30 Cdo 248/2006
Datum rozhodnutí: 21.12.2006
Dotčené předpisy:





30 Cdo 248/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce W., s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalované I. P., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 428.997,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 172/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2004, č.j. 35 Co 252/2004-179, ve znění opravného usnesení ze dne 6. října 2004, č.j. 35 Co 252/2004-183, t a k t o :


I. Dovolání žalované se odmítá.


II. Žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit


na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobce částku 5.890,- Kč jeho zástupci, advokátu.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12. prosince 2003, č.j. 21 C 172/98-143, ve znění opravného usnesení ze dne 9. listopadu 2004, č.j. 21 C 172/98-185, výroky I. a II. zastavil řízení o požadavku žalobce na zaplacení příslušenství z částky 82.648,40 Kč a na zaplacení částky 118.027,30 Kč s příslušenstvím. Výrokem III. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč s příslušenstvím. Výroky IV. a V. zamítl žalobu na zaplacení částky 210.969,90 Kč s příslušenstvím


a na zaplacení příslušenství z částky 100.000,- Kč. Výrokem VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.


Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. září 2004, č.j. 35 Co 252/2004-179, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 6. října 2004, č.j. 35 Co 252/2004-183, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil


a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.


Odvolací soud převzal skutková zjištění a právní posouzení učiněná soudem prvního stupně. Shodně s ním vzal za prokázané, že mezi účastníky řízení nebyla nikdy uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem bylo vypracování literární verze scénáře


i poskytnutí různých služeb souvisejících s přípravou audiovizuálního díla. Žalobce měl zájem nejen na vytvoření scénáře, ale též na jeho užití, které bez souhlasu žalované bylo vyloučeno, jak vyplývá z ustanovení § 14 odst. 1 tehdy platného zákona č. 35/1965 Sb. o literárních, vědeckých a uměleckých dílech (autorský zákon). Vyplacená částka 100.000,- Kč byla zálohou na scénář, a byla žalované vyplacena bez právního důvodu.


U žalované tím vzniklo bezdůvodné obohacení podle ustanovení § 451 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen o.z. ), které je povinna vydat.


Rozsudek Městského soudu v Praze byl doručen zástupci žalované dne


31. prosince 2004 a téhož dne nabyl právní moci.


Proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podala žalovaná dne 28. února 2005 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) s tím, že rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení


§ 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. s tím, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Podle dovolatelky v otázce, zda byla mezi účastníky uzavřena konkrétní smlouva, soudy obou stupňů správně neaplikovaly hmotněprávní ustanovení na zjištěný skutkový stav. Domnívá se, že smlouva mezi účastníky byla uzavřena ústně, podle příslušných ustanovení občanského zákoníku a splněna byla odevzdáním scénáře žalobkyni. Dále namítá, že se soudy nezabývaly otázkou, jaká smlouva byla mezi účastníky uzavřena. Uvádí, že šlo o složitý komplex vztahů, který odpovídá uzavření několika smluv smlouvy o dílo podle ustanovení § 631násl. o.z., o vytvoření scénáře, dále smlouvy podle ustanovení § 14 odst. 1 autorského zákona, a smlouvy příkazní podle ustanovení § 724násl. o.z. Upozorňuje, že vyplacená částka 100.000,- Kč se pouze zčásti týkala scénáře, když dílem byla odměnou za její další činnosti pro žalobce. Soud měl tuto námitku posoudit na základě ustanovení poslední věty § 98 o.s.ř. jako obranu žalované uplatněním vzájemných práv. Protože se tak nestalo, řízení je zatíženou vadou, když o tomto úkonu žalované soud vůbec rozhodl.


Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 zpět k dalšímu řízení.


K dovolání se vyjádřil žalobce podáním ze dne 18. dubna 2005. Má zato, že dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Žalovaná v dovolání uvádí řadu nových skutečností, ke kterým dovolací soud nemůže přihlížet. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud ČR dovolání odmítl a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.


K vyjádření žalobce podala žalovaná repliku, ve které zdůrazňuje, že dovolání je přípustné především v otázce zda došlo k uzavření či neuzavření smlouvy o vytvoření


a užití autorského díla (scénáře).


Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnout podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen "o.s.ř.") ve znění účinném do 31. března 2005.


Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., přičemž se tak stalo


ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Dále vzal v úvahu, že dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání, když dovolání vychází z úpravy přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Její předpoklady však naplněny nejsou.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu


- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),


- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil


(§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),


- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud dospěje


k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).


V dané věci není dovolání přípustné podle ustanovením § 237 odst. 1 písm. a)


a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.


Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je, se příkladmo uvádí


v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy, resp. dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.


Protože je dovolací soud vázán dovoláním (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska v něm obsažených námitek.


Podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se


od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení


a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)


a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že


v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení


§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004). Proto také nelze přihlédnout k dovolatelkou současně fakticky uplatněnému dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. spočívajícího


ve výtkách nedostatků skutkových zjištěních.


Autorské právo k dílu vzniká okamžikem, kdy je dílo vyjádřeno slovem, písmem, náčrtem, skicou nebo v jakékoliv jiné vnímatelné podobě (§ 9 odst. 1 tehdy platného zákona č. 35/1965 Sb., o literárních, vědeckých a uměleckých dílech dále opět jen autorský zákon ). Autor má právo na ochranu svého autorství, právo s dílem nakládat a právo na odměnu za tvůrčí práci (§ 12 odst. 1 cit. zákona). Užít dílo, pokud to není dovoleno přímo zákonem, lze jen se svolením autora. Svolení k užití díla uděluje autor smlouvou (§ 14 odst. 1 autorského zákona). Na smlouvy o jiném užití díla se přiměřeně vztahují ustanovení § 22 odst. 3 a § 23 autorského zákona (§ 28 citovaného zákona).


Bylo již konstatováno, že odvolací soud na základě provedeného dokazování dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že v souvislosti s vyplacením žalované částky neexistoval mezi účastníky smluvní vztah, a to ani na základě smlouvy o dílo (§ 631 násl. o.z.), jejímž předmětem by bylo vypracování literární verze scénáře, stejně jako poskytnutí různých služeb s přípravou audiovizuálního díla, resp. ani


na podkladě smlouvy podle § 14 odst. 1 tehdy platného autorského zákona, apod. Dovolatelka s těmito závěry nesouhlasí, když má zato, že řešení případu si žádá nejen úplné zjištění skutkového stavu, ale též správné podřazení tohoto skutkového stavu pod konkrétní hmotněprávní normu. Zde je ovšem třeba připomenout, že odvolací soud v této souvislosti vycházel ze skutečnosti, že sama žalovaná se v průběhu řízení k okolnostem vztahu mezi účastníky nevyjadřovala konzistentně. Jeho závěr, že nebylo prokázáno uzavření jakékoliv smlouvy mezi účastníky, se proto jeví jako přiléhavý.


Z napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu tak nevyplývá, že by jej bylo možno považovat za rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má


na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. Protože tedy není dán žádný


z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací


(§ 10a o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona).


Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace, když podané dovolání bylo odmítnuto, odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení


s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalobci vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.,


o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny


za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů


v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti


č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška").


Podle § 2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni


z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle § 147 o.s.ř. (odstavec 2).


Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. V dané věci je určena podle § 3 odst. 1 bodu 5. částkou 19.500,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalobce snížit o 50 %, t.j. na částku 9.750,- Kč. Současně s ohledem na to, že dovolací soud dovolání odmítl, byla uvedená částka odměny podle ustanovení § 15 ve spojení


s § 14 odst. 1 vyhlášky dále snížena o 50 % na 4.875,- Kč.


Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů


a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky


č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalobce proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tak činí sazba odměny v tomto řízení spolu s paušální náhrada hotových výloh advokáta celkem 4.950,- Kč. Protože zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty (DPH), pak za situace, kdy dovolací řízení bylo zahájeno dne 28. února 2005, patří podle ustanovení § 137 odst. 3 o.s.ř. k nákladům řízení žalobce rovněž částka odpovídající této dani představované částkou 940,- Kč. Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení žalobce činí 5.890,- Kč.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 21. prosince 2006


JUDr. Pavel Pavlík, v.r.


předseda senátu