30 Cdo 2417/2015
Datum rozhodnutí: 01.12.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř., § 218 písm. 2) o. s. ř.



30 Cdo 2417/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem Ištvánkem v právní věci žalobce M. H. , zastoupeného JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nádražní 344/23, proti žalované České republice Ministerstvu obrany , se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, o zaplacení částky 1 345 719 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 332/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2014, č. j. 15 Co 338/2014 128, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Nejvyšší soud dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2014, č. j. 15 Co 338/2014 128 podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl, neboť není přípustné, protože není k podání dovolání oprávněn (subjektivně legitimován), protože napadeným rozhodnutím bylo odvolateli plně vyhověno a nevznikla mu ani jiná újma, kterou by bylo možné odčinit zrušením rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyššího soudu setrvává na závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li mu rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma, která může být zrušením rozhodnutí odvolacího soudu napravena. Dovolání tudíž může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost - tzv. subjektivní přípustnost dovolání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 3/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 2, pod č. C 154).
Jelikož se žalobce v odvolacím řízení domáhal zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 12. 2013, č. j. 7 C 332/2009 85, a jeho odvolacímu návrhu bylo plně vyhověno, nemohlo by odklizení dovoláním napadeného rozhodnutí přivodit pro dovolatele příznivější následek než ten, jenž plyne z rozhodnutí odvolacího soudu. Ostatně tentýž návrh uplatňuje žalobce i v podaném dovolání. S ohledem na výše uvedené je zde dána subjektivní nepřípustnost dovolání.
K dovolatelem navrhovanému přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm. a) a d) o. s. ř. neshledal dovolací soud důvody. K požadovanému předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie rovněž není důvod. Soudní dvůr má, jak plyne z článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie ( SFEU ) pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se a) výkladu Smluv a b) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie; vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie. Hlavním účelem řízení o předběžné otázce je jednotná aplikace komunitárního práva ve všech členských státech. Z uvedeného se dovozuje, že Soudní dvůr se předloženou otázkou zabývá pouze za předpokladu, že v řízení před národním soudem vyvstala otázka výkladu komunitárního práva a že výklad takové otázky je zcela zásadní pro vyřešení daného případu. Soudní dvůr opakovaně judikoval, že nepodá odpověď na předloženou otázku, pokud je zcela zřejmé, že výklad komunitárního práva, kterého se domáhá národní soud, nemá žádný vztah ke skutkovému stavu či smyslu řízení před národním soudem nebo položená otázka je hypotetická a Soudní dvůr nemá dostatek faktických nebo právních podkladů k jejímu zodpovězení (srov. např. rozsudek ze dne 11. 3. 1980 ve věci 244/80 Foglia v. Novello, ECR 1981 s. 3045, bod 18, a rozsudek ze dne 16. 7. 1992 ve věci C-83/1991 Meilicke v. ADV/ORGA ECR 1992 s. I-4871, bod 25).
V dané věci žádná otázka výkladu komunitárního práva, jejíž zodpovězení by bylo zásadní pro řešení věci odvolacím soudem, nevyvstala. Dovolatel ostatně v rámci (vadného) dovolání takovou konkrétní otázku, zásadní pro řešení věci odvolacím soudem, neformuluje (a to již proto, že ji v dovolání nepostihl). Na řešení jím na v dovolání na str. 3 a násl. vymezené otázky napadené rozhodnutí nezáviselo. Dovolacímu soudu proto povinnost obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie s návrhem na zahájení řízení o předběžné otázce nevznikla.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 1. prosince 2015

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu