30 Cdo 2436/2005
Datum rozhodnutí: 15.11.2005
Dotčené předpisy: § 241a předpisu č. 99/1963Sb., § 241b předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 2436/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce R. Z., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. S., zastoupené advokátkou, 2) Z., s. r. o., a 3) R. Z., oběma zastoupeným advokátkou, o určení neplatnosti kupní a darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Praha - východ pod sp. zn. 11 C 330/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2005, č. j. 24 Co 96/2005 - 66, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokátky.

III. Ve vztahu žalobce a druhého a třetího žalovaného nemá žádný

z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 29. 9. 1999 a darovací smlouvy ze dne 1. 9. 2000 o převodu níže označených nemovitostí

s odůvodněním, že obě smlouvy byly uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek a že jimi došlo ke snížení jmění druhého žalovaného, který žalobci jako jeho společníkovi dluží z titulu nevypořádaných nároků.

Okresní soud Praha - východ poté, co usnesením ze dne 15. 6. 2004, č. j. 11 C 330/2003 - 36, zastavil řízení o určení, že kupní smlouva ze dne 29. 9. 1999 a darovací smlouva ze dne 1. 9. 2000 jsou vůči žalobci a druhému žalovanému neúčinné, rozsudkem ze dne 15. 6. 2004, č. j. 11 C 330/2003 - 44, zamítl žalobu na určení, že kupní smlouva uzavřená mezi první žalovanou a druhým žalovaným dne 29. 9. 1999, podle které byl povolen vklad do katastru nemovitostí s účinky vkladu ke dni 11. 10. 1999, a o určení, že darovací smlouva uzavřená mezi první žalovanou a třetím žalovaným ze dne 1. 9. 2000, podle které byl KÚ P. povolen vklad do katastru nemovitostí dne 25. 9. 2000, jejichž předmětem byl převod nemovitostí - chaty ev. č. 05 na pozemku p. č. 197 (zastavěná plocha), pozemku p. č. 197 (zastavěná plocha) a pozemku p. č. 459/33, všech zapsaných na LV 135 pro obec a k. ú. H. u KÚ P., jsou neplatné , a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi první žalovanou jako kupující a druhým žalovaným jako prodávajícím byla dne 29. 9. 1999 uzavřena kupní smlouva o převodu předmětných nemovitostí za kupní cenu ve výši 488.000,- Kč (právní účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly ke dni 11. 10. 1999) a že tyto nemovitosti první žalovaná převedla darovací smlouvou ze dne 1. 9. 2000 na třetího žalovaného jako obdarovaného (vklad vlastnického práva do katastru byl povolen s právními účinky ke dni 1. 9. 2000). Druhý žalovaný se stal vlastníkem těchto nemovitostí na základě kupní smlouvy, kterou dne 21. 1. 1998 uzavřel s D. S. jako prodávající za dohodnutou kupní cenu ve výši 500.000,- Kč (právní účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly ke dni 21. 1. 1998). Dále bylo zjištěno, že druhý žalovaný byl do obchodního rejstříku zapsán dne

8. 9. 1994 s předmětem podnikání zámečnictví a koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej zboží, že společníky této obchodní společnosti jsou žalobce a třetí žalovaný (syn žalobce), který je od 18. 7. 1996 jejím statutárním orgánem a jediným jednatelem, a že v současné době jsou řešeny spory mezi žalobcem a druhým žalovaným, když žalobce tvrdí, že vůči němu má nároky z titulu nevypořádaných práv společníka. Z výpisu z katastru nemovitostí dále vyplývá, že třetí žalovaný je zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že na straně žalobce není dána aktivní legitimace ve sporu, neboť nebyl účastníkem obou smluv a tyto smlouvy se ani nedotýkají jeho právní sféry. Dále dovodil, že žalobce nemá ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem

na požadovaném určení, protože svých práv vůči druhému žalovanému se může domáhat žalobou na plnění, která má přednost před určovací žalobou, přičemž v rámci tohoto řízení by se otázka platnosti obou smluv řešila jako otázka předběžná.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2005, č. j. 24 Co 96/2005 - 66, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se s jeho závěrem, že na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy

ze dne 29. 9. 1999 a darovací smlouvy ze dne 1. 9. 2000 není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. S poukazem na ustálenou judikaturu soudů vycházel z názoru, že otázka platnosti či neplatnosti smluv má povahu předběžné otázky ve vztahu k jiné právní otázce (v daném případě k otázce vlastnického práva druhého žalovaného k předmětným nemovitostem), a lze-li žalovat na určení existence samotného práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky. Kromě toho je naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení třeba zkoumat i se zřetelem k cíli sledovanému žalobcem (navrácení v předešlý stav, tj. obnovení vlastnických poměrů před uzavřením kupní a darovací smlouvy); jím podaná žaloba však k tomuto cíli vést nemůže, neboť rozhodnutí soudu o určení neplatnosti smluv, jejichž předmětem jsou nemovitosti, by nemohlo být podkladem pro zápis vlastnického práva záznamem do katastru nemovitostí. Dále odvolací soud

v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pro žalobce, který je jedním ze dvou společníků druhé žalované, je významné, aby bylo najisto postaveno, kdo je vlastníkem předmětných nemovitostí, a má-li tudíž žalobce za to, že vlastnické právo k nim svědčí druhému žalovanému, je na něm, aby podal žalobu na určení vlastnického práva

k nemovitostem ve prospěch této společnosti, přičemž naléhavý právní zájem

na takovém určení by měl žalobce v případě, že by vyhovění určovací žalobě mohlo mít příznivý dopad do jeho právního postavení.

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé a výslovně též proti výrokům o nákladech řízení podal žalobce dovolání. Soudům obou stupňů vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav, nesprávné právní posouzení věci a mechanické hodnocení důkazů vycházející z premisy, že žaloba na určení není důvodná . Odvolací soud rovněž pochybil, když neuznal jeho naléhavý právní zájem na neplatnosti předmětných smluv a pochybení soudu prvního stupně spočívá i v tom, že neprovedl řadu navrhovaných důkazů. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že si vyhrazuje odvolání dále doplňovat .

První žalovaná ve svém písemné vyjádření k dovolání se ztotožnila s rozsudky soudů obou stupňů, poukázala na to, že dovolání neobsahuje žádné konkrétní námitky, a navrhla, aby bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání vykazuje nedostatky, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Podle ust. § 240 odst. 1 o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců

od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení.

Podle ust. § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v § 241, běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§ 30), běží lhůta podle věty první znovu až

od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.

Uvedením údaje o tom, v jakém rozsahu dovolatel rozhodnutí dovolacího soudu napadá, je vymezena kvantitativní stránka přezkumné činnosti dovolacího soudu. Uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. předpokládá, že dovolatel popíše (konkretizuje) okolnosti, z nichž usuzuje, že dovolací důvod je dán; ani případný pouhý odkaz na text zákona anebo samotná citace skutkové podstaty některého z dovolacích důvodů uvedených taxativně v ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. nestačí. Chybí-li totiž vylíčení okolností, v nichž dovolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu, není v takovém případě (vzhledem k vázanosti dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem) vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvalitativní a napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není možné věcně přezkoumat (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).

Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti buď z vlastní iniciativy nebo na výzvu soudu, avšak jen do uplynutí dovolací lhůty (srov. usnesení NS ČR ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1730/2002, publikované v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 23, C 1688). Případná výzva, aby dovolání, které neobsahuje všechny podstatné náležitosti, bylo opraveno nebo doplněno (§ 243c odst. 1, § 43 odst. 1 o. s. ř.), se po uplynutí této lhůty stává bezpředmětnou. Původně odstranitelné vady dovolání se totiž marným uplynutím propadné (prekluzívní) lhůty podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. stávají neodstranitelnými; dovolací soud proto k případnému opožděně podanému doplnění dovolání nemůže přihlížet.

Vadu podání může dovolatel odstranit jen do uplynutí dvouměsíční lhůty

k podání dovolání. Protože v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, je třeba dovolání, které je nezpůsobilé zahájit dovolací řízení, za přiměřeného použití ustanovení § 43 odst. 2, věty první, o. s. ř. odmítnout.

Jak vyplývá z obsahu spisu, rozhodnutí odvolacího soudu bylo zástupci žalobce doručeno dne 11. 7. 2005. Tímto dnem mu začala běžet dvouměsíční lhůta k podání dovolání, která skončila dne 12. 9. 2005 (pondělí). Žalobce sice včas podal dovolání,

v němž dostatečně určitě vymezil jeho rozsah, dovolací důvody však obsahově nevymezil. Protože dovolání lze zásadně přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a dovolání žalobce postrádá obsahové vymezení dovolacích důvodů, nelze pro tyto nedostatky dovolání v dovolacím řízení pokračovat. Vzhledem k tomu, že zákonná lhůta, v níž bylo možno tyto nedostatky dovolání odstranit, marně uplynula, dovolací soud dovolání žalobce podle ust. § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat dalšími okolnostmi.

Dovolání proti výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky, které má povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o. s. ř.) občanský soudní řád nepřipouští (srov. § 236 - 239 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť první žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2.500,- Kč [odměna určená podle

§ 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 17 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.] a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 75,- Kč.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým a třetím žalovanými je odůvodněn ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a těmto žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. listopadu 2005

JUDr. Olga Puškinová, v.r.

předsedkyně senátu