprávněnému zásahu došlo vždy na titulní straně deníku B. za účelem zajištění vysokého prodeje jeho nákladu.

Dovolatel též nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neoprávněný zásah proti zdraví žalobce ve smyslu jeho zhoršení a případné škody na podnikatelských aktivitách žalobce lze řešit jedině v řízení o náhradě škody. Podle názoru žalobce jsou

i tyto skutečnosti, ke kterým vedla protiprávní jednání žalovaného, určující při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy, jak to má na mysli ustanovení § 13 odst. 3 o.z.

Pokud se odvolací soud zmínil o prodlevě s podáním žaloby v této věci, pak dovolatel poukázal nato, že se důvodně obával nevhodné medializace, která by mohla nastat po podání žaloby na ochranu osobnosti v době, kdyby to mohlo uškodit jeho zdravotnímu stavu. Pokud v té době žalobce poskytl rozhovory médiím, nejednalo se

o případy medializace, ze které měl žalobce jako osoba veřejně známá obavy, neboť jimi nebylo - na rozdíl od článku publikovaných v deníku B., zasahováno do jeho práv.

Dovolatel proto požaduje, aby napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze byl

v označeném rozsahu zrušen.

K podanému dovolání nebylo podáno případné vyjádření.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými

i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání fakticky svým obsahem vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.

Dovolání, pokud napadá rozsudek odvolacího soudu v jeho měnícím výroku, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., zatímco pokud směřuje proti potvrzujícímu zamítavému výroku, je dovolání podle názoru dovolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. téhož zákona, když napadené rozhodnutí lze charakterizovat jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť právní otázku, která byla určující pro posouzení věci řešil v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu

ve vymezeném rozsahu v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl

k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze v této části

z hlediska výtek obsažených v dovolání žalobce považovat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout

i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229

odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.

Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení

§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.

Tento dovolací důvod reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.

Podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení § 13 téhož zákona fyzické osobě dotčené

v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové). Je proto třeba především uvážit, co je předmětem této zákonem předpokládané ochrany - tedy, co je nutno především rozumět pod pojmem "osobnost", která této ochrany požívá.

Ač mohou být definice rozličné, lze například konstatovat, že za osobnost je považován člověk jako jednotlivec, jako subjekt poznání, resp. poznávání, prožívání

a jednání ve své společenské podstatě i individuálních zvláštnostech, jako nejmenší sociální jednotka i určitá psychofyzická a sociálně psychická struktura. Z hlediska psychologie se osobnost může jevit jako historicky se krystalizující a vyvíjející se celek, systém duševních (ale nepochybně i duchovních) vlastností a tendencí jednotlivce, charakterových rysů, schopností, temperamentu, postojů, potřeb a zájmů, vzdělání, náboženského a kulturního zaměření, přičemž jedním z podstatných rysů osobnosti je vědomí. Osobnost se projevuje jako dynamický systém, jehož rysy se mění podle věkových stupňů, přičemž dosahují relativně větší stálosti v dospělosti. Psychologické vlastnosti osobnosti jsou zprostředkovány zvláštnostmi nervového systému, které však samy o sobě neurčují charakter, zájmy a sklony člověka. Ty se vytvářejí v procesu individuálního vývoje vlivem výchovy, výuky a společenského prostředí vůbec, přičemž aktivita subjektu "sebetvoření člověka" v průběhu vývoje roste. Podstatou osobnosti jsou její vztahy k vnímané skutečnosti, k druhým lidem, ke kulturně společenským hodnotám, k aktuálnímu stavu společensko - politického prostředí apod. Tyto vztahy se projevují ve styku s lidmi, v jednání a chování člověka, jeho kulturními výtvory apod. Každá osobnost má obecné vlastnosti všelidské povahy, zároveň však odráží specifické historické podmínky své doby, národa, společenského zařazení, povolání a má své svérázné, neopakovatelné rysy. Je tak mimo jiné i produktem své doby a jejích podmínek, zároveň v té či oné míře svým podílem na tom produkuje tuto dobu a její podmínky utvářením a přetvářením svého okolí. Nelze samozřejmě opomenout ani fyzické složky osobnosti fyzické osoby, jako je úroveň jejího zdraví, zvláštnosti vyplývající z jejího individuálního vzhledu a stavby těla, příslušnosti k mužské nebo ženské populaci, konkrétní lidské rase, apod. Přes mnohost těchto jednotlivých složek osobnosti je však nutno osobnost fyzické osoby vždy vnímat v její ucelenosti

a nedělitelnosti.

Je jistě skutečností, že mnohočetnosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby odpovídá i myslitelné široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé z těchto složek osobnosti. Přesto však vždy bude takovým zásahem dotčena přímo samotná osobnost fyzické osoby jako celek naznačených vlastností

a charakteristik. A protože se jedná o nejvlastnější, nejniternější a nejintimnější sféru lidské osoby, jejíž dotčení zvenčí je zásahem dotčenou fyzickou osobou velmi často pociťováno se značně nepříznivou intenzitou, je proto nepochybně věcí zákona této osobnostní sféře poskytovat příslušnou právní ochranu. Z tohoto pohledu proto také občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Přitom je možno též uvážit, že ve své podstatě jde o důležité rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. Přitom v tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti. Výčet těchto jednotlivých práv tak, jak jsou uvedena v občanském zákoníku je pak pouze demonstrativní.

Odvolací soud při úvahách o přiznání náhrady nemajetkovém újmy v penězích především odkázal na ustanovení § 13 odst. 1 a 2 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva

na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy

v penězích.

Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické

a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi tímto zásahem a neoprávněností (protiprávností) takového zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů pak vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení § 13 o.z.

Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 o.z. tak přichází v úvahu pouze u těch zásahů do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným zásahem je takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem.

Jak již bylo uvedeno, odvolací soud (a v zásadě obdobně i soud prvního stupně) vycházel z toho, že žalobcem tvrzený zásah se jeho osobnosti dotkl.

Odvolací soud jako jeden z důvodů odlišného posouzení výše přisouzené náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 o.z. uvedl skutečnost, že žalobce v souvislosti s popsaným útokem požadoval právě toliko tuto relutární satisfakci, zatímco satisfakci ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 o.z., která by byla bývala způsobilá vzniklou újmu zmírnit, nepožadoval. Zde není zcela jasné, jak odvolací soud souběh nároku podle ustanovení § 13 odst. 1 a § 13 odst. 2 o.z. posuzoval, neboť toto konstatování lze eventuálně vykládat i tak, že skutečnost, že žalobce nepožadoval přiznání satisfakce podle § 13 odst. 1 o.z., eventuálně ovlivnilo výši přisouzené náhrady nemajetkové újmy v penězích, podle ustanovení § 13 odst. 2 téhož zákona. Proti této možné úvaze však může svědčit později uvedená úvaha odvolacího soudu, podle níž přisouzené zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 2 resp. 3 o.z. by spolu

s případným (byť žalobcem nepožadovaným) zadostiučiněním podle § 13 odst. 1 o.z. bylo způsobilé vzniklou újmu zmírnit. Podle dovolacího soudu není vztah obou těchto úvah zcela zřejmý, kdy však jako zákonu odpovídající se jeví pouze druhá z nich.

S ohledem na okolnosti případu spočívající zcela zřetelně v neuspokojivé životní situaci žalobce, která se projevila tak mimořádným způsobem, jakým je pokus

o sebevraždu, se všemi z toho možně plynoucími niterními stavy, pak není zcela jasné, zda úvahy odvolacího soudu o prodlevě s podáním žaloby u soudu v této věci jsou natolik významné a přiléhavé, aby mohly vypovídat o možném odeznění následků a tím i o míře možné náhrady nemajetkové újmy v penězích v daném případě.

Odvolací soud též dostatečně nevysvětluje otázku žalobcem tvrzeného dotčení jeho osobnosti v její sféře osobního zdraví, případně realizováním se jako podnikatel.

Je nepochybné, že jak již bylo naznačeno výše, osobnost fyzické osoby je tvořena mnohočetnými složkami, z nichž nelze v žádném případě vylučovat zejména složku zdraví fyzické osoby, když ta je výslovně zmiňována v ustanovení § 11 o.z. Je pak nepochybné, že nároky uplatněné podle § 13 o.z. nelze směšovat s nároky na náhradu škody podle § 16 a § 444 o.z. - zde ve znění do 30. dubna 2004.

Nadto se dovolací soud domnívá, že ač z napadeného rozsudku odvolacího soudu se dovozuje, že odvolací soud zřejmě posuzoval rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž tento soud odůvodňoval výši přiznané náhrady nemajetkové újmy v penězích,

za nepřezkoumatelnou, když tyto jeho úvahy hodnotil jako obecné a důkazně nepodložené, sám však místo aby proto rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. c) o.s.ř. v tehdejším znění, sám ve věci v rámci změny rozhodnutí rozhodl. Je tak zřejmé, že ve své podstatě tak stranám odňal jednu instanci.

S ohledem na popsané skutečnosti nelze proto dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze v uvedených výrocích pokládat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto v uvedeném rozsahu toto rozhodnutí, včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení, zrušil a vrátil věc v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).

Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí

o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.)

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. července 2005

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu