30 Cdo 2422/2007
Datum rozhodnutí: 14.08.2007
Dotčené předpisy:





30 Cdo 2422/2007


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně


JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) J. L., b) J. D.,, a c) Z. L., všech zastoupených advokátkou, za účasti R. B., s. r. o., (původně O., a.s.), zastoupené advokátem, o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 123/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. října 2005, č. j. 1 Co 153/2004 - 74, takto:


Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. října 2005, č. j. 1 Co 153/2004 - 74, se ve výroku o věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, a ve výroku o nákladech řízení zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 6. 2004, č. j. 23 C 123/2003 - 38, rozhodl, že vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle dohody o vydání nemovitostí uzavřené mezi žalobci a O., a.s., členem koncernu K. I., a.s., sepsané dne 13. 6. 2003, a na základě rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2002, č. j. 21 C 136/92 - 188, a to ohledně nemovitostí uvedených v čl. I, odstavec 2, uvedené dohody, vyjma pozemku p.č. 768/60 - zahrada, zapsaných na LV č. 713, v k.ú. R., obec O. v katastru nemovitostí u K. ú. pro M. k. se sídlem v O., K. p. O., se ve prospěch žalobců povoluje , přičemž tímto rozsudkem se částečně nahrazuje rozhodnutí K. ú. v O. ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. V-2657/2003-807/2; žalobu proti K. ú. pro M. k., k. p. O. a dále ohledně vkladu vlastnického práva pro žalobce k p.č. 768/60 - zahrada, zapsanému na LV č. 713, p.č. 798/43 - zahrada, zapsanému na LV č. 1892, p.č. 798/66 - zahrada, zapsanému na LV č. 1830, p.č. 798/3 - zahrada a p.č. 798/23 - zastavěná plocha a nádvoří, zapsaným na LV č. 1544, vše v katastrálním území R., u K. ú. pro M. k. se sídlem v O., K. p. O., zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 21 C 136/92 krajský soud zjistil, že rozsudkem ze dne 30. 9. 2002, č. j. 21 C 136/92 - 188 okresní soud rozhodl tak, že žalovaný O., a.s., člen koncernu K. I., a.s. je povinen uzavřít s žalobci J. L., J. D. a Z. L., jako oprávněnými osobami - dohodu o vydání pozemků p.č. 798/41 zahrada, p.č. 798/42 zahrada, p.č. 798/43 zahrada, p.č. 798/44 zahrada, p.č. 798/45 zahrada, p.č. 798/46 zahrada, p.č. 798/47 zahrada, p.č. 798/48 zahrada, p.č. 798/49 zahrada, p.č. 798/50 zahrada, p.č. 798/51 zahrada, p.č. 798/52 zahrada, p.č. 798/53 zahrada, p.č. 798/54 zahrada, p.č. 798/55 zahrada, p.č. 798/56 zahrada, p.č. 798/57 zahrada, p.č. 798/58 zahrada, p.č. 798/59 zahrada, p.č. 798/60 zahrada, p.č. 798/61 zahrada, p.č. 798/62 zahrada, p.č. 798/63 zahrada, p.č. 798/64 zahrada, p.č. 798/65 zahrada, p.č. 798/66 zahrada, p.č. 798/67 zahrada, p.č 798/68 zahrada, p.č. 798/69 zahrada, p.č. 798/70 zahrada, p.č. 798/2, p.č. 798/3 zahrada, p.č. 798/23 zastavěná plocha, v k.ú. R., obec O., a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Z obsahu spisu katastrálního úřadu sp. zn. V-2657/2003-807 bylo zjištěno, že dne 13. 6. 2003 byl K. ú. v O. doručen návrh na provedení záznamu v katastru nemovitostí podle shora citovaného rozsudku Okresního soudu v Ostravě (který katastrální úřad správně posoudil jako návrh na vklad vlastnického práva), k němuž byla přiložena dohoda o vydání výše uvedených pozemků ze dne 13. 6. 2003 (s ověřenými podpisy žalobců) a dále shora citovaný pravomocný rozsudek Okresního soudu v Ostravě. V článku I. bodu 2 dohody je uvedeno, že povinný vydává oprávněným osobám pozemky p.č. 798/2 zahrada, p.č. 798/41 zahrada, p.č. 798/42 zahrada, p.č. 798/44 zahrada, p.č. 798/45 zahrada, p.č. 798/46 zahrada, p.č. 798/47 zahrada, p.č. 798/48 zahrada, p.č. 798/49 zahrada, p.č. 798/50 zahrada, p.č. 798/51 zahrada, p.č. 798/52 zahrada, p.č. 798/53 zahrada, p.č. 798/54 zahrada, p.č. 798/55 zahrada, p.č. 798/56 zahrada, p.č. 798/57 zahrada, p.č. 798/58 zahrada, p.č. 798/59 zahrada, p.č. 768/60 zahrada, p.č. 798/61 zahrada, p.č. 798/62 zahrada, p.č. 798/63 zahrada, p.č. 798/64 zahrada, p.č. 798/65 zahrada, p.č. 798/67 zahrada, p.č 798/68 zahrada, p.č. 798/69 zahrada, p.č. 798/70 zahrada, zapsané v kat. nemovitostí na LV č. 713 v k.ú. R., obec O.; v článku II. bodě 2. dohody pak povinný vydává oprávněným pozemek p.č. 798/43 zahrada, zapsaný na LV 1892, pozemek p.č. 798/66 zahrada, zapsaný na LV č. 1830 a pozemky p.č. 798/3 zahrada a p.č. 798/23 zastavěná plocha a nádvoří, zapsané v kat. nemovitostí na LV č. 1544 vše v k.ú. R., s tím, že oprávněné osoby přejímají do podílového spoluvlastnictví všechny uvedené pozemky tak, že J. D. a J. L. přejímají každá jejich jednu id. 1/4 a Z. L. přejímá jejich id. 1/2. V článku IV., bodě 2 této dohody je pak poukázáno na skutečnost, že projev vůle povinné osoby (žalovaného) nahrazuje rozsudek Okresního soudu v Ostravě č. j. 21 C 136/92 - 188, když povinná osoba neuzavřela dohodu ve lhůtě stanovené tímto rozsudkem, ani ve lhůtě dodatečně stanovené. Katastrální úřad po posouzení náležitostí podání podle ust. § 19 odst. 2 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení, účastníkům sdělil, že vklad práva do katastru nemovitostí nelze povolit, neboť navrhovanému vkladu je na překážku stav zápisů v katastru nemovitostí. K tomuto sdělení se oprávnění (žalobci) vyjádřili prostřednictvím své zástupkyně tak, že souhlasí s částečným vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí podle předmětné dohody o vydání pozemků tam, kde tomu nebrání stav zápisů v katastru; povinný (žalovaný) se pak vyjádřil v tom smyslu, že dohoda o vydání pozemků s návrhem na vklad vlastnického práva tvoří celek, a proto je nutno o návrhu rozhodnout jako o celku a jako takový návrh zamítnout celý. K. ú. v O. následně rozhodnutím ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. V-2657/2003-807/2, návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí v plném rozsahu zamítl s odůvodněním, že ze stavu zápisů v katastru bylo zjištěno, že pozemky p.č. 798/43, p.č. 798/66, p.č. 798/3 a p.č. 798/23, vše v k.ú. R., jsou ve vlastnictví třetích osob; pozemek p.č. 768/60 se v k. ú. R. nenachází. Katastrální úřad dospěl k závěru, že bylo možno rozhodnout o částečném povolení vkladu vlastnického práva tam kde tomu nebrání stav zápisů v katastru, avšak vzhledem k tomu, že s tímto vyjádřil povinný (žalovaný) nesouhlas, byl návrh na vklad zamítnut v celém rozsahu. Pokud se týká vkladu vlastnického práva k pozemkům p.č. 768/60, p.č. 798/43, p.č. 798/66, p.č. 798/3 a p.č. 798/23 dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná. Katastrální úřad dle názoru krajského soudu rozhodl zcela správně, když návrh na vklad ohledně pozemku p.č. 768/60 zamítl, neboť uvedený pozemek se v k.ú. R. nenachází a rovněž nebyl ani předmětem rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne


30. 9. 2002, č. j. 21 C 136/92 - 188. Soud dále konstatoval, že je jasné, že žalobci požadovali vložit vlastnické právo ohledně pozemku p.č. 798/60, avšak vzhledem k tomu, že se nesprávné označení pozemku nachází v předložené dohodě o vydání pozemků ze dne 13. 6. 2003, pak tento nedostatek, který je zřejmou písařskou chybou, nelze nijakým způsobem zhojit. Pokud jde o další pozemky, ohledně kterých byla žaloba zamítnuta, pak navrhovanému vkladu je na překážku stav zápisů v katastru nemovitostí [ust. § odst. 1 písm. a) zák. č. 265/1992 Sb.], neboť jako vlastníci předmětných pozemků jsou v katastru nemovitostí zapsány třetí osoby, a pro tento důvod nebylo možno žalobě vyhovět, i když z citovaného rozsudku Okresního soudu v Ostravě vyplývá, že smlouvy, na základě kterých došlo k převodu těchto nemovitostí na třetí osoby, byly shledány neplatnými. Pokud jde o vydání pozemků, uvedených v článku I. bodu 2 předmětné dohody, vyjma pozemku p.č. 768/60, dospěl krajský soud k závěru, že žaloba podaná podle § 244 a násl. o. s. ř. je důvodná, neboť postup katastrálního úřadu, kdy si tento vyžadoval stanovisko od všech účastníků řízení k částečnému vkladu, by byl správný za předpokladu, že by se žalobci domáhali zápisu vlastnického práva na základě věcné smlouvy, to znamená, na základě smlouvy uzavřené se souhlasem obou smluvních stran. Za situace, kdy žalovanému bylo pravomocným rozsudkem okresního soudu uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání konkrétních pozemků, dle názoru krajského soudu nebylo zapotřebí, aby katastrální úřad zjišťoval stanovisko účastníka k oddělitelnosti jednotlivých částí smlouvy a bylo toliko povinností správního orgánu, aby posoudil, zda jednotlivé části smlouvy jsou oddělitelné či nikoliv. Pokud by se vycházelo z toho, že bez souhlasu žalovaného by nebylo možno povolit částečný vklad vlastnického práva ke konkrétním nemovitostem, pak by rozsudek okresního soudu byl ve své podstatě nerealizovatelný a žalobci by se nemohli ani zčásti domoci svých nároků, s nimiž byli v nalézacím řízení před okresním soudem úspěšní. Krajský soud nepřisvědčil ani námitkám žalovaného, že z rozsudečného výroku rozsudku okresního soudu není patrno, kterému z žalobců mají být pozemky vydány.


K odvolání všech účastníků Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne


19. 10. 2005, č. j. 1 Co 153/2004 - 74, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části v odstavci I. výroku tak, že návrh, aby byl povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle dohody o vydání nemovitostí uzavřené mezi žalobci a O., a.s., členem koncernu K. I., a.s., sepsané dne 13. 6. 2003, a na základě rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2002, č. j. 21 C 136/92 -188, a to ohledně nemovitostí uvedených v článku I. odstavce 2 uvedené dohody, vyjma pozemku p.č. 768/60 - zahrada, zapsaných na LV č. 713 v k. ú. R., obec O., v katastru nemovitostí u K. ú. pro M. k. se sídlem v O., K. p. O. ve prospěch žalobců s tím, že tímto rozsudkem se částečně nahrazuje rozhodnutí K. ú. v O. ze dne 18. 9. 2003, sp. zn. V 2657/2003-807/2, se zamítá , ve zbývající napadené části v odstavci II. výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud zopakoval dokazování dohodou o vydání pozemků ze dne 13. 6. 2003 , z níž zjistil, že ji podepsali J. L., Z. L. a J. D., žalovaný však dohodu nepodepsal; dospěl tak k závěru, že žalobci dosud nemají způsobilý právní titul pro podání návrhu na vklad vlastnického práva ke sporným nemovitostem do katastru nemovitostí podle § 4 odst. 1 a odst. 4 zákona č. 265/1992 Sb. Dovodil, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 1992, č. j. 21 C 136/92 - 188, nedošlo k nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít s žalobci konkrétní dohodu o vydání sporných parcel, nýbrž mu byla pouze uložena povinnost takovou dohodu se žalobci uzavřít. Výrok rozsudku postrádá podle odvolacího soudu základní náležitosti hmotněprávního úkonu - to znamená dostatečně určitý obsah dohody o vydání věci, z výroku rozsudku nelze obsah dohody jednoznačně určit, a proto přímo na podkladě tohoto rozsudku nebylo možno vložit vlastnické právo žalobců do katastru nemovitostí. Soud dále konstatoval, že zapsání vkladu vlastnického práva žalobců ke sporným nemovitostem do katastru nemovitostí by bylo možno v případě, že by žalobci předložili platně uzavřenou dohodu o vydání věci, splňující obecné náležitosti smluv podle § 46 odst. 1 obč. zák., tj. mimo jiné akceptovanou druhou smluvní stranou. V řízení však bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaný předmětnou dohodu o vydání pozemků nepodepsal a proto k platnému uzavření dohody nedošlo. Závěrem pak odvolací soud konstatoval, že neuzavřel-li žalovaný s žalobci v rozporu s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2002 dohodu o vydání parcel, byli žalobci oprávněni domáhat se splnění této uložené povinnosti v rámci exekučního řízení podle ust. § 251 a násl. o. s. ř. V řízení však nebylo zjištěno, že by se žalobci o exekuci uložené povinnosti vůbec pokusili. Exekuční řízení však podle názoru odvolacího soudu nelze nahrazovat řízením o povolení vkladu vlastnického práva podle zák. č. 265/1992 Sb., jak se o to žalobci v tomto řízení snažili.


Proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, podali žalobci dovolání z důvodů uvedených v ust. § 241a


odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřují v tom, že jak katastrální úřad, tak soudy obou stupňů jednaly jako s účastníkem s O. a.s., a to přesto, že tento subjekt své povinnosti, vyplývající z rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 21 C 136/92 - 188, dobrovolně nesplnil a jeho projev vůle na dohodě o vydání nemovitostí byl nahrazen právě uvedeným rozsudkem. Domnívají se, že pokud žalovaný neučinil projev vůle dobrovolně, pak nemůže být účastníkem řízení o vkladu do katastru nemovitostí právě proto, že jeho projev vůle na dohodě učiněn nebyl a byl nahrazen přiloženým rozsudkem soudu. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. považují za nesprávný právní názor odvolacího soudu, že z výroku rozsudku Okresního soudu v Ostravě nelze určit obsah dohody, kterou měl žalovaný se žalobci uzavřít, a poukazuje na údajný nedostatek určitého obsahu této dohody v tom, komu ze žalobců má být vydána ta která konkrétní parcela, případně výše majetkových podílů ke každé z parcel, zda vydání má být do vlastnictví žalobců a zda jde o vydání úplatné či bezúplatné. Mají za to, že odvolací soud zcela pominul, že se jedná o restituční věc, v níž režim vydání a to, zda se tak děje bezúplatně či za úplatu a v jakých podílech mají být nemovitosti vydány, je řešeno samotným zákonem č. 403/1990 Sb. Rovněž se neztotožňují se závěrem okresního (zřejmě míněno odvolacího) soudu v tom, že platně uzavřenou dohodou o vydání věci může být toliko dohoda akceptovaná druhou smluvní stranou za situace, kdy žalovaný tuto dohodu akceptovat odmítl; právě proto je jeho vůle nahrazována rozsudkem Okresního soudu v Ostravě. Dále dovolatelé nesouhlasí s vrchním soudem v názoru, že se měli domáhat splnění rozsudku ukládajícího žalovanému uzavřít dohodu o vydání věci formou exekuce, neboť podle ust. § 161 odst. 3 o. s. ř. pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle, toto prohlášení vůle nahrazují, a není tedy možno se téhož projevu vůle domáhat exekucí. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.


Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud ČR dovolání žalobců zamítl.


S ohledem na skutečnost, že žalovaná společnost O., a. s., zanikla dnem


31. 5. 2006 a jejím právním nástupcem se stala společnost R. B., s.r.o., se sídlem O., rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 3. 2007, č. j. 23 C 123/2003 - 130 tak, že namísto dosavadního žalovaného O., a.s., bude soud v řízení pokračovat se společností R. B., s.r.o.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnýmu, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem ve smyslu ust. § 241


o. s. ř. a že je proti napadenému výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně, přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání věci k závěru, že dovolání je důvodné.


Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které dovolatelé jako důvod dovolání uplatnili, může spočívat v tom, že dovolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Podle § 5 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, povinná osoba je povinna neodkladně vydat věc oprávněné osobě na její písemnou výzvu. Povinná osoba a oprávněná osoba sepíší dohodu o vydání věci a o vzájemném vypořádání nároků podle tohoto zákona (odst. 2 tohoto ustanovení). Je-li předmětem dohody o vydání věci nemovitost, použije se § 133 odst. 2 občanského zákoníku (odst. 3). Pokud povinná osoba své povinnosti nesplní, oprávněná osoba může uplatnit své nároky u soudu.


Podle § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, katastrální úřad v řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím zkoumá, zda a) navrhovanému vkladu není na překážku stav zápisů v katastru, b) navrhovaný vklad je odůvodněn obsahem předložených listin, c) právní úkon týkající se převodu vlastnického práva nebo zřízení nebo zániku jiného práva je určitý a srozumitelný, d) právní úkon je učiněn v předepsané formě, e) účastníci řízení jsou oprávněni nakládat s předmětem právního úkonu, f) účastník řízení není omezen právními předpisy, rozhodnutím soudu nebo rozhodnutím státního orgánu ve smluvní volnosti týkající se věci, která je předmětem právního úkonu, g) k právnímu úkonu účastníka řízení byl udělen souhlas podle zvláštního předpisu. Katastrální úřad tyto skutečnosti zkoumá ke dni podání návrhu na vklad. Jestliže jsou podmínky vkladu splněny, katastrální úřad rozhodne, že se vklad povoluje; v opačném případě, jakož i tehdy, ztratil-li návrh podle zvláštního zákona své právní účinky, návrh zamítne (odst. 2 tohoto ustanovení).


Je výrazem ustálené soudní praxe, že rozsudkem lze vyhovět i takové žalobě


o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva [§ 80 písm. b) o. s. ř.], podle níž má být žalovanému uložena povinnost učinit určitý projev vůle (právní úkon). V takovém případě - namísto ustanovení § 161 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je rozsudek vykonatelný, jakmile uplyne lhůta k plnění - platí § 161 odst. 3 o. s. ř., který stanoví, že pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení. Odtud se podává, že na základě takového rozsudku nelze k návrhu oprávněného, který tvrdí, že povinný dobrovolně nesplnil uloženou povinnost, nařídit výkon rozhodnutí způsobem předvídaným v ustanovení § 351 odst. 1 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. 11. 1973, sp. zn. 3 Cz 53/73, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 796).


V návaznosti na shora uvedené (za právního stavu účinného před 1. 1. 1992) vysvětlil Nejvyšší soud ČSR v rozsudku ze dne 25. 7. 1980, sp. zn. 4 Cz 26/80, uveřejněném ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 862-863, že rozsudek ukládající povinnost uzavřít kupní smlouvu nenahrazuje smlouvu samotnou, nýbrž toliko projev vůle prodávajícího (žalovaného) k uzavření smlouvy včetně podpisu této smluvní strany;


k tomu, aby mohlo státní notářství rozhodnout o registraci kupní smlouvy o převodu nemovitosti, bylo nezbytné spolu s pravomocným rozsudkem nahrazujícím prohlášení vůle směřující k uzavření smlouvy předložit i smlouvu podepsanou kupujícím (žalobcem).


Závěry shora uvedené soudní praxe uplatnila i při rozhodování sporů z tzv. restitučních právních předpisů, tj. zákonů č. 403/1990 Sb., zák. č. 87/1991 Sb., zák. č. 229/1991 Sb., zák. č. 173/1990 Sb. a zák. č. 232/1991 Sb.


Již ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne


15. 7. 1993, Cpjn 50/93, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek


7-8/1993 pod č. 34 (str. 115 /249/), bylo zdůrazněno, že pravomocný rozsudek, jímž soud vyhověl žalobě o uložení povinnosti organizace (povinné osoby) uzavřít


s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb. nebo zákona č. 87/1991 Sb., nahrazuje projev vůle povinné osoby směřující k uzavření této dohody v navrženém znění (§ 161 odst. 3 o. s. ř.). Rozsudkem ze dne 25. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 897/97, Nejvyšší soud vysvětlil, že konstrukci nároku na vydání věci


ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. (což platí obdobně i podle zák. č. 403/1990 Sb.) odpovídá rovněž žalobní návrh požadující splnění povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci, popřípadě žalobní návrh na uzavření dohody o vydání věci obsahující přímo nástin takové dohody (smlouvy) se všemi nezbytnými náležitostmi, kdy pravomocným rozhodnutím soudu je nahrazován projev vůle povinné osoby (§ 161 odst. 3 o. s. ř.). Zmíněné typy žalob si jsou rovnocenné, významově totožné, přičemž vyjadřují požadavek na rozhodnutí, které je podkladem pro změnu zápisu vlastnického práva


v katastru nemovitostí (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 3148/2005).


Problematikou účinků rozsudků ukládajících prohlášení vůle a jejich vykonatelností se Nejvyšší soud zabýval též v rozsudku ze dne 27. 4. 2005, sp. zn.


20 Cdo 813/2004, v němž dospěl k závěru, že rozsudek ukládající prohlášení vůle


(§ 161 odst. 3 o. s. ř.) se nevykonává, a to ani podle § 351 o. s. ř.; jeho účinkem je, že nahrazuje prohlášení vůle povinného účastníka bez dalšího (viz také rozsudek uveřejněný v Soudních rozhledech č. 4/1996, str. 81).


Odvolacímu soudu je tudíž třeba vytknout nesprávný právní názor, jestliže dovodil, že nepodepsal-li žalovaný dohodu o vydání pozemků, k platnému uzavření dohody o vydání pozemků nedošlo. Zcela tak opomenul skutečnost, že v daném případě byla vůle žalovaného k uzavření předmětné dohody nahrazena citovaným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, což nepochybně znamená, že není třeba, aby žalovaný dohodu podepsal, neboť rozsudek ukládající povinnost uzavřít dohodu o vydání věci podle restitučního zákona nenahrazuje dohodu samotnou, nýbrž toliko projev vůle povinné osoby k uzavření dohody (smlouvy), včetně podpisu této smluvní strany. Zcela nesprávný je také názor odvolacího soudu, že pokud žalovaný v rozporu s tímto rozsudkem dohodu o vydání parcel se žalobci neuzavřel, měli se žalobci domáhat splnění této uložené povinnosti v rámci exekučního řízení podle ust. § 251 a násl. o. s. ř. Jak však shora uvedeno, rozsudky nahrazující prohlášení vůle nemohou být podkladem pro soudní výkon rozhodnutí, neboť nahrazení prohlášení vůle povinného účastníka nastává bez dalšího jejich právní mocí a není tedy co vykonávat .


Vyslovil-li odvolací soud ve svém rozsudku dále názor, že výrok rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2002 postrádá základní náležitosti hmotněprávního úkonu - to znamená dostatečně určitý obsah dohody o vydání věci - komu z žalobců má být vydána ta která konkrétní parcela, případně výše majetkových podílů ke každé z parcel, zda vydání má být do vlastnictví žalobců a zda jde o vydání úplatné či bezúplatné, je nutno přisvědčit dovolatelům, že tento názor odvolacího soudu je chybný. Jak správně podotkli ve svém dovolání, jedná se o restituční věc podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění pozdějších předpisů, přičemž je jednoznačné, že jde o speciální nárok na navrácení věci do vlastnictví toho, jemuž byla státem, způsobem zmiňovaným zákonem, v minulosti odňata, resp. její odevzdání do vlastnictví oprávněné osoby; vydání věci podle restitučního zákona znamená tedy obnovu předešlého stavu, povinnost vzdát se věci a vrátit ji tomu, komu byla odňata, resp. odevzdat ji do vlastnictví oprávněné osoby.


I když je určitým nedostatkem výroku citovaného rozsudku Okresního soudu v Ostravě, že neobsahuje údaj o výši podílů jednotlivých žalobců, nemůže to mít v daném případě za následek zamítnutí žaloby, jak uvedl již soud prvního stupně, neboť rozsah podílů žalobců vyplývá z restitučního zákona, z odůvodnění citovaného rozsudku, v němž jsou zmiňována rozhodnutí vydaná v dědickém řízení, a je jasně a určitě vymezen v dohodě ze dne 13. 6. 2003 (přičemž se odvíjí od nároku V. L., tj. matky žalobce Z. L. a zemřelého MVDr. V. L., kterým svědčil zákonný podíl každému v rozsahu ½).


Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku sp. zn. 3 Cdon 1248/96 vyslovil názor, že při posuzování otázky, zda část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti lze oddělit od ostatního obsahu tohoto úkonu (§ 41 obč. zák.), je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající úkon sledovala (viz Právní rozhledy č. 6/1998, str. 331). Ústavní soud ve svém nálezu IV. ÚS 144/01 ze dne 8. 8. 2002 (uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, pod. č. 101, str. 149) dospěl k závěru, že pokud směřuje vůle účastníků dohody k vydání nemovitosti v plném rozsahu, je v ní implicitně obsažena i vůle ohledně vydání ideální poloviny těchto nemovitostí. Rozhodujícím kritériem přitom zůstává vůle smluvních účastníků, jejichž stanovisko k dané otázce je proto třeba vždy zjistit (srov. Rc 27/94, 4 Cz 124/92, Bulletin 3/94, 6). S ohledem na to dovolací soud pouze poznamenává, že považuje za správný názor soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že v daném případě katastrální úřad nepostupoval správně, pokud se dotazoval také povinného, zda souhlasí s částečným vkladem dle předmětné dohody o vydání pozemků. Jelikož byla vůle povinného vydat všechny předmětné pozemky nahrazena pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě, neměl povinný právo nesouhlasit byť s částečným vkladem, neboť nelze dovozovat, že uvedeným rozsudkem byla nahrazena jeho vůle k vydání pouze všech pozemků jako celku, nýbrž je logické, že byla nahrazena vůle k vydání i každého jednotlivého pozemku. Za dané situace bylo pouze na správním orgánu posoudit, zda jsou jednotlivé části dohody oddělitelné či ne, případně měl k částečnému vkladu zjistit pouze stanovisko osob oprávněných.


Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, není správný a že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem,


odst. 3 věta první o. s. ř.), aniž se pro nadbytečnost zabýval dalšími námitkami žalobců uplatněnými v dovolání.


Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 14. srpna 2007


JUDr. Olga Puškinová, v. r.


předsedkyně senátu