30 Cdo 2449/2005
Datum rozhodnutí: 03.05.2006
Dotčené předpisy: § 39 předpisu č. 40/1964Sb.




30 Cdo 2449/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce O. spol. s r. o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému N., a. s., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví

k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 28/2004,

o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne

2. června 2005, č. j. 26 Co 42/2005 - 174, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.064,30 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení

na účet advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 30. 9. 2004, č. j. 5 C 28/2004 - 119, určil, že žalobce je vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce jako kupující se stal vlastníkem předmětných nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 24. 3. 1995, kterou uzavřel s bývalým státním podnikem M. H. v likvidaci jako prodávajícím za kupní cenu ve výši 15.000.000,- Kč, z níž 4.000.000,- Kč byly zaplaceny před podpisem smlouvy a zbytek byl splatný do 23. 6. 1995. Z důvodu nedostatku finančních prostředků na zaplacení celé kupní ceny žalobce dne 21. 6. 1995 uzavřel se společností I. I. a. s. smlouvu o půjčce částky 8.500.000,- Kč, která měla být poskytnuta v částce 5.000.000,- Kč do dvou dnů od předložení zástavní smlouvy s vyznačením vkladu do katastru nemovitostí a v částce 3.500.000,- Kč do 7. 7. 1995. K zajištění této pohledávky byly podle smlouvy o půjčce vystaveny směnky, zřízeno zástavní právo k nemovitostem dlužníka, sjednán ručitelský závazek tehdejších společníků žalobce a dále bylo podle článku čl. 6 smlouvy o půjčce ujednáno, že k zajištění nároků věřitele bude dále před poskytnutím první části půjčky uzavřena mezi věřitelem a dlužníkem smlouva kupní o převodu označených nemovitostí , jejíž návrh byl přílohou smlouvy o půjčce. Účastníci této smlouvy dále ujednali, že pokud by nedošlo k zaplacení půjčky ve lhůtě splatnosti, může věřitel předložit kupní smlouvu ke vkladu vlastnického práva k nemovitostem do katastru a následně zadat jejich prodej prostřednictvím realitních kanceláří, resp. prodat je

v dražbě, s tím, že kupní smlouva bude po prodeji upravena tak, aby kupní cena odpovídala ceně dosažené věřitelem při prodeji, a případný přeplatek oproti zůstatku půjčky měl být vyplacen dlužníkovi. Téhož dne byla uzavřena mezi žalobcem jako prodávajícím a společností I. I. a. s. jako kupujícím kupní smlouva o prodeji předmětných nemovitostí za kupní cenu ve výši 9.822.000,- Kč s tím, že úhrada může být provedena zápočtem; smlouva byla dána do notářské úschovy a měla být vydána žalobci po předložení kvitance na vrácení půjčené částky nebo I. I.

a. s. po předložení směnek po jejich splatnosti. Dne 6. 11. 1995 uzavřel žalobce

s uvedenou společností dohodu o změně smlouvy o půjčce z 21. 6. 1995, jejímž obsahem bylo snížení půjčky na částku 5.840.000,- Kč, uznání dluhu v této výši žalobcem, odklad splatnosti půjčky do 31. 5. 1996 a současně byla k zajištění nároků věřitele uzavřena nová kupní smlouva o převodu předmětných nemovitostí. Podle této smlouvy měla být kupní smlouva po dobu trvání dluhu uložena u věřitele, který do splatnosti půjčky nebyl oprávněn smlouvu předložit katastrálnímu úřadu; pokud by nedošlo ve lhůtě splatnosti k úhradě půjčky, byl věřitel oprávněn smlouvu katastrálnímu úřadu předložit. V nové kupní smlouvě byla kupní cena sjednána

