30 Cdo 2465/2004
Datum rozhodnutí: 23.11.2004
Dotčené předpisy: § 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 2465/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně M. Z., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. U., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti závěti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 103/2000,

o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. ledna 2004, č.j. 37 Co 255/2001-75, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 14.3.2001, č. j. 39 C 103/2000-52, Městský soud v Brně zamítl žalobu žalobkyně, aby bylo určeno, že závěť zůstavitele M. Z., zemřelého 21.3.1992, datovaná dnem 17.5.1991 v B., podle níž byl dědicem zůstavitele ustanoven žalovaný, je neplatná (výrok I.); uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 6.450,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného (výrok II.). Vycházel ze závěru, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože řízení

o dědictví po M. Z., zemřelém dne 21.3.1992, bylo již pravomocně skončeno a celé dědictví po M. Z. nabyl žalovaný povolaný k dědění výše uvedenou závětí.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5.1.2004, č.j.

37 Co 255/2001-75, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Vycházel, shodně se soudem prvního stupně, ze závěru, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; otázku zásadního právního významu řešenou napadeným rozhodnutím spatřuje v tom, zda výrok usnesení soudu vydaný v dědickém řízení, určující, kdo je zůstavitelovým dědicem, je závazný pro každého, tedy

i pro řešení otázky nástupnictví po oprávněné osobě podle restitučních předpisů . Uvádí, že se nedomáhá změny výsledků dědického řízení , ale dodatečného zpochybnění žalovaného jako závětního dědice a tím i jako osoby, se kterou byly uzavřeny dohody podle zákona č. 229/1991 Sb. . Navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek odvolacího soudu i jím potvrzený rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného

v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání

k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.

Dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné, neboť ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Přípustnost dovolání by tedy v této věci mohla být založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má

po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalobkyně v dovolání namítá, že odvolací soud vycházel z nesprávného závěru, že výrok usnesení soudu vydaný v dědickém řízení, určující, kdo je zůstavitelovým dědicem, je závazný pro každého, tedy i pro řešení otázky nástupnictví po oprávněné osobě podle restitučních předpisů . Uvádí, že se nedomáhá změny výsledků dědického řízení , ale dodatečného zpochybnění žalovaného jako závětního dědice a tím i jako osoby, se kterou byly uzavřeny dohody podle zákona č. 229/1991 Sb. .

Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezeného dovolacího důvodu nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť tento důvod není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu totiž nelze učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.7.2001, sp. zn. 20 Cdo 1921/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí

a stanovisek pod č. 24, ročník 2002).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. listopadu 2004



JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu