30 Cdo 2475/2015
Datum rozhodnutí: 19.08.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 2475/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem v právní věci žalobkyně V. B. , zastoupené JUDr. Boženou Hokeovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Doudlebská 1046/8, proti žalované České republice Ministerstvu práce a sociálních věcí , se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o 5 063 450 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 298/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2014, č. j. 39 Co 357/2014-180, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 24. 4. 2014, č. j. 19 C 298/2010-145, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 11 250 Kč a ve zbytku výrok I. potvrdil, výroky II. a III. o náhradě nákladů řízení dále pak zrušil a v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se domáhala částky 5 063 450 Kč jako náhrady majetkové a nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem České správy sociálního zabezpečení a lékařské posudkové komise v rámci posuzování její žádosti o invalidní důchod, včetně finančního zadostiučinění za způsobenou psychickou, fyzickou a společenskou újmu.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I. včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. .
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně v dovolání pouze obecně odkazuje na § 237 o. s. ř. a uvádí, že odvolací soud nesprávně vyřešil otázku hmotného práva, aniž by uvedla, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro ni za splněný, a to ani po obsahové stránce.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nutné, aby z dovolání bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že [n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou ( ) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 19. 8. 2015

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu