30 Cdo 2411/2015
Datum rozhodnutí: 14.10.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 2411/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobce J. M. , t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného JUDr. Jiřím Matznerem PhD., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 7/34, proti žalované JUDr. L. Ch. , zastoupené JUDr. Marií Šlampovou, advokátkou se sídlem v Kyjově, Žižkova 791, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 16/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. března 2015, č.j. 1 Co 303/2014-100, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované částku 4.114,- Kč její zástupkyni JUDr. Marii Šlampové, advokátce se sídlem v Kyjově, Žižkova 791, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Krajský soud v Brně (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 24. října 2014, č.j. 35 C 16/2013-68, zamítl žalobu, podle které měl soud s přihlédnutím k ustanovení § 11 násl. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák. ) uložit žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nemajetkové újmy v penězích v částce 1.000.000,- Kč (§ 13 odst. 2 obč. zák.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně takto rozhodl za situace, kdy se žalobce domáhal zaplacení uvedené částky vzhledem k tvrzenému zásahu do jeho osobnostních práv, k němuž mělo dojít opožděným podáním dovolání žalované, které bylo proto Nejvyšším soudem odmítnuto. Tím žalovaná zasáhla do cti, důstojnosti a rodinného života žalobce a způsobila mu psychické potíže a zhoršení zdravotního stavu. Žalovaná naproti tomu poukazovala na to, že se žalobci již dostalo satisfakce projednáním kárného provinění žalované kárným senátem ČAK a tím, že žalovaná převzala odpovědnost za své jednání a dobrovolně zaplatila žalobci částku ve výši 40.000,- Kč s tím, že vztahy účastníků budou takto narovnány. Navíc připomněla, že vyhlídky (tehdejšího) dovolání na úspěch byly naprosto zanedbatelné.
Soud zdůraznil zejména rozdíl mezi ochranou osobnosti a právem na řádné zastoupení účastníka soudního řízení. Dovodil tak, že žalobcem tvrzené dopady kárného provinění žalované do sféry žalobce nelze pokládat za následky zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce. Dále se soud prvního stupně (i přes tento jednoznačný důvod, pro který byla žaloba v označené věci zamítnuta) zabýval zkoumáním otázky případného výsledku dovolacího řízení a dospěl k závěru, že by se ani řádně a včas podané dovolání nemohlo setkat s úspěchem. Kromě toho vzal v úvahu, že se žalobci dostalo peněžité satisfakce, a to za situace, kdy pojišťovna odmítla za žalovanou plnit pojistné plnění z titulu pojištění odpovědnosti za škodu.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. března 2015, č.j. 1 Co 303/2014-100, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že soud prvního stupně skutkový stav dostatečně a správně zjistil, když pro posouzení žaloby byl dostačující závěr podle judikatury Nejvyššího soudu o tom, že ztráta možnosti přezkumu rozhodnutí není sama o sobě zásahem do osobnostních práv žalobce.
Odvolací soud jako obiter dictum připomněl, že i v případě, že by (tehdejší) dovolání bývalo bylo podáno včas, nemělo naději na úspěch, protože zamítavé rozhodnutí Okresního soudu v Hodoníně ze dne 5. listopadu 2008, č.j. 16 C 5/2008-45, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. listopadu 2010, sp.zn. 38 Co 187/2009, kterým byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 21. srpna 2000 mezi žalobcem a F. K. pro nedostatek naléhavého právního zájmu, odpovídá konstantní judikatuře Nejvyššího i Ústavního soudu. Kromě toho se ztotožnil s námitkou žalované, že její právní zastoupení skončilo právní mocí rozhodnutí Krajského soudu v Brně, sp. zn. 38 Co 187/2009 ze dne 11. listopadu 2010. V tomto případě odvolací soud též uvedl, že dovolací řízení je samostatným řízením, a proto teprve v případě, že by žalovaná byla na žádost žalobce včas ustanovena jako jeho právní zástupce pro dovolací řízení a nepodala by dovolání v zákonné lhůtě, porušila by (v takové situaci) povinnosti advokáta. Nebyla-li žalovaná žalobci ustanovena zástupcem i pro dovolací řízení, nemohla mu opožděným dovoláním způsobit škodu, ani neoprávněně zasáhnout do jeho osobnostních práv.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 17. dubna 2015, přičemž právní moci nabyl dne 24. dubna 2015.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 6. května 2015 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 o.s.ř. a jako dovolací důvod uvádí podle § 241a odst. 1 o.s.ř. skutečnost, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel poukazuje na to, že závěry kárné komise ČAK vlastně žalovanou ochránily, navzdory tomu, že kárná komise shledala porušení povinností žalované. Dále uvedl, že jiné soudy než Nejvyšší soud nemohou předvídat výsledek dovolání, přičemž jestliže všechny soudy vyjádřily názor, že mu nenáleží dostatečný právní zájem na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy, bylo povinností žalované dovolatele o tomto možném výsledku již předem informovat. Na závěr podaného dovolání poukazuje na rozpor mezi konstatováním odvolacího soudu, že žalovaná nebyla ustanovena k podání dovolání, s rozhodnutím kárné komise ČAK, podle které žalovaná k podání dovolání ustanovena byla. Dovolatel podle vlastního tvrzení o ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení požádal, ale listinu o ustanovení u sebe nemá. Domnívá se, že je možné, že se ustanovující listina nachází v archivu advokátní komory. Ze všech těchto důvodů se proto dovolatel domáhá zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v podání ze dne 27. května 2015, kdy uvedla, že se plně ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů, přičemž podle jejího názoru nejsou dány předpoklady, na jejichž základě by mohlo být dovolání žalobce úspěšné. Poukázala na fakt, že od uzavření Dohody o vzájemném narovnání mezi ní a dovolatelem uplynula doba téměř tří let. Žádné pochybení soudů neshledala, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl nebo zamítl a zároveň žádá o náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky § 241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle § 241a odst. 2 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či jeho části), srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.
Ačkoliv se dovolání v dané věci fakticky odvolává na přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř., jeho obsah ve své faktické podstatě ve skutečnosti nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Nelze přitom pominout například ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud případně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které rozhodovací praxe se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě v žádném případě nevyhovuje, když fakticky zdůrazňuje pouze skutkové okolnosti případu. Nekonkretizuje též ani to, která otázka procesního nebo hmotného práva případně nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, resp. je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo v čem by mělo dojít k odklonu od dosavadního řešení příslušné právní otázky.
Možno též dále připomenout, že rovněž Ústavní soud v usnesení ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, judikoval, že k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř.).
Jak tedy vyplývá z podaného dovolání dovolatel sice popsal, v čem nesouhlasí s odvolacím soudem, ale nijak nevymezil žádnou eventuální otázku hmotného či procesního práva podle § 237 o.s.ř., na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí a ani neuvedl, o jaký případ z výše uvedených možností se jedná.
Protože dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu náležitosti vyžadované v ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. nenaplňuje, přičemž tuto vadu žalobce včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§ 241b odst. 3 o.s.ř.), Nejvyšší soud toto dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že ani z formálního, ani z obsahového hlediska nelze přisvědčit dovolateli v jeho argumentaci, neboť základem rozhodnutí obou soudů je právní názor, podle něhož ztráta možnosti přezkumu rozhodnutí není sama o sobě zásahem do osobnostních práv dovolatele. Tento právní názor, jak správně vyjádřily oba soudy, vyplývá z konstantní judikatury dovolacího soudu a nemění na něm nic ani dovolatelova nespokojenost s výsledkem sporu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšné žalované vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 3.100,- Kč byla stanovena podle § 6, § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.400,- Kč. Rovněž jí náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalované tak činí 4.114,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. října 2015

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu