30 Cdo 2476/2004
Datum rozhodnutí: 31.03.2005
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 2476/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců A) V. M. a B) M. M. G., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) J. S. a 2) R. J., obou zastoupených advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp.zn. 6 C 148/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. května 2004, č.j. 24 Co 129/2004- 265, takto:

I. Dovolání žalobců se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 19. dubna 2001, č.j. 6 C 484/99-146, určil, že vlastníky stavební parcely č. 176 o výměře 111 m2, domu čp. 103

a na stavební ploše č. 176 a pozemkové parcely č. 47/I - zahrady o výměře 1888 m2, zapsaných na listu vlastnictví č. 151, vedeného u Katastrálního úřadu ve S.

pro obec J. a katastrální území J. u S., jsou žalovaní. Dále rozhodl

o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady státem placených nákladů tohoto řízení. Krajský soud v Hradci Králové k odvolání všech účastníků rozsudkem ze dne 12. února 2002, č.j. 18 Co 345/2001-165, s odkazem na ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil

a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Obě tato rozhodnutí byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. prosince 2002, č.j.

30 Cdo 1251/2002-182, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ten ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 28. května 2003 pod č.j. 6 C 148/2003-214, kdy žalobu tentokrát zamítl, avšak toto rozhodnutí bylo k odvolání zrušeno usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. srpna 2003, č.j. 24 Co 259/2003-226.

Po dalším doplnění řízení Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne

16. ledna 2004, č.j. 6 C 148/2003 248, zamítl žalobu na určení, že vlastníky stavební parcely č. 176 o výměře 111 m2, domu čp. 103 a na stavební ploše č. 176 a pozemkové parcely č. 47/I - zahrady o výměře 1888 m2, zapsaných na listu vlastnictví č. 151, vedeného u Katastrálního úřadu ve S. pro obec J. a katastrální území J. u S., jsou žalovaní. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady státem placených nákladů tohoto řízení.

Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 19. května 2004, č.j. 24 Co 129/2004-265, s odkazem na ustanovení § 219 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se v tomto případě ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že žalobci v řízení neprokázali ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř., že mají naléhavý právní zájem na jimi požadovaném určení. Soud především zdůraznil, že okolnost, že žalobci jsou oproti (jimi dovozovanému) právnímu stavu zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci sporem dotčených nemovitostí, nijak jejich práva neohrožuje a nečiní nejistým ani jejich právní postavení, když žalobci předmětnou nemovitost užívají (aniž by jim současně pro to - krom zápisu jejich vlastnického práva v katastru nemovitostí - svědčil jiný titul). Nadto před žalobou na určení má přednost žaloba

na plnění (zde především žaloba na vrácení kupní ceny vyplacené žalobci žalovaným

na základě kupní smlouvy, kterou žalobci považují za neplatnou). Právní zájem žalobců na požadovaném určení nezakládá skutečnost, že se žalobci v jiném řízení (vedeném

u Okresního soudu ve Svitavách pod sp.zn. 9 C 157/2002) domáhají po žalovaných vrácení kupní ceny za předmětné nemovitosti oproti uložení vzájemné povinnosti žalobců vyklidit tyto nemovitosti. Pro účastníky řízení je ovšem závazný pouze výrok pravomocného rozsudku, avšak nikoliv již jeho zásadní důvody (§ 159a odst. 1 o.s.ř.). (Případný) výrok rozsudku (jímž by bylo určeno v dané věci vlastnictví žalovaných

k sporem dotčeným nemovitostem) by proto žalobcům nezajišťoval zaplacení kupní ceny, na čemž ve skutečnosti mají právní zájem. (Požadovaným určením) by tak mohli žalobci pozbýt zápis svého vlastnického práva k dotčeným nemovitostem, aniž by jim musela být vrácena zaplacená kupní cena. Naléhavost právního zájmu nebyla shledána ani v souvislosti s řešením otázky investic do předmětných nemovitostí, ani

s vyřazením žalobců z pořadníku o byt.

Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 1. července 2004, přičemž zástupci žalobců byl doručen téhož dne.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 30. srpna 2004 včasné dovolání, doplněné podáním ze dne 14. října 2004. Přípustnost dovolání žalobci odvozují z naplnění předpokladů obsažených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., případně § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona. Dovolací důvod uplatňují podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., když mají zato, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé se zejména neztotožňují s tím, pokud odvolací soud má zato, že

ve věci není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Dovozují, že tento názor je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR. Poukazují na to, že pokud by bylo pravomocným výrokem soudu určeno, že vlastníky nemovitostí jsou žalovaní proto, že je neplatná (příslušná kupní smlouva), byl by tento výrok předurčující pro další spory. Nadto k závěru o neexistenci naléhavého právního zájmu žalobců došlo teprve nyní po pětiletém trvání sporu.

Dovolatelé proto navrhli, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně) bylo zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K uvedenému dovolání se žalovaní nevyjádřili.

Dovolání žalobců není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

Obsah spisu v této věci neodůvodňuje přípustnost dovolání, která by byla založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dána však není ani přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., na níž dovolatelé odkazují v prvé řadě. Je to tím, že původní rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo naopak žalobě

ve věci vyhověno, a který pak byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu, byl zrušen včetně zmíněného potvrzujícího rozsudku dovolacím soudem. Nejsou tak naplněny předpoklady obsažené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně takto odvolacím soudem potvrzeným rozsudkem ve věci nerozhodl jinak, než

v dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (když toto rozhodnutí bylo zrušeno soudem dovolacím).

Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.

K dovolatelem naznačené právní otázce lze uvést, že s odvolacím soudem je třeba se ztotožnit v závěru, že ve věci žalobci neosvědčili naléhavý právní zájem

na určovací žalobě ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. Úvahy odvolacího soudu

o tom, že žalobci požadované určení nenaplňuje předpoklad, že by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobců, resp. že by bez tohoto určení se stalo jejich právní postavení nejistým, jsou správné. Je nutno zdůraznit, že ke vzniku právního zájmu žalobce na určení je potřebné alespoň takové chování žalovaného, které nasvědčuje jeho úmyslu porušit právo žalobce nebo způsobit mu újmu na jeho právním postavení. Je tak správný závěr, že určovací žaloba je prostředkem umožňujícím poskytnutí preventivní ochrany, takže není opodstatněná tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny,

a kde je třeba domáhat se ochrany žalobou na plnění. Výjimkou je, kdy přesto je

v takovém případě žaloba na určení odůvodněna, pokud se určovací žalobou vytvoří pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se (resp. může se předejít) případným dalším žalobám na plnění, anebo jestliže žaloba na plnění ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva (t.j. předpokladem je, že případná určovací žaloba by účinněji, než jiné procesní prostředky, vystihovala obsah

a povahu daného právního vztahu). Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě

s podmínkou, aby na určení právního vztahu nebo práva byl naléhavý právní zájem. Jinými slovy - nelze-li v konkrétním případě očekávat, že určovací žaloba bude tyto funkce plnit, nejsou předpoklady opodstatněnosti žaloby na určení splněny (obdobně lze srovnat mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. srpna 2000, sp.zn. 22 Cdo 1087/98).

Protože odvolací soud věc posuzoval souladně s vyloženým, není proto za tohoto stavu možno dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu hodnotit jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.

Není tak dán žádný z případů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) proto toto dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy dovolání v této věci bylo odmítnuto, avšak žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. března 2005

JUDr. Pavel Pavlík, v.r.

předseda senátu