30 Cdo 2474/2016
Datum rozhodnutí: 23.11.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 136 o. s. ř.



30 Cdo 2474/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) Z. M. , b) Ing. A. M. , obou zastoupených JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně, Na Riviéře 123, proti žalované České republice Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o 584 169 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 60 C 165/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2016, č. j. 36 Co 25/2013 - 173, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Žalobci se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 1. 12. 2008 domáhali zaplacení částky 810 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené postupem stavebního úřadu. Žalobcům dle jejich tvrzení vznikla škoda odpovídající nákladům vynaloženým na zhotovení stavby bazénu. Ke vzniku škody došlo postupem úřadů, kdy nejprve bylo stavebním úřadem dne 20. 8. 1998 vydáno stavební povolení mj. na stavbu bazénu na jejich pozemku, přičemž v rámci řízení byla stavebním úřadem ověřena projektová dokumentace řešící umístění staveb. Následně byl pravomocně zamítnut návrh žalobců na kolaudaci stavby bazénu, ač byla stavba provedena v souladu se stavebním povolením, a to především z důvodu nesouhlasného stanoviska společnosti Pražská energetika, a. s., neboť se stavba nachází v ochranném pásmu venkovního vedení vysokého napětí 22 kV.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 25. 10. 2012, č. j. 60 C 165/2008-100, uložil žalované zaplatit žalobcům částku 584 169 Kč spolu s (blíže specifikovaným) úrokem z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu do částky 225 831 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a uložil žalované (výrok III.) zaplatit žalobcům náklady řízení. Vyšel ze skutkového závěru, že žalobci postavili u svého rodinného domu venkovní bazén na základě pravomocného stavebního povolení, které ignorovalo pásmo vedení vysokého napětí. Po ukončení výstavby nebyl bazén zkolaudován, přičemž toto rozhodnutí bylo ve správním soudnictví přezkoumáno se závěrem o jeho správnosti. Žalobci vynaložili finanční prostředky na stavbu, kterou nejsou oprávněni užívat. Výši škody vyčíslil soud ve výši nákladů na výstavbu bazénu, která byla v době jeho výstavby obvyklá. Odpovědnost žalované posoudil podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk ), kdy nesprávný úřední postup spočívá ve vydání pravomocného stavebního povolení umožňujícího výstavbu venkovního bazénu v ochranném pásmu nadzemního vedení 22 kV. Na základě tohoto stavebního povolení žalobci stavbu provedli. Stavební úřad přitom postupoval nesprávně, neboť v řízení o vydání stavebního povolení nevyžádal stanovisko Pražské energetiky, a. s., jako provozovatele nadzemního vedení. Její nesouhlasné stanovisko k užívání dokončené stavby bazénu bylo následně důvodem, pro který stavba bazénu nebyla a nemohla být kolaudována. Žalobcům tím vznikla škoda. Mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody přitom existuje příčinná souvislost, kterou neprolamuje ani úvaha, že sami žalobci, respektive projektant, zhotovitel stavby a stavební dozor mohli vzniku škody zabránit.
K odvolání žalobců i žalované Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") nejprve rozsudkem ze dne 20. 6. 2013, č. j. 36 Co 25/2013-132, potvrdil (výrok I.) rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé (ad I. a ad II.) a změnil (výrok II.) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení a rozhodl (výroku III.) o nákladech odvolacího řízení, když podle odvolacího soudu skutková zjištění vytvořila dostatečný podklad pro skutkový závěr, který na jejich základě soud prvního stupně učinil, a právní závěry, k nimž na jejich základě dospěl, je třeba považovat za přiléhavé. Odvolací soud proto v zásadě v podrobnostech odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ve všech bodech ztotožnil. Za situace, kdy žalobci k prokázání plateb nebyli schopni doložit žádný listinný důkaz a ani svědecké výpovědi spolehlivě neprokázaly úhradu tvrzených částek, je třeba znaleckým posudkem stanovenou výši škody považovat za jediný možný objektivní způsob jejího určení. Skutečnost, že žalobci dosud nevynaložili žádné náklady na odstranění předmětné stavby, nevede k závěru o předčasnosti žaloby, neboť žalobcům škoda vznikla tím, že nemohou užívat bazén, k jehož výstavbě jim bylo původně vydáno stavební povolení. Náklady na odstranění bazénu by eventuálně mohly představovat další škodu. Konečně odvolací soud uzavřel, že "námitkou promlčení nároku, jež byla žalovaným vznesena až ve stádiu odvolacího řízení, se odvolací soud s ohledem na princip neúplné apelace zakotvený v § 205a odst. 1 občanského soudního řádu již nemohl zabývat."
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2013, č. j. 36 Co 25/2013-132, byl ve výroku I. v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (ad I.), jakož i v nákladových výrocích II. a III., k dovolání žalované zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3994/2013, a věc byla v tomto rozsahu vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, neboť dovolací soud shledal jako nesprávné (neúplné) právní posouzení otázky procesního práva, zda se odvolací soud může v systému neúplné apelace podle § 205a odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, zabývat námitkou promlčení nároku, jež byla žalovaným vznesena až ve stádiu odvolacího řízení, když odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu neposuzoval, zda skutečnosti zjištěné před soudem prvního stupně nebo na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně umožňují učinit závěr o promlčení nároku, a na místo toho se bez dalšího odmítl vznesenou námitkou promlčení zabývat.
V rámci nového projednání odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 10. 2012, č. j. 60 C 165/2008-100, odvolací soud nynějším dovoláním napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ad I. tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a současně rozhodl, že se žalované nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Podle odvolacího soudu v mezidobí došlo ke zcela zásadní změně skutkového stavu věci, když stavba bazénu byla rozhodnutím ze dne 4. 6. 2014 zkolaudována poté, co na základě rozhodnutí o souhlasu s odstraněním stavby ze dne 14. 11. 2013 došlo k odstranění vrchního vedení vysokého napětí a 9 betonových sloupů, které dosud kolaudaci bazénu bránily.
Odvolací soud vyšel z toho, že předmětem žaloby, jak jej žalobci vymezili a na výzvu soudu prvního stupně ve svém podání ze dne 24. 2. 2012 konkretizovali, je požadavek na náhradu škody majetkové újmy spočívající v hodnotě marně vynaložených investic do stavby bazénu, který navzdory vydanému stavebnímu povolení nebyl zkolaudován. Při absenci dokladů, jež by prokázaly, kolik stavební firmě za stavbu zaplatili, žalobci definovali vzniklou škodu jako rozdíl mezi částkou, již by za nemovitost rodinný dům s pozemkem při jejím prodeji obdrželi za situace, kdyby součástí pozemku byl i řádně zkolaudovaný bazén, a mezi částkou, již by obdrželi, kdyby zde tento bazén nebyl. Náklady, jež byly žalobci na stavbu bazénu (pravděpodobně) vynaloženy, tak určil soudní znalec a takto stanovená škoda byla žalobcům soudem prvního stupně přiznána. Pokud nyní žalobci tvrdí, že již v podání ze dne 24. 2. 2012 uvedli, že podstata škody tkví v nemožnosti užívat stavbu bazénu a že navrhovali ocenění takto vzniklé škody způsobem dle § 136 o. s. ř., není tomu tak. Podle odvolacího soudu žalobci zcela jednoznačně definovali škodu způsobem výše uvedeným, přičemž jejich odkaz na ustanovení § 136 o. s. ř. směřoval k situaci, kdyby soud nebyl schopen investice na bazén vynaložené ohodnotit jinak. Jestliže ovšem nyní došlo k dodatečné kolaudaci bazénu, přičemž není podstatné, že překážka dosud kolaudaci bránicí byla odstraněna bez přičinění žalované, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobou uplatněná škoda již neexistuje a že její existenci není ani možné jakkoli časově omezit. Stavba bazénu byla dodatečně zkolaudována, škodní stav byl napraven a investice žalobci do stavby vložené již nelze považovat za marné. Podle odvolacího soudu si lze sice představit, že žalobcům v důsledku nesprávného úředního postupu mohla vzniknout jak jistá materiální škoda, tak i nemateriální újma, taková škoda ovšem nebyla v řízení od počátku tvrzena, nebyla předmětem předběžného projednání ve smyslu § 14 OdpŠk a její uplatnění ve stádiu odvolacího řízení již s ohledem na ustanovení § 216 odst. 2 o. s. ř., podle něhož v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok, nepřipadá v úvahu. O náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud podle § 150 o. s. ř., neboť ke změně skutkového stavu věci a tím i k zamítnutí žaloby došlo za situace, kdy se žalovaná o odstranění škodního stavu sama nijak nezasloužila.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. napadli žalobci, zastoupení advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , jako nepřípustné odmítl.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelé přípustnost dovolání spatřují v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Podle § 136 o. s. ř. lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. nezáviselo na aplikaci ustanovení § 136 o. s. ř., neboť odvolací soud dospěl k závěru, že žalobou uplatněná škoda nevznikla. Za takového stavu zde není ani základ žalobou uplatněného nároku na náhradu škody, který může být dán pouze za současné existence odpovědnostního titulu (zde nesprávný úřední postup v řízení o vydání stavebního povolení), škody (zde náklady na vybudování bazénu) a příčinné souvislosti mezi odpovědnostním titulem a škodou. Postup podle § 136 o. s. ř. se uplatní pouze tam, kde je základ nároku dán, avšak jeho výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 37/2015, uveřejněné ve Sbírce soudního rozhodnutí a stanovisek pod číslem 66/2015; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz ).
Napadené rozhodnutí nevychází ani na závěru, že žalobcům v důsledku nesprávného úředního postupu nevznikla žádná újma (ať již majetková či nemajetková), nýbrž vychází ze závěru, že jim nevznikla škoda, jejíž náhrady se žalobci žalobou domáhali a která spočívala v nákladech na výstavbu bazénu (jak ostatně konstatoval Nejvyšší soud i ve svém předchozím kasačním rozhodnutí). Případná újma, ať již majetková či nemajetková, která by měla žalobcům vznikat v důsledku nemožnosti bazén užívat, je nepochybně zcela odlišná (už jen okamžikem svého vzniku) od újmy, která měla žalobcům vzniknout tím, že vynaložili náklady na vybudování bazénu.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 23. 11. 2016

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu