30 Cdo 2462/2012
Datum rozhodnutí: 06.03.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 2462/2012


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce MUDr. M. T. , zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Velimi, Karlova 140, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 95/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2012, č. j. 72 Co 619/2011 79, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Soud prvního stupně žalobu co do 201.000,- Kč s příslušnými úroky z prodlení zamítl (výrok I.), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 24.000,- Kč s příslušnými úroky z prodlení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Odvolací soud v záhlaví uvedeném rozsudku změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci dalších 7.000,- Kč s příslušnými úroky z prodlení, jinak tento výrok potvrdil (výrok I.), změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu 165.000,- Kč a 80.000,- Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku dvou nepřiměřeně dlouhých řízení vedených u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 11 C 284/98, resp. 11 C 62/2007.
Soudy vyšly ze zjištění, že žalovaná v rámci předběžného projednání nároku žalobci vyplatila 20.000,- Kč za řízení vedené pod sp. zn. 11 C 62/2007 a za řízení vedené pod sp. zn. 11 C 284/98 částku 75.000,- Kč. Přitom soud prvního stupně považoval v případě řízení uvedeném na prvním místě za přiměřené zadostiučinění ve výši 20.000,- Kč (a proto za toto řízení již žalobci ničeho nepřiznal) a za řízení uvedeném na místě druhém ve výši 99.000,- Kč (a proto žalobci přiznal ještě dalších 24.000,- Kč).
Soudy obou stupňů posoudily nárok uplatněný žalobcem podle § 13 odst. 1 a § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen OdpŠk ). Vycházely z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tak jako i ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen Stanovisko ) a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009 (všechna citovaná rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz ).
Soudy dospěly k závěru, že v obou řízeních došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, přičemž řízení pod sp. zn. 11 C 62/2007 (jehož předmětem bylo zaplacení 15.070,- Kč z titulu náhrady škody) bylo zahájeno dne 7. 11. 2006 a bylo pravomocně skončeno dne 24. 1. 2011 (trvalo tedy čtyři roky a dva měsíce), a řízení pod sp. zn. 11 C 284/98 (v němž se jednalo o určení neplatnosti smlouvy o dočasném užívání pozemku) trvalo celkem dvanáct let a čtyři měsíce.
Při stanovení výše zadostiučinění soudy stanovily nejprve základní částku, a to podle celkové délky řízení, přičemž vycházely ze základní částky 15.000,- Kč za jeden rok trvání řízení (za první dva roky trvání řízení v částce poloviční). Základní částku zadostiučinění pak procentuálně upravily podle kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. a) až e) OdpŠk. Odvolací soud se zcela ztotožnil se způsobem, jakým soud prvního stupně dospěl k výsledné výši přiměřeného zadostiučinění. Pouze v případě výše zadostiučinění za řízení pod sp. zn. 11 C 62/2007 došlo podle odvolacího soudu k výpočetní chybě soudu prvního stupně, a proto přiznanou částku zvýšil o 7.000,- Kč.
Proti potvrzující části výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí. Důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci a v zatížení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé.
Odvolací soud dostatečně nepřihlédl k § 6 a § 157 o. s. ř. a dále k čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť mohl dovolateli přiznat zadostiučinění v daleko vyšší míře. Po obsáhlé citaci některých rozhodnutí Nejvyššího soudu dovolatel uvedl, že odvolací soud řádně nezdůvodnil, proč vycházel z částky 15.000,- Kč za jeden rok řízení. Dovolatel nesouhlasí s názorem, že řízení vedené pod sp. zn. 11 C 62/2007, mělo pro něj malý význam, kvůli čemuž soud snížil zadostiučinění o 20 %. Tento závěr odvolací soud nijak nezdůvodnil. Nedostatečně též odvolací soud podložil svůj závěr o složitosti řízení, jakož i snížení zadostiučinění o 10 % z toho důvodu, že řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Ani další snížení o 10 % z důvodu přerušení řízení na jeden rok a čtyři měsíce pro zjištění právního nástupce zemřelého žalovaného nepovažuje žalobce za přiměřené a vhodné. Odvolací soud dokonce ponížil nárokovanou částku z jiných důvodů než soud prvního stupně, ale přesto zhodnotil jeho rozsudek jako věcně správný, neboť dochází ke stejnému výsledku. To je podle dovolatele nepřípustné. Dovolatel je přesvědčen, že uvedená řízení byla extrémně dlouhá, což odůvodňuje vyšší zadostiučinění. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání žalobce uvedla, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam a oba rozsudky jsou správné. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) dále jen o. s. ř. , jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011).
Rozsudek odvolacího soudu i co do odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění vyhovuje zcela požadavkům vysloveným ve Stanovisku, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010, v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11, bod 20., nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1938/11 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti dostupná na jeho internetových stránkách, http://nalus.usoud.cz ).
Odvolací soud stanovil základní částku za jeden rok trvání nepřiměřeně dlouhých řízení na 15.000,- Kč (v prvních dvou letech pak na částku poloviční), což odůvodnil tím, že v obou případech byla důležitost předmětu řízení pro dovolatele malá, neboť řízení nepředstavovalo podstatný dopad do života žalobce. Postupoval tak v souladu s § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk. V dovolání není naopak argumentováno ve prospěch závěru, že by předmět některého z obou řízení měl pro žalobce velký (zásadní) význam.
Ani snížení zadostiučinění z důvodu složitosti řízení se nepříčí dotčené právní úpravě (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk), přičemž je však nutno poukázat na to, že z tohoto důvodu odvolací soud ani v jednom případě zadostiučinění nesnížil. Na druhé straně ovšem v obou případech snížil zadostiučinění z důvodu počtu instancí, v nichž byly oba případy projednávány, což lze i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva zahrnout právě pod kritérium složitosti řízení (viz Stanovisko, bod IV.).
Co se týče snížení zadostiučinění za délku řízení pod sp. zn. 11 C 284/98 z důvodu přerušení řízení na jeden rok a čtyři měsíce pro zjištění právního nástupce zemřelého žalovaného, lze poukázat na to, že důvody pro korekce výše zadostiučinění ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk jsou stanoveny toliko demonstrativně (příkladmo), a soudy tak mohou přihlédnout i k jiným (zde neuvedeným) relevantním okolnostem případu. Přitom úvaha odvolacího soudu odpovídá závěru vztahujícímu k započitatelnosti doby, po kterou bylo řízení přerušeno, do celkové délky řízení (viz Stanovisko, bod III., 3). Jestliže odvolací soud nepřihlédl k této skutečnosti při posouzení přiměřenosti délky řízení, není chybou, učinil-li tak při stanovení výše zadostiučinění.
Námitka, že odvolací soud dospěl v případě řízení pod sp. zn. 11 C 284/98 ke shodné výši zadostiučinění z jiných důvodů než soud prvního stupně, je uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k němuž dovolací soud při posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (viz výše). Nad rámec odůvodnění je však možno konstatovat, že se v daném případě o žádnou vadu řízení nejedná.
Z výše vyložených důvodů dovolací soud neshledal, že by v daném případě byly naplněny podmínky přípustnosti dovolání, a proto dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 6. března 2013
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu