30 Cdo 2440/2012
Datum rozhodnutí: 29.05.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012




30 Cdo 2440/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně L. T. , zastoupené L. F., opatrovnicí, právně zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Praha 1, Politických vězňů 21, proti žalovanému Domovu pro seniory Světlo , se sídlem v Drvohli 44, identifikační číslo osoby 70869812, právně zastoupené JUDr. Petrem Haluzou, advokátem se sídlem Praha 9, Drahobejlova 41, o ochranu osobnosti, v právní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 15/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. prosince 2011, č.j. 1 Co 234/2011 143, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 4. dne 2011, č.j. 11 C 15/2010 111, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nemajetkové újmy částku 250.000,- Kč a rozhodl o nákladech řízení. Žalobkyně spatřovala neoprávněný zásah do svých osobnostních práv, konkrétně do práva na zdraví, v tom, že žalovaný, v jehož péči se nacházela v době od 11. 8. 2008 do 13. 8. 2009, jí neposkytl, respektive nezajistil odpovídající léčebnou péči, takže u ní došlo k proleženině v oblasti kostrče a destrukce pěti zubů, jež bylo nutno vytrhnout, čímž došlo ke snížení jejích šancí na rychlé zhojení proleženiny a na včasné ošetření zubních kazů, jakož i k bolestem a psychickému strádání, jimž byla vystavena déle, než bylo nutné.
Soud prvního stupně shledal, že žalovaný je zařízením, které neposkytuje běžnou lékařskou péči, je povinno poskytovat péči dle svého druhu v rámci odborné způsobilosti personálu a v rámci příslušných norem, které ukládají a umožňují rozsah péče. V daném případě nebylo zjištěno, že by ze strany žalovaného byla poskytovaná péče neodborná či nedostatečná. Zvolená medikace byla odpovídající stavu zdravotnímu stavu žalobkyně a jednotlivé postupy byly obvyklé, jak situace vyžadovala. Žalovaná nemůže sama o sobě nahrazovat speciální zdravotní zařízení, které je určeno přímo k léčbě nemoci či postižení, a nebylo zjištěno, že by personál žalovaného nepostupoval v souladu s příkazy lékaře či pokyny nemocničního zařízení, kam byla žalobkyně ke kontrole odeslána. Žalobkyně tak neprokázala, že by ze strany žalovaného bylo postupováno jak z hlediska léčby, tak z hlediska preventivního, k rozporu s obvyklými postupy, které toto zařízení má, a že by tedy byly porušeny obecné zásady léčby, a nebylo využito zařízení, jímž disponuje. Soud prvního stupně uzavřel, že nebylo prokázáno, že by žalovaný porušil příslušné předpisy, stanovující způsob a rozsah péče jemu svěřené osoby, i přes zdravotní komplikace, které u žalobkyně vznikly, nelze v tomto smyslu shledat zavinění žalovaného. Přes tento závěr pak poukázal z morálního hlediska na větší míru péče než je mu konkrétně předepsána a ze strany rodinných příslušníků větší míru všímavosti a zájmu, číž by bylo v mnohém zmírnit zdravotní problémy poškozené osoby.
Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 6. prosince 2011, č. j. 1 Co 234/2011 143, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud sdílel názor soudu prvního stupně, podle něhož nebylo v řízení prokázáno, že by v rámci ošetřovatelské péče o žalobkyni žalovaným došlo k tvrzenému neposkytnutí, resp. nezajištění odpovídající péče, tedy k postupu non lege artis, a v důsledku toho sdílí i jeho právní závěr o neexistenci neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobkyně, konkrétně do práva na zdraví. Odvolací soud neměl pochybnosti o objektivitě a odborné způsobilosti slyšených svědků, kteří své poznatky získali z bezprostředního kontaktu se žalobkyní v průběhu jejího pobytu v zařízení žalovaného, jež je pobytovým zařízením sociálních služeb, poskytujícím ošetřovatelskou a rehabilitační péči na základě ordinace ošetřujícího lékaře (srov. § 34 odst. 1 písm. e), f), zák. č. 108/2006, o sociálních službách a § 17a, § 22 písm. e) zák. č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění), nikoliv zařízením zdravotnickým, určeným přímo k léčbě pacientů. Jelikož nebyl v řízení prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně, nelze dovodit ani odpovědnost žalovaného podle ustanovení § 13 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku, oběma jeho výrokům, podala žalobkyně (dále jen dovolatelka ) včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen dovolací soud ), kdy navrhla, aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatelka má za to, že rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní právní význam, ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť řeší právní otázku rozdílně od soudu dovolacího. Důvodem dovolání je pak nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolatelka se domnívá, že se soud prvního stupně nevypořádal s celou řadou provedených důkazů, konkrétně se zprávou A. H. ze dne 29. 9. 2009 a popisem číslování zubů, výpovědí vrchní sestry Z. S., zprávou chirurgické ambulance ze dne 29. 7. 2009, 3. 8. 2009 a paragonem dokládající uhrazení částky 3.100,- Kč ze dne 10. 8. 2009 za antidekubitní matraci. Přes tuto vadu odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně nezrušil a námitky žalobkyně proti nevypořádání se s celou řadou provedených důkazů, odmítl s odůvodněním, že dovolatelka z provedených důkazů vyvozuje jiné závěry, přičemž je zřejmé, že soud prvního stupně nevyvodil z provedených důkazů jiné skutkové závěry, ale vůbec žádné, protože se předmětnými důkazy v odůvodnění vůbec nezabýval. Dovolatelka má za to, že takový postup je v rozporu s názorem Ústavního soudu uvedených v nálezech pod sp. zn. IV ÚS 563/03, I. ÚS 643/04 nebo I. ÚS 722/04 či názorem Nejvyššího soudu např. sp. zn. 28 Cdo 388/2007.
Žalovaný podal dovolacímu soudu své vyjádření, ve kterém uvedl, že soud prvního stupně provedl potřebné dokazování, tj. posoudil předložené listiny a provedl navržené výslechy svědků a z takto provedených důkazů zjistil skutečný stav věci a vyvodil z něj i správné právní závěry. Byla to naopak žalobkyně, která neunesla důkazní břemeno a neprokázala protiprávnost a příčinnou souvislost mezi jednáním a zásahem do svých osobnostních práv. Žalovaný je toho názoru, že námitky dovolatelky jsou námitky skutkovými, a proto napadené rozhodnutí nelze považovat za zásadně právně významné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhnul dovolání jako nepřípustné odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatuje, že v úvahu nepřipadá, že by se v daném případě mohlo jednat o rozsudek obsahově měnící (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), neboť odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce shodně se soudem prvního stupně. Dovolání není v této věci přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona ((vzhledem k přechodnému ustanovení čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb. se použije dosavadní znění, byť tak Nejvyšší soud činí s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (uveřejněným pod č. 147/2012 Sb.), zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím 31. prosince 2012)), neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., resp. výjimečně též z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle písm. a) téhož zákonného ustanovení. Otázky procesněprávní charakteru dovolací soud přezkoumá jen tehdy, pokud budou vycházet ze střetu odlišných názorů na výkladů právního (procesněprávního) předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2009, sp. zn. 23 Co 4562/2009, in www.nsoud.cz ). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ovšem nelze dovodit, že by odvolací soud řešil otázku týkající se výkladu procesněprávního předpisu, jež by po právní stránce měla mít zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz , a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 5042]. Dovolatelka ve svém dovolání neformulovala (žádnou) právní otázku (a to ani otázku procesního práva), která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedla ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Poukazuje-li dovolatelka na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3888/2007 pak přehlíží, že závěry tam uvedené o tzv. neopominutelných důkazech byly vysloveny za procesní situace, kdy dovolání bylo shledáno přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Ani z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu.
Jestliže dovolatelka dospívá k závěru, že soudy obou stupňů měly na základě provedeného dokazování dospět k jiným skutkovým závěrům, uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Obdobný závěr platí i v případě dovolací námitky vytýkající odvolacímu soudu, že nerespektoval návrh dovolatelky na doplnění dokazování, neboť v tomto případě jde o rovněž nepřípustné uplatnění (tentokrát) dovolacího důvodu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., založeného na tvrzení, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. již shora cit. § 237 odst. 3 o. s. ř. a k tomu dále ještě např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10). Nepřípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl [§ 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř.].
Napadá-li dovolatelka dovoláním rovněž rozsudek odvolacího soudu ve vedlejším výroku o náhradě nákladů řízení, přípustnost dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení § 237 o. s. ř. není dána, a to již proto, že se nejedná o rozhodnutí ve věci samé. Dovolání není v tomto případě přípustné ani podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., protože v taxativních výčtech těchto zákonných ustanovení není usnesení o nákladech řízení uvedeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4, ročník 2003). Nadto je třeba vzít do úvahy, že soudy obou stupňů procesně neúspěšné žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení neuložily a to při užití ustanovení § 150 o.s.ř.
S tím se pojí i závěr o nákladech dovolacího řízení. Žalobkyně by byla povinna nahradit procesně úspěšnému žalovanému náklady dovolacího řízení podle ustanovení § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud však přihlédl k důvodům, které vedly soudy nižších stupňů k závěru o výjimečném nepřiznání nákladů řízení jinak procesně úspěšnému žalovanému (žalovanému objektivně nic nebránilo, aby opatrovankyni dovolatelky věnoval péči i nad rámec předepsaný označenými předpisy, jež by se pak mohla projevit i mírnějšími zdravotními následky) ve smyslu ustanovení § 150 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. května 2013
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu