30 Cdo 2384/2002
Datum rozhodnutí: 20.11.2003
Dotčené předpisy: § 39 předpisu č. 40/1964Sb.




30 Cdo 2384/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr.Karla Podolky, v právní věci žalobců A) A. S. a B) K. S., obou zastoupených advokátem, proti žalovanému Ing. P. V., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené

u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 19 C 248/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. července 2002, č. j. 11 Co 380/2002-116, t a k t o :

I. Dovolání žalovaného se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení prvního

a druhého žalobce částku 6.075,- Kč jejich zástupci advokátu, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 14. ledna 2002, č. j. 19 C 248/2000-70, zamítl návrh, aby soud určil, že žalobci A. a K. S. jsou vlastníky nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu ve F. k datu

24. července 1998 na LV č. 246 pro obec a k. ú. P., nyní zapsaných na LV č. 439 pro obec a k. ú. P., a to objekt bydlení č. p. 207 na par. č. 820, parc. č. 817/2 - orná půda, parc. č. 818/2 - ostatní plocha, parc. č. 818/3 - ostatní plocha, parc. č. 819/2 - orná půda, parc. č. 823/1 - orná půda, parc. č. 825/2 - ostatní plocha, parc. č. 863/2 - vodní plocha a parc. č. 863/3 - vodní plocha. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 26. července 2002, č. j. 11 Co 380/2002-116, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že žalobci A. a K. S. jsou vlastníky nemovitostí v SJM zapsaných

u Katastrálního úřadu ve F. na LV č. 246 pro obec a k. ú. P., nyní zapsaných na LV č. 439 pro obec a k. ú. P., a to objekt bydlení č.p. 207 na parc. č. 820, parc. č. 817/2 - orná půda, parc. č. 818/2 - ostatní plocha, parcela č. 818/3 - ostatní plocha, parcela č. 819/2 - orná půda, parcela č. 823/1 - orná půda, parcela č. 825/2 - ostatní plocha, parcela č. 863/2- vodní plocha a parcela č. 863/3 - vodní plocha. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního i druhého stupně.

Odvolací soud takto přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a dospěl

k závěru, že okresní soud ze správně zjištěného skutkového stavu vyvodil nepřiléhavý právní závěr.

V prvé řadě se odvolací soud zabýval otázkou, zda je dán naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.), podle něhož žalobou lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Odvolací soud došel ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že totiž předmětná žaloba splňuje požadavek naléhavého právního zájmu, který spočívá v obnovení zápisu vlastnického práva žalobců k uvedeným nemovitostem u příslušného katastrálního úřadu ve shodě

s výpisem z katastru nemovitostí ve vztahu k LV č. 246 před 14. 1. 1999.

Odlišně od soudu prvního stupně však odvolací soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 24. července 1998, uzavřená ve stejný den jako smlouva o půjčce a o zřízení zástavního práva, je neplatným právním úkonem. Účelem této kupní smlouvy totiž nebyla koupě předmětných nemovitostí žalovaným, ale to, aby tyto nemovitosti přešly do vlastnictví žalovaného na úhradu jeho pohledávky ze smlouvy o půjčce, která byla zajištěna zástavním právem k těmto nemovitostem, jestliže žalobci (dlužníci) svůj závazek řádně a včas nesplní. Tento závěr vyplynul podle názoru odvolacího soudu nepochybně z obsahu samotné kupní smlouvy, jakož i ze zjištění, že kupní smlouva byla uzavřena stejného dne jako "zastavárenská smlouva"

o půjčce částky 1.820.000,- Kč a jako zástavní smlouva k zajištění nároku žalovaného

z této "zastavárenské smlouvy". Výše kupní ceny předmětných nemovitostí neodpovídá ceně obecné, ale koresponduje s výší poskytnuté půjčky. Skutečný smysl kupní smlouvy je přímo obsažen v jejím textu v článku III. bodu 2 o tom, že se jedná o jednu z forem zajištění pohledávky kupujícího (žalovaného) vůči prodávajícím (žalobcům) ze "zastavárenské smlouvy" o půjčce v návaznosti na odkládací podmínku.

Toto ujednání je podle názoru odvolacího soudu v rozporu s ustanovením § 553 občanského zákoníku (dále jen "o. z."), podle něhož lze zajistit splnění závazku převodem práva včetně práva vlastnického. Smyslem tohoto ustanovení však je, že dlužník převede na věřitele své právo (i právo vlastnické) s rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn. Zajišťovacím převodem práva tak dochází, byť podmíněně, ke změně v subjektu práva. Nositelem vlastnického práva se stává podmíněně věřitel a po splnění závazku dlužníkem se obnovuje původní vlastnický vztah. O takový případ však v souzené věci nejde. K přechodu vlastnictví k předmětným nemovitostem totiž uzavřením kupní smlouvy nedošlo. K tomu mělo dojít až naplněním odkládací podmínky, tj. nejdříve dnem 24. října 1998. K tomuto datu nejpozději měli totiž žalobci splnit své závazky vyplývající ze "zastavárenské smlouvy" o půjčce a žalovaný měl od téhož data oprávnění podat návrh na vklad vlastnického práva u příslušného katastrálního úřadu, pokud žalobci své závazky zcela nesplní. Ujednání v bodě 3 předmětné kupní smlouvy o tom, že tímto úkonem by došlo

k započtení pohledávky žalovaného jako kupujícího proti sjednané kupní ceně převáděných nemovitostí, představuje podle svého obsahu tzv. propadnou zástavu.

Odvolací soud nakonec uzavřel, že smyslem zástavního práva podle příslušných ustanovení občanského zákoníku je zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že

v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené, a to z výtěžku jejího prodeje. Smlouva o připadnutí předmětu prodeje do vlastnictví věřitele za účelem uspokojení jeho pohledávky tak, jak ji uzavřeli žalobci se žalovaným, je v rozporu s účelem zástavního práva jak jej stanoví zákon (§ 151a a násl. o. z.), a proto je podle ustanovení § 39 o. z. tato kupní smlouva neplatná.

Rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 10. října 2002, když téhož dne bylo doručeno všem účastníkům.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal žalovaný dne 6. listopadu 2002 včasné dovolaní.

Jako důvod dovolání dovolatel uvádí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (nepřímo tak odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/

o. s. ř.), přičemž vychází z přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Žalovaný se především domnívá, že na předmětnou situaci nelze použít ustanovení § 39 o. z a § 553 o. z., na které ve svém odůvodnění rozhodnutí odkazuje odvolací soud. Žalovaný připomíná čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Upozorňuje na smluvní volnost v českém právní řádu, ze které podle jeho názoru vyplývá přednost smluvních ujednání před ustanoveními občanského zákoníku. Odvolací soud nebral na tuto skutečnost zřetel, nezabýval se především otázkou, co bylo úmyslem účastníků předmětných právních úkonů, nezjišťoval důsledně vůli účastníků právních úkonů.

S ohledem na tyto skutečnosti navrhl, aby dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

K dovolání žalovaného se vyjádřili žalobci podáním ze dne 25. listopadu 2002, ve kterém uvedli, že právní posouzení věci Krajským soudem v Ostravě je správné, vychází z vyhodnocení skutkového stavu a předložených důkazů a jeho posouzení neplatnosti sjednaných právních úkonů je v souladu s aplikací ustanovení § 39 o. z. Navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného zamítl.

Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. l o. s. ř. Dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je třeba z hlediska výtek dovolatele obsažených v dovolání považovat za správné (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).

S ohledem na znění ustanovení § 242 o. s. ř. je nutno konstatovat, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však

v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným

v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož

i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Obecně lze konstatovat, že tyto vady se

z obsahu spisu nepodávají.

Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., který se týká případů, kdy napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím se rozumí omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O nesprávnou aplikaci právních předpisů se jedná tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li toto posouzení rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

V daném případě vzal odvolací soud za základ svého rozhodnutí zjištění, že kupní smlouva ze dne 24. července 1998 je ve smyslu ustanovení § 39 o. z. neplatným právním úkonem. Tento názor soudu druhého stupně dovolací soud považuje za správný, kdy je ostatně plně v souladu s ustálenou judikaturou, týkající se této otázky (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. září 2000 sp. zn. 21 Cdo 2204/99, ze dne 6. prosince 2001 sp. zn. 22 Cdo 1273/2000 a ze dne 26. února 2002 sp. zn. 22 Cdo 509/2001).

Je nutno uvážit, že smlouva (dohoda, ujednání), jejímž skutečným smyslem je - bez ohledu na její označení - sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, takže taková smlouva je pro rozpor

s účelem zákona neplatná podle ustanovení § 39 o. z. Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené (§ 151a odst. 1

a § 151f o. z. ve znění platném v době uzavření předmětných smluv). Zástavní právo tak umožňuje zástavnímu věřiteli, aby dosáhl uspokojení své pohledávky, jestliže ji řádně

a včas neuspokojil dlužník, a to z výtěžku prodeje (resp. jiného zpeněžení) zástavy. Proto kupní smlouva (zde však ve skutečnosti smlouva o propadné zástavě), která byla uzavřena s cílem, aby pohledávka věřitele byla v případě, že nebude dlužníkem vyrovnána, uspokojena tím, že na věřitele přejde vlastnictví k předmětu kupní smlouvy (k propadné zástavě), je proto neplatná (§ 39 o. z.).

Odvolací soud tak zde na základě skutkových zjištění odůvodněně dospěl

k závěru, že skutečným smyslem zmiňované kupní smlouvy bylo právě sjednání tzv. propadné zástavy se správným závěrem, že zajištění pohledávky formou propadné zástavy je v rozporu se zákonem. Nadto též správně dovodil, že u předmětné kupní smlouvy nešlo o zajišťovací převod práva ve smyslu ustanovení § 553 odst. 1 o. z., když v tomto případě mělo vlastnické právo přejít na druhého žalovaného teprve

v případě, jestliže žalobci svůj dluh ze smlouvy o půjčce včas a řádně nesplní. Ač totiž podle zmíněného ustanovení může být splnění závazku zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovacím převodem práva), pak tím způsobem, že dlužník převede na věřitele své právo (například právo vlastnické) s rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn. Zajišťovacím převodem práva tak dochází - byť podmíněně - ke změně v osobě nositele práva (zde v osobě vlastníka).

V případě, že bude závazek splněn, obnovuje se bez dalšího původní stav. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde, protože zde vlastnické právo mělo přejít ze žalobců na žalovaného teprve v případě, nebude-li závazek žalobců splněn.

Závěry odvolacího soudu o tom, že se v posuzované věci jednalo o případ tzv. propadné zástavy, odůvodňuje celá řada zjištěných skutečností. Jde o výši v "kupní smlouvě" dojednané kupní ceny, která odpovídala výši půjčky sjednané ve smlouvě

o půjčce a nikoliv ceně zjištěné znaleckým posudkem. Tato skutečnost společně

s ujednáními o způsobu úhrady kupní ceny a o podmínkách, za kterých byl oprávněn žalovaný podat návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, nutně musely vést k odůvodněnému závěru, že skutečným smyslem kupní smlouvy nebyla koupě předmětných nemovitostí, ale právě sjednání tzv. propadné zástavy.

Námitky žalovaného, odvolávající se na čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv

a svobod a smluvní volnost v našem právním řádu v porovnání s výše vyloženou argumentací proto neobstojí.

Jestliže tedy z hlediska výtek obsažených v dovolání nelze dovodit, že by soud druhého stupně věc neposoudil správně, proto za situace, kdy je dovolací soud vázán obsahem podaného dovolání, bylo třeba, aby z tohoto důvodu klasifikoval napadený rozsudek odvolacího soudu jako správný (§ 243b odst. 2 o. s. ř.). To pak bylo důvodem, proč dovolání žalovaného zamítl. Rozhodoval přitom bez jednání (§ 243a odst. l

o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, §151 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když

v dovolacím řízení úspěšným žalobcům vznikly náklady spojené se zastoupením

v dovolacím řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb.,

o odměnách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších přepisů (dále jen "vyhláška").

Podle § 2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni

z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec l). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle § 147 o. s. ř. (odstavec 2).

Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 5 písm. b/ vyhlášky činí sazba odměny ve věci určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, jde-li o právní vztah nebo právo k nemovitosti 10.000,- Kč. Zastupuje-li advokát nebo notář v řízení ve stejné věci společně více osob, zvyšuje se sazba odměny o 20 %, tj. na částku 12.000,- Kč (§ 17 odst. 2 vyhlášky). Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno

s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny snížit o 50 %,

tj. na částku 6.000,- Kč .

Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, a nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů

a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky

č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalobce proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v častce 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 6.075,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. listopadu 2003

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu