30 Cdo 2468/2015
Datum rozhodnutí: 28.02.2017
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř., § 31a předpisu č. 82/1998Sb., § 22 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 31 odst. 3 předpisu č. 82/1992Sb.



30 Cdo 2468/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph. D., LL.M. v právní věci žalobce Mgr. M. Š. , zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková č. 1340/10, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 16, o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 57/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2015, č. j. 64 Co 316/2014-86, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 7. 4. 2014, č. j. 17 C 57/2013-54, určil, že nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 106/99 bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok I.), přiznal žalobci přiměřené zadostiučinění ve výši 150 000 Kč s úroky z prodlení (výrok II.), uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení (výrok III.) a zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení dalších 50 000 Kč (výrok IV.).
Soud vyšel ze zjištění, že posuzované řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 106/99 bylo zahájeno podáním žaloby dne 14. 4. 1999 a skončeno vydáním rozsudku dne 26. 5. 2012. Žalobce vstoupil do řízení jako právní nástupce žalovaného dne 24. 4. 2008. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že řízení u Okresního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 106/99 probíhalo nepřiměřeně dlouhou dobu. V posuzovaném řízení nešlo o skutkově zvlášť složitou věc, ve věci samé bylo rozhodováno jen v jednom stupni, odvolací soud však rozhodoval o několika odvoláních proti procesním rozhodnutím. Do doby trvání řízení soud započítal i dobu, po kterou bylo řízení přerušeno z důvodu probíhajícího dědického řízení. Soud prvního stupně zejména konstatoval nedůvodné průtahy v řízení mezi lety 2003 a 2008, když o právním nástupnictví mohlo být rozhodnuto již v roce 2003 a nebylo nezbytné čekat na skončení dědického řízení, neboť další rozhodnutí již nebyla pro posuzované řízení relevantní. Soud prvního stupně vzal v úvahu skutečnost, že v řízení šlo o zaplacení vysoké částky s vysokým úrokem, že je nutné zohlednit i dobu, po kterou se řízení účastnil právní předchůdce žalobce, avšak za tuto dobu není na místě přiznat náhradu v takové výši, jako kdyby byl žalobce sám účastníkem řízení a zohlednil taktéž skutečnost, že na straně žalovaných vystupovalo spolu s žalobce více účastníků. S ohledem na všechny tyto okolnosti pak dospěl k závěru, že je na místě přiznat žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč, když vyšel ze základní částky 15 000 až 20 000 Kč za rok řízení, kterou přiměřeně snížil s ohledem na shora uvedené okolnosti.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 1. 2015, č. j. 64 Co 316/2014-86, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že zamítl žalobu ohledně částky 53 250 Kč, ve zbylém rozsahu rozsudek nalézacího soudu potvrdil a dále uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nepřiměřené délce řízení a dále uvedl, že soud postupoval správně, pokud jako základní určil částku 15 000 Kč. Dále vyšel ze skutečnosti, že v době, kdy žalobce nebyl účastníkem řízení, nemohl pociťovat újmu v takové intenzitě, jako kdyby účastníkem byl, a snížil proto pro období od 14. 4. 1999 do 24. 4. 2008 základní částku o 50 %. Dále též přihlédl ke skutečnosti, že na straně žalovaných byly spolu s žalovaným další čtyři osoby a že i v případě neúspěchu v posuzovaném řízení by žalobce odpovídal pouze do výše aktiv nabytých v dědickém řízení, a z tohoto důvodu snížil základní částku o 40 %. Odvolací soud dále také uvedl, že pokud jde o částky přiznané dalším účastníkům v tomtéž řízení, nebyly stanoveny v totožné výši, neboť se do stanovení základní částky promítl příbuzenský vztah těchto účastníků k jejich právnímu předchůdci. S ohledem na výše uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že je na místě přiznat žalobci zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu ve výši 96 750 Kč.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v části, v níž změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu co do částky 53 250 Kč a v části, v níž potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně, podal žalobce (dále jen dovolatel ) řádné a včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), neboť dle jeho názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť nesprávně posoudil aplikaci podmínek a kritérií pro stanovení výše nemajetkové újmy uvedených v § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) dále jen zákon OdpŠk.
Dovolatel v první řadě uvádí, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, když přiznal zadostiučinění jak formou konstatování porušení práva dovolatele, tak i formou peněžité kompenzace, a to přesto, že z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že se obě formy zadostiučinění vylučují. Dovolatel dále nesouhlasí s výší základní částky za rok řízení, neboť je toho názoru, že za období do roku 2006 je nezbytné stanovit částku ve výši, v jaké ji stanovuje Evropský soud pro lidská práva, neboť v tomto období neposkytoval český právní řád účinný prostředek nápravy, případně pak alespoň ve výši blížící se spíše částce 20 000 Kč, než částce 15 000 Kč, neboť délku řízení lze označit za extrémně nepřiměřenou. Dovolatel se dále domnívá, že se odvolací soud nedostatečně zabýval kritérii stanovenými ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, neboť nezohlednil kritérium významu předmětu řízení pro žalobce, a to přesto, že se v řízení jednalo o vysokou částku, která se v průběhu řízení na úrocích zvýšila o 322 %, a dále se vůbec nezabýval kritériem chování poškozeného, kritériem složitosti věci a kritériem postupu orgánu veřejné moci. Dovolatel dále namítal, že samotná skutečnost, že nebyl účastníkem řízení po celou jeho dobu ani skutečnost, že na straně žalovaných vystupovalo více účastníků, nepostačí pro závěr o nižším významu řízení pro účastníka. Dále též uvedl, že rozhodnutím byl narušen princip rovnosti v právech, když soudy nedostatečně zdůvodnily, proč mu byla přiznána jiná částka, než dalším účastníkům posuzovaného řízení. V neposlední řadě pak dovolatel napadl také výpočet částky, jež mu byla přiznána na nákladech řízení.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 29. 1. 2015 a řízení bylo zahájeno dne 15. 4. 2013 Nejvyšší soud jako soud dovolací (dále jen dovolací soud ) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
Dovolatel v první řadě namítá, že se soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, pokud konstatoval porušení práva dovolatele na projednání věci v přiměřené lhůtě a zároveň mu přiznal peněžité zadostiučinění. Jakkoliv Nejvyšší soud konstatoval ve svém rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, že v případě odškodnění nemajetkové újmy poškozeného podle OdpŠk nelze vedle peněžní formy zadostiučinění současně přiznat zadostiučinění formou konstatování porušení práva v samostatném výroku rozhodnutí, není tato námitka způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť takovým postupem státu nebyla dotčena práva dovolatele, a není tudíž legitimován takovou námitku vznést.
K problematice přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení se dovolací soud již vyjadřoval, zejména pak ve svém stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, ve kterém podrobně rozebral kritéria, kterými je třeba se řídit při stanovení, zda došlo v posuzovaném řízení k nepřiměřené délce řízení, jakože i při stanovení samotného přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. Z něj vyplývá, že je-li délka řízení násobně delší než bylo možno očekávat, bude se částka blížit horní hranici intervalu 15 000 až 20 000 Kč za jeden rok řízení, přitom za první dva roky řízení pak polovina těchto částek.
Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, přiznání částky v rozmezí 15.000 Kč až 20 000 Kč, ve kterém představuje částka 15 000 Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (za situace, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolává) či zcela zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení. Základní částka je následně upravována podle kritérií v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk.
Dovolací soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího, a proto obecný nesouhlas s přiznanou formou či výší zadostiučinění přípustnost dovolání nezakládá. Dovolací soud při přezkumu zvolené formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž zvolenou formou a případně výší zadostiučinění se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010, ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011, ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
V tomto případě soud prvního stupně jakož i soud odvolací považovaly za vhodné stanovit na základě všech okolností, které se do této úvahy mohou promítat, základní částku v obvyklé výši 15 000 Kč. Tento závěr přitom dovolací soud nepovažuje za zcela zjevně nepřiměřený, a tedy ani rozporný s judikaturou dovolacího soudu, a proto ani tato námitka dovolatele není způsobilá založit přípustnost dovolání.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud nedostatečně zohlednil veškerá kritéria uvedená v ustanovení § 31 odst. 3 OdpŠk, zejména pak namítá, že se do výsledné částky nijak nepromítla skutečnost, že řízení bylo pro účastníka obzvlášť významné a dále též, že k průtahům sám nijak nepřispěl, že nešlo o věc skutkově složitou a že naopak k prodloužení doby řízení došlo výhradně z důvodu postupu orgánů veřejné moci.
V rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, Nejvyšší soud uvedl, že stanovenou základní výši odškodnění je nutno přizpůsobit okolnostem konkrétního případu s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, tj. složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle uvedených kritérií, která jsou neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout, je možno základní částku přiměřeně zvýšit či snížit. Dle názoru Nejvyššího soudu by přitom mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50%, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním. S přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci však lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu.
Dovolatel v první řadě uvádí, že odvolací soud nedostatečně zohlednil význam předmětu řízení pro žalobce.
K otázce významu předmětu řízení dovolací soud v minulosti uvedl, že jde o důležité objektivní kritérium, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Je možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu řízení, čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká. Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.).
Při této úvaze hraje tedy roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce. Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení.
Dalším typovým hlediskem je věk a zdravotní stav účastníka řízení. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem Evropského soudu, že soudy i jiné orgány veřejné moci by při vyřizování jim napadlých případů měly s větší péčí přistupovat k těm řízením, jejichž účastníky jsou osoby vážně nemocné či osoby vyššího věku (srov. např. rozsudek senátu Druhé sekce ESLP ze dne 10. 7. 2003, ve věci Hartman proti České republice, stížnost č. 53341/99, odst. 75-76). Takový postup připustil ESLP v citovaném rozhodnutí Zimmermann a Steiner proti Švýcarsku, v odstavci 29. V případě dočasné přetíženosti je možné přednostně vyřizovat případy podle stupně naléhavosti a důležitosti a zvláště pak podle důležitosti předmětu řízení pro dotčenou osobu. Negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou osobami v pokročilejším věku či osobami těžce nemocnými vnímány zpravidla intenzivněji, a jedná se tak objektivně o výraznější zásah do jejich práva na spravedlivý proces u každé z takových osob; byly-li takové jejich poměry soudu známy, lze dovodit předpoklad přednostního a bezprůtahového (ve smyslu činnosti rozhodujícího orgánu) postupu v jejich věcech.
K těmto typovým aspektům však může přistoupit i tvrzení žalobce (poškozeného) umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou daného řízení. V takovém případě je ale třeba, aby žalobce toto své tvrzení prokázal, neboť jím poukazuje na skutečnost, která se vymyká obecnému (paušálnímu) vnímání důležitosti jednotlivých typů řízení či typových okolností na straně účastníka; tvrdí totiž něco, co nebývá obvyklým následkem nepřiměřené délky řízení, a je tedy třeba, aby existence tvrzeného následku jakož i příčinná souvislost mezi tímto následkem a porušením práva na přiměřenou délku řízení (kauzální nexus) byly postaveny najisto. Jedná se například o tvrzení, že dlouho trvající řízení vedlo k rodinným neshodám, případně rozpadu manželství. Takto tvrzené a prokázané skutečnosti (subjektivně pociťovaného dopadu nepřiměřeně dlouze vedeného řízení) jsou ovšem předmětem hodnotících úvah až při stanovení výše zadostiučinění.
V rozsudku ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009 (a obdobně pro poměry nároku odvozovaného z trestního řízení v rozsudku ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3405/2009), proto Nejvyšší soud dovodil, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený žalobce. Výjimku z takového pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou např. věci trestní, věci péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně; v takových případech se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka presumuje.
Posuzované řízení tedy není ve smyslu shora uvedeného možné kvalifikovat jako řízení typové, u nějž by se zvýšený význam pro účastníky předpokládal. Pokud odvolací soud neshledal, že by dovolatel v řízení prokázal, že by pro něj řízení měl zvýšený význam, když uvedl, že v případě neúspěchu by žalobce odpovídal toliko pouze v rozsahu aktiv nabytých v dědickém řízení, a nepřisvědčil proto argumentu dovolatele, že řízení má pro něj zvýšený význam právě z důvodu nárůstu úroků v průběhu řízení, nelze tento závěr považovat za rozporný s judikaturou dovolacího soudu. Ani tato námitka není proto způsobilá založit přípustnost dovolání.
Pokud jde o další kritéria rozhodná pro stanovení konkrétní částky odškodnění, dovolatel brojí především proti tomu, že se s každým jednotlivým z nich odvolací soud ve svém rozhodnutí nevypořádal.
Podle stanoviska dovolacího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, musí být v něm uvedená kritéria brána v potaz jednak každé zvláště a jednak ve svém souhrnu jakožto soubor okolností daného případu. Jednotlivá kritéria se zpravidla nevyskytují sama o sobě, bez závislosti na kritériích jiných, neboť každé řízení je více či méně interakcí mezi příslušným orgánem veřejné moci a účastníky řízení. Obecná a závěrečná úvaha o přiměřenosti délky řízení musí vycházet z okolností případu, jejichž jsou daná kritéria součástí, přičemž tyto okolnosti musí být hodnoceny ve své celistvosti (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 6. 4. 2000, ve věci Comingersoll S. A. proti Portugalsku, stížnost č. 35382/97, odst. 23). Výčet kritérií je přitom toliko demonstrativní, a nelze tudíž dovozovat, že by se soud musel s každým z nich explicitně ve svém rozhodnutí vypořádat. Z napadeného rozhodnutí je přitom zřejmé, že odvolací soud vzal všechny dovolatelem uváděné okolnosti v potaz. Skutečnost, že tyto okolnosti nepovažoval za natolik závažné, aby na jejich základě zvýšil přiznanou částku zadostiučinění, nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou ani rozpornou s judikaturou dovolacího soudu. Ani tato námitka proto není způsobilá založit přípustnost dovolání.
K námitce dovolatele, že nelze bez dalšího krátit přiznanou částku zadostiučinění z toho důvodu, že žalobce nevystupoval po celou dobu řízení v pozici účastníka řízení, je třeba uvést, že dovolací soud se již dříve zabýval problematikou zohlednění doby, po níž v řízení vystupoval právní předchůdce osoby, jež žádá kompenzaci. Ve stanovisku ze dne 13. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 206/2010, dovolací soud uvedl, že při úvaze o celkové době řízení je nutno přihlížet i k té jeho části, v níž jako účastník vystupoval právní předchůdce osoby, která vstoupila do řízení jako jeho dědic a která se nyní domáhá poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle § 31a OdpŠk. Míru odškodnění této újmy je však nutno posuzovat individuálně s tím, že nemusí dosahovat stejné výše, jaké by dosahovalo v případě odškodnění původního účastníka řízení (srov. rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26 a rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, v téže věci, odst. 66), a to třeba i tehdy, nebyla-li tato újma výjimečně vůbec sdílena, např. pro okolnosti nezájmu dědiců o zůstavitelovy záležitosti za jeho života. V každém případě se však při stanovení odškodnění přihlíží ke kritériím § 31a odst. 3 OdpŠk ve vztahu k těm, kteří řízení jako účastníci dokončili (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).
Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že v kontextu okolností daného případu je na místě za dobu, po níž nebyl dovolatel sám účastníkem řízení, nezbytné snížit částku přiznaného zadostiučinění, postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Z napadeného rozhodnutí přitom nevyplývá, že by tak činil mechanicky, bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem daného případu, jak tvrdí dovolatel. Ani tato námitka tedy není způsobilá založit přípustnost dovolání.
Dovolatel pak v neposlední řadě namítá, že nebyl respektován princip rovnosti, když dalším účastníkům posuzovaného řízení bylo přiznáno odškodnění v jiné výši. K tomu dovolací soud uvádí, že princip rovnosti nemůže být vykládán tak, že by všem účastníkům téhož posuzovaného řízení muselo být za všech okolností přiznáno odškodnění v totožné výši, neboť do úvahy o výši zadostiučinění se promítá celá řada subjektivních okolností případu, které se nemusí stejnou měrou působit u všech účastníků řízení. V projednávané věci odvolací soud dostatečně zdůvodnil, které okolnosti odůvodňují rozdílnou výslednou částku přiznanou dovolateli a jiným účastníkům řízení z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. I tato námitka dovolatele je tedy nepřípadná.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2017

JUDr. František Ištvánek předseda senátu