30 Cdo 2420/2013
Datum rozhodnutí: 26.11.2013
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb., § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



30 Cdo 2420/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 63/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2013, č. j. 51 Co 490/2012 83, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o 203.888,- Kč včetně požadovaných úroků z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Výše uvedené částky se žalobce domáhal z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřeně dlouhými řízeními vedenými u Okresního soudu v Ostravě jednak pod sp. zn. 27 C 36/2001 a jednak pod sp. zn. 27 C 59/2001. Za řízení sp. zn. 27 C 36/2001, které trvá jedenáct let, požadoval 110.500,- Kč a za řízení pod sp. zn. 27 C 59/2001, které taktéž trvá jedenáct let, požadoval 93.388,- Kč.
Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že celková délka řízení vedeného pod sp. zn. 27 C 59/2001 neodpovídá jeho skutkové a právní náročnosti. Délka řízení byla zapříčiněna především tím, že ve věci bylo rozhodováno opakovaně po té, co odvolací soud nejprve zrušil první meritorní rozhodnutí vydané soudem prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Význam řízení pro žalobce byl zcela standardní. Postup soudu nebyl zatížen nečinností ve smyslu absence úkonů či rozhodnutí soudu směřujících ke skončení věci. Za této situace a v návaznosti na předchozí rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věci žalobcem uplatněného nároku je proto namístě poskytnout žalobci zadostiučinění za to, že byl vystaven nepříznivým dopadům nepřiměřené délky řízení. Základní částku zadostiučinění určil ve výši 150.000,- Kč, kterou snížil v důsledku složitosti případu (o 10%), z důvodu chování žalobce v průběhu řízení (o 20%), z důvodu nižšího významu předmětu řízení pro žalobce (o 30%), čemuž odpovídá i částka zadostiučinění, k níž dospěl soud prvního stupně (tedy 60.000,- Kč). Odvolací soud zdůraznil, že výše zadostiučinění má především odpovídat významu předmětu řízení pro poškozeného, který byl v daném případě dán výší žalované částky (26.111,30 Kč). Ve vztahu k tomuto kritériu je pak konečná výše zadostiučinění ve výši 60.000,- Kč více než odpovídající (z čehož 42.888,- Kč bylo žalobci přiznáno v předchozím řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 a 17.112,- Kč mu žalovaná vyplatila v rámci předběžného projednání nároku).
Ve vztahu k řízení vedenému pod sp. zn. 27 C 36/2001 vycházel soud z celkové délky řízení, která činila jedenáct let a dva měsíce, ve věci bylo rozhodováno na třech stupních soudní soustavy a navíc i Ústavním soudem. Význam předmětu řízení byl pro žalobce standardní, žalobci bylo možno přičíst, že se do jisté míry podílel na délce řízení. V tomto řízení došlo také k porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení, avšak soud shledal za přiměřené zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmy konstatování porušení práva žalobce, a to zejména s ohledem na význam řízení pro žalobce a jeho zásadní podíl na jeho celkové délce. Na úrovni obecných soudů řízení skončilo po šesti letech, žádné průtahy v jeho průběhu nenastaly. Po té rozhodoval Nejvyšší soud o dovolání žalobce a Ústavní soud o ústavní stížnosti. Odvolací soud k tomu zdůraznil, že Obvodní soud pro Prahu 2 o nároku žalobce rozhodoval již podruhé, když v rozsudku ze dne 12. 3. 2009, č. j. 23 C 159/2006 36, konstatoval, že v dotyčném řízení k porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě došlo. Oproti tomuto předchozímu řízení se po skutkové stránce změnilo jen tolik, že po pravomocném skončení řízení (tedy po 27. 11. 2008) žalobce podal dne 23. 3. 2009 dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011 odmítnuto, a posléze podal i ústavní stížnost, která byla rovněž odmítnuta (právní moc usnesení Ústavního soudu nastala dne 19. 10. 2011). Ve vztahu k těmto okolnostem a k závěrům uvedeným v předchozím rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 nic nenasvědčuje tomu, že by v důsledku celkové délky řízení (tedy včetně řízení o dovolání a o ústavní stížnosti) došlo u žalobce ke stavu úzkosti, nejistoty či jiné obtíži, k jejichž reparaci odškodňovací řízení směřuje.
Jen z toho důvodu, že celková délka obou posuzovaných řízení byla obdobná, nelze dovozovat totožnost všech ostatních závěrů, jež jsou pro posouzení případně vzniklé nemajetkové újmy rozhodující.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z naplnění všech jednotlivých předpokladů přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř.
Při stanovení přiměřeného zadostiučinění za délku řízení pod sp. zn. 27 C 59/2001 soud nesprávně uvedl, že dosavadní zadostiučinění činí 42.888,- Kč, ačkoliv činilo jen 35.000,- Kč a 7.888,- Kč byly zákonné úroky z prodlení. Důvody pro krácení základní částky zadostiučinění v tomto případě byly v rozporu se skutkovým stavem. Řízení nebylo nikdy složité, chování žalobce nebylo nikdy obstrukční. Zcela absentuje zvýšení zadostiučinění o 30 % za vady, chyby a nesprávný a zmatečný postup soudu. Snížení za nízký význam věci nemá žádné odůvodnění a působí dojmem, že soud si chybějící snížení základní částky zadostiučinění o 30 % zkrátka dopočetl do plánovaných 60.000,- Kč. Základní částka měla být správně stanovena na 153.750,- Kč a měla být krácena toliko o 10 % za složitost a o dalších 10 % za přístup žalobce. Zvýšena naopak měla být o 20 % za vadný a zmatečný postup soudu.
V případě řízení pod sp. zn. 27 C 36/2001 zcela chybí relevantní odůvodnění přiměřenosti zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. Není vysvětleno, proč za obdobně dlouho trvající řízení je poskytnuto zcela odlišné zadostiučinění. Soud v tomto případě vůbec nehodnotil kritéria podle stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, resp. § 31 a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) dále též jen OdpŠk . Jako důvod nemůže obstát ani krátká úvaha soudu, že jen z toho, že celková délka byla u obou namítaných řízení obdobná, nelze automaticky dovozovat totožnost všech ostatních závěrů, jež jsou pro posouzení nemajetkové újmy rozhodující. Rozhodnutí odvolacího soudu je proto v této části nepřezkoumatelné.
Soudy tak postupovaly zcela v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva i Nejvyššího soudu. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně za zcela správná a plně se ztotožňuje s učiněnými právními závěry. Navrhla, aby dovolací soud dovolání pro nepřípustnost odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) dále též jen o. s. ř.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť není naplněn ani jeden z předpokladů přípustnosti uvedený v citovaném ustanovení.
Dovolatel brojí proti dosud přiznané výši či formě satisfakce za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení.
Ve vztahu k námitkám dovolatele vůči zadostiučinění spojenému s řízením vedeným pod sp. zn. 27 C 59/2001 je nejprve třeba odmítnout ty z nich, které směřují vůči správnosti skutkového zjištění, k nimž soudy doposud v tomto řízení dospěly. Jediným důvodem, pro který může být dovolání podáno, je (podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013), že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud tedy nemohl přihlédnout k tvrzením dovolatele o tom, kolik činila jaká částka na poskytnuté zadostiučinění a kolik připadalo na úroky z prodlení, jestli bylo řízení složité a chování žalobce obstrukční či zda soud postupoval zmatečně.
Důvodné pak není ani tvrzení, že v rozsudku odvolacího soudu zcela absentuje odůvodnění závěru o nízkém významu předmětu řízení pro žalobce. Odvolací soud zcela zřetelně uvedl, že zadostiučinění musí odpovídat významu předmětu řízení pro poškozeného. V posuzovaném řízení přitom bylo po dovolateli požadováno zaplacení částky 26.111,30 Kč s příslušenstvím. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby jej zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo. V tomto případě postup odvolacího soudu zcela odpovídá rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011; všechna zde citovaná rozhodnutí a stanovisko Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách, www.nsoud.cz ). Snížení základní částky zadostiučinění o 30 % není v tomto ohledu nikterak nadsazené, zvláště pak bylo-li zjištěno, že dovolateli se za nepřiměřenou délku takového řízení dostalo již satisfakce ve výši podstatně přesahující částku, která pro něj byla v posuzovaném řízení v sázce (i při odpočtu dovolatelem uváděných úroků z prodlení by celkové zadostiučinění činilo 52.112,- Kč).
Je též třeba dodat, že dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %); k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009.
Ve vztahu k řízení pod sp. zn. 27 C 36/2001 dovolatel uvádí, že rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný, neboť v něm není uvedeno, z jakého důvodu bylo postačující zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva. S tím se však dovolací soud neztotožňuje. Odvolací soud pregnantně vysvětlil, že řízení probíhalo na všech stupních soudní soustavy, včetně Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, že význam řízení byl pro žalobce standardní, že žalobci lze přičíst jistou míru podílení se na délce řízení. U každého takto zohledněného kritéria ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) až e) OdpŠk je odkázáno na relevantní skutkové okolnosti případu.
Odvolací soud dále uvedl, že již v předchozím kompenzačním řízení bylo coby satisfakce za nepřiměřenou délku tohoto řízení konstatováno porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené době. I když posuzované řízení dále probíhalo ještě necelé tři roky před Nejvyšším soudem a soudem Ústavním, odvolací soud uzavřel, že nic nenasvědčuje tomu, že by v důsledku celkové délky řízení došlo u žalobce ke stavu úzkosti, nejistoty či jiné obtíži, k jejichž reparaci odškodňovací řízení směřuje, a že by to případně mohlo vést ke změně předchozího závěru ohledně formy odškodnění za jeho celkovou délku. Argument dovolatele, že odvolací soud ani nehodnotil kritéria obsažená v § 31a odst. 3, případně v § 31a odst. 2 OdpŠk tedy neobstojí. Závěr o existenci či intenzitě nemajetkové újmy je závěrem skutkovým, jehož zpochybnění není ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř. přípustným dovolacím důvodem.
Jelikož dovolání nebylo shledáno přípustným, dovolací soud jej podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 26. listopadu 2013 JUDr. František I š t v á n e k předseda senátu