na 5.840.000,- Kč s tím, že její úhrada bude provedena zápočtem, přičemž smlouva neobsahovala žádná ujednání pro postup žalobce po nabytí vlastnického práva uvedenou společností; současně byl sepsán návrh na vklad vlastnického práva společnosti do katastru nemovitostí k předmětným nemovitostem podle této kupní smlouvy, který byl podán dne 3. 6. 1996 a vklad byl povolen s právními účinky

ke dni 17. 9. 1996. Dále bylo zjištěno, že jako vlastník nemovitostí je v katastru zapsán žalovaný, a to na základě zakladatelské listiny ze dne 30. 9. 1996, kterou nemovitosti do základního jmění žalovaného vložila společnost I. I. a. s. (tehdy s názvem F. I. a. s.). Soud prvního stupně s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2000, dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 6. 11. 1995

o převodu předmětných nemovitostí na společnost I. I. a. s. je podle § 39 obč. zák. neplatná pro rozpor s účelem zákona v kogentních ustanoveních o zástavním právu (§ 151a a § 151f obč. zák. ve znění účinném v době uzavření smluv), neboť jejím skutečným smyslem bylo sjednání tzv. propadné zástavy, když podle výslovného ujednání mezi žalobcem a společností I. I. a. s. byla smlouva uzavřena k zajištění pohledávky věřitele ze smlouvy o půjčce s tím, že v případě nezaplacení půjčky měly nemovitosti přejít na věřitele za cenu rovnající se půjčené částce. Okresní soud nepřisvědčil námitce žalovaného, že v daném případě se jednalo o zajišťovací převod práva (§ 553 odst. 1 obč. zák.), protože obsahem kupní smlouvy nebyl převod vlastnického práva dlužníka (žalobce), na základě kterého by se věřitel (společnost I. I. a. s.) stal nositelem tohoto práva s rozvazovací podmínkou splnění zajištěného závazku. Při posouzení dané věci nelze vycházet ani z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1186/98, a z nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 77/2000, na něž žalovaný poukázal s tvrzením, že nemovitosti nabyl v dobré víře, neboť je-li kupní smlouva ze dne 6. 11. 1995 absolutně neplatná od počátku, nestala se společnost I. I. a. s. vlastníkem předmětných nemovitostí, a nejedná se tudíž o situaci, která byla řešena v citovaných rozhodnutích, neboť nedošlo k dodatečnému odpadnutí právního důvodu nabytí vlastnictví převodce. Protože žalovaný se vlastníkem předmětných nemovitostí nestal, soud žalobě o určení vlastnictví vyhověl. Naléhavý právní zájem žalobce

na požadovaném určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. shledal v tom, že bez rozhodnutí soudu nemůže žalobce, který tvrdí, že je vlastníkem nemovitostí, dosáhnout změny zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, v němž jako jejich vlastník je zapsán žalovaný.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne

2. 6. 2005, č. j. 26 Co 42/2005 - 174, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a poté, co řízení doplnil výpisem z obchodního rejstříku žalobce, se ztotožnil s jeho právním závěrem, že uzavřená kupní smlouva ze dne

6. 11. 1995 je absolutně neplatná podle § 39 obč. zák., neboť jejím skutečným účelem bylo sjednání tzv. propadné zástavy (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2535/99, či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2204/99, ev. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 119/01). V souladu s názory uvedenými

v těchto rozhodnutích krajský soud poukázal i na to, že smlouva o půjčce, zástavní smlouva i smlouva kupní byly uzavřeny ve stejný den (21. 6. 1995), že ke změně smlouvy o půjčce a smlouvy kupní došlo opět téhož dne (6. 11. 1995) a že kupní cena, za níž měly být nemovitostí prodány, se shodovala s výší žalobcem vypůjčené částky 5.840.000,- Kč. Protože tedy společnost I. I. a. s. se nikdy nestala vlastníkem předmětných nemovitostí, nemohla je ani následně vložit do základního jmění žalovaného. Nejde tedy o případ, že by v době vložení nemovitostí

do základního jmění žalovaného tato společnost byla vlastníkem nemovitostí a že by právní důvod nabytí vlastnického práva k nim ztratila až dodatečně, jak žalovaný namítal. Krajský soud proto shodně s okresním soudem dovodil, že na danou věc nedopadají závěry, k nimž dospěl Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 77/2000. Za nedůvodnou považoval rovněž námitku žalovaného o podjatosti soudce Krajského soudu v Hradci Králové Mgr. Ing. B. N., neboť okolnost, že jeho bratr

JUDr. M. N. vykonává činnost advokáta ve společné advokátní kanceláři

s JUDr. M. N., zástupcem žalobce, není způsobilá založit pochybnosti

o nepodjatosti jmenovaného soudce, který nemá k věci, k účastníkům ani k jejich zástupcům vztah, pro který by se cítil být vyloučen z projednávání a rozhodnutí

v dané věci.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c), odst 3 o. s. ř., a podává je

z důvodů uvedených v ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že řízení je postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jejíž existenci spatřuje jednak v tom, že v odvolacím řízení rozhodoval soudce, který měl být vyloučen z projednávání a rozhodnutí dané věci , a dále v tom, že nebyly provedeny jím navržené důkazy a že nebyly předloženy originály listinných důkazů, na nichž žalobce založil svá skutková tvrzení . Dovolatel poukazuje na to, že přípisem ze dne 1. 6. 2005, tedy den před nařízeným jednáním u odvolacího soudu, vznesl námitku podjatosti soudce Krajského soudu v Hradci Králové Mgr. Ing. B. N., s níž se však tento soud nevypořádal správně, neboť nepostupoval podle § 15b odst. 1 o. s. ř., věc nepředložil nadřízenému soudu a projednal ji

v předem nařízeném termínu podle ust. § 15b odst. 2 o. s. ř. K věci samé pak uvedl, že podle jeho názoru kupní smlouva splňuje všechny náležitosti předepsané občanským zákoníkem a že její součástí byla smluvními stranami sjednaná odkládací podmínka, že návrh na vklad nebude u příslušného katastrálního úřadu podán před 1. 6. 1996. Vzhledem k tomu nabyl žalovaný nemovitosti zákonným způsobem a

v dobré víře a to tak, že nemovitosti byly vloženy do jeho základního kapitálu.

V souladu se závěry uvedenými v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 77/2000, a v rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 1186/98, je toho názoru, že pokud společnost I. I. a. s. nemovitosti převedla na třetí subjekt, nemá dodatečné odpadnutí právního důvodu, na jehož základě se tato společnost stala vlastníkem nemovitostí, za následek zánik vlastnického práva nabyvatele - žalovaného. Protože odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí pouze lakonicky konstatoval , že závěry uvedené v citovaném nálezu Ústavního soudu na danou věc nedopadají, a protože se jedná o otázku, která je dovolacími soudy rozhodována rozdílně, má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. § 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než

v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V posuzované věci žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen, a nejedná se

o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Neplatnost právního úkonu podle § 39 obč. zák. je neplatností absolutní, která působí ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového právního úkonu vůbec nevzniknou.

Odvolacímu soudu nelze v dané věci vytýkat nesprávné právní posouzení, jestliže kupní smlouvu ze dne 6. 11. 1995 uzavřenou mezi žalobcem a společností I. I. a. s. o převodu předmětných nemovitostí - i když splňuje všechny náležitosti podle občanského zákoníku - posoudil jako neplatný právní úkon podle

§ 39 obč. zák. z důvodu, že jejím skutečným smyslem bylo sjednání tzv. propadné zástavy.

Zásadně je třeba vycházet z toho, že zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejího řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení ze zastavené věci (srov. § 151a odst. 1 a § 151f obč. zák. ve znění účinném k datu uzavření zástavní a kupní smlouvy). I podle § 152 obč. zák. ve znění nyní účinném zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn

s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy. Zástavní právo umožňuje zástavnímu věřiteli, aby dosáhl uspokojení své pohledávky, jestliže ji neuspokojil řádně a včas dlužník, z výtěžku prodeje (jiného zpeněžení) zástavy. Smlouva (dohoda, ujednání), jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, a tedy pro rozpor s účelem zákona neplatná podle ust. § 39 obč. zák. Je proto absolutně neplatná smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka byla uspokojena tím, že na zástavního věřitele přejde vlastnictví zástavního dlužníka

k zástavě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12/2000, pod č. 131, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2535/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2369/2000).

Námitka dovolatele, že kupní smlouva ze dne 6. 11. 1995 splňuje všechny náležitosti předepsané občanským zákoníkem a že její součástí byla smluvními stranami sjednaná odkládací podmínka, že návrh na vklad nebude u příslušného katastrálního úřadu podán před 1. 6. 1996 , ani další jeho námitky, nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit. Byť tato smlouva splňuje náležitosti podle občanského zákoníku, je podle § 39 obč. zák. absolutně neplatná; v daném případě nešlo ani o ujednání podle ust. § 553 odst. 1 obč. zák.

O zajišťovací převod práva jde tehdy, jestliže dlužník převede na věřitele své právo (například vlastnické právo) s rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn. Zajišťovacím převodem práva tak dochází - byť podmíněně - ke změně v osobě nositele práva (např. v osobě vlastníka); bude-li závazek splněn, obnovuje se bez dalšího původní stav.

Z kupní smlouvy ze dne 6. 11. 1995 a z účelu, pro nějž byla sjednána, vyplývá, že jejím obsahem nebyl převod vlastnického práva dlužníka (žalobce),

na základě kterého by se věřitel (společnost I. I. a. s.) stal nositelem tohoto práva s rozvazovací podmínkou splnění zajištěného závazku. Vlastnické právo

k předmětným nemovitostem mělo přejít na společnost I. I. a. s. tím, že žalobce svůj dluh řádně a včas nesplní (poté, co bude v prodlení se splněním dluhu). Takovéto ujednání představuje podle svého obsahu tzv. propadnou zástavu.

Správná není ani námitka dovolatele, pokud s poukazem na závěry uvedené

v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 77/2000, a v rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 1186/98, dovozuje, že převedla-li společnost I. I. a. s. nemovitosti na třetí subjekt, nemá dodatečné odpadnutí právního důvodu, na jehož základě se tato společnost stala vlastníkem nemovitostí, za následek zánik vlastnického práva nabyvatele žalovaného . Jak již uvedl ve svém rozhodnutí odvolací soud, o situaci řešenou v těchto rozhodnutích se v daném případě nejedná, neboť - jak uvedeno výše - neplatnost právního úkonu podle § 39 obč. zák. je neplatností absolutní, která působí ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc); proto společnost I. I. a. s. (dříve F. I., a. s.) se na základě absolutně neplatné kupní smlouvy ze dne 6. 11. 1995 vlastníkem předmětných nemovitostí nestala a nemovitosti nemohly přejít ani na žalovaného.¨

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť je v souladu

s hmotným právem i ustálenou judikaturou, a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat dalšími námitkami v dovolání, že v řízení nebyly provedeny žalovaným navržené důkazy, že nebyly předloženy originály listinných důkazů, na nichž žalobce založil svá skutková tvrzení , a že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, neboť z hlediska dovolacího důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívajícího v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a z hlediska vady řízení uvedené v ust. § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce má právo

na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny

za zastoupení advokátem za 1 úkon (vyjádření k dovolání) v částce 2.500,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle ust. § 10 odst. 3, § 5 písm. b), a snížená podle § 14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle § 18 odst. 1], a z náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 75,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalobci vedle odměny

za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny

za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka

(po zaokrouhlení) 489, 30 Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.064,30 Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. května 2006

JUDr. Olga Puškinová, v.r.

předsedkyně senátu