30 Cdo 2367/2012
Datum rozhodnutí: 30.08.2012
Dotčené předpisy: § 130 obč. zák.




30 Cdo 2367/2012 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) M. Z. , a b) I. Z. , zastoupených JUDr. Ivanou Heřmanskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Tréglova 4/794, proti žalovanému M. M. , zastoupenému JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 1 C 386/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 14. února 2012, č.j. 29 Co 873/2008-454, takto:

I. Dovolání žalobců se zamítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Josefa Moravce, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Jablonci na Nisou (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 18. 10. 2006, č.j. 1 C 386/2000-328, určil, že nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště v Jablonci nad Nisou pro k. ú. M. u J. n. N., obec M., jako objekt bydlení čp. 15, Č., 1. díl, s pozemkem parc. č. 444-stavební a pozemkem parc. č. 1151-ostatní plocha, manipulační plocha, jsou ve společném vlastnictví manželů M. Z. a I. Z. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 19. srpna 1996, na základě které měli žalobci převést vlastnické právo k předmětným nemovitostem na Ing. P. S., je absolutně neplatným právním úkonem, neboť vůle žalobců při (u) zavírání kupní smlouvy...nebyla vážná a svobodná: Je zřejmé, že žalobci v důsledku finanční tísně v souvislosti s jejich podnikáním uzavřeli smlouvu o půjčce s V. J. již v lednu 1996. Následně však zřejmě i v důsledku lichvářského úroku, který po nich svědek J. požadoval, se jejich finanční problémy prohloubily, a žalobci vystavovali na zaplacení dluhu včetně úroků vlastní směnky. Věřiteli muselo být zřejmé, že žalobci nebudou schopni svým finančním závazkům dostát, proto původní půjčku 600.000,- Kč rozdělil na dvě části, přičemž 100.000,- Kč...zajistil nejen novou smlouvou o půjčce a smlouvou zástavní, ale přímo i kupní smlouvou dne 19. 8. 1996, kde jako kupující vystupovala osoba jemu blízká Ing. S. Věřitel tak získal ještě před splatností půjčky a bez jakékoliv souvislosti se smlouvou o půjčce, možnost uspokojit se ze zastavené věci ještě před splatností pohledávky...Soud tak dospěl k závěru, že kupní smlouva, která byla uzavřena za účelem, aby pohledávka kupujícího (zástavního věřitele) byla uspokojena tím, že na něj resp. na osobu jemu blízkou přejde vlastnictví prodávajícího (zástavního dlužníka) k zástavě, je neplatným právním úkonem podle § 39 občanského zákoníku, shodně též Rc 131/20. Soud tak má za to, že Ing. S. se nestal vlastníkem uvedených nemovitostí, nýbrž pouze jejich držitelem a pokud někdo (žalovaný) nabyl nemovitosti od nevlastníka, nestal se vlastníkem. Ani zápis o vlastnických a jiných věcných právech k nemovitostem podle § 11 z. č. 265/1992 Sb. nemůže prolomit zásadu, že nikdo nemůže převést na jiného více práv než sám má.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci (dále již odvolací soud ) rozsudkem ze dne 4. května 2007, č.j. 29 Co 6/2007-349, změnil rozsudek soudu prvního stupně a předmětnou žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že nátlak na žalobce, jenž by ho mohl způsobit nedostatek svobodné vůle, nebyl prokázán, a rovněž tak tvrzená ústní dohoda o odkládací podmínce. Tento rozsudek byl však k dovolání žalobců rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) ze dne 16. září 2008, č.j. 21 Cdo 3997/2007-367, zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení mj. s odůvodněním, že předmětná kupní smlouva je neplatná pro rozpor s účelem zákona podle § 39 obč. zák., kupující se podle ní vlastníkem nestal a nemohl tedy převést vlastnické právo na žalovaného bez ohledu na to, zda žalovaný byl při koupi nemovitosti v dobré víře o vlastnictví Ing. S. Odvolací soud - s ohledem na uvedený závazný právní názor dovolacího soudu rozsudkem ze dne 10. února 2009, č.j. 29 Co 873/2008-379, napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Následně proti tomuto rozsudku žalovaným podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. listopadu 2010, č.j. 21 Co 3409/2009-395, odmítl s odůvodněním, že závěry odvolacího soudu jsou v souladu se závazným právním názorem, vyjádřeným v této věci v rozsudku dovolacího soudu ze dne 16. září 2008, č.j. 21 Cdo 3997/2007-367.
K podané ústavní stížnosti žalovaným Ústavní soud České republiky (dále již Ústavní soud ) nálezem ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, zrušil posledně označená rozhodnutí dovolacího a odvolacího soudu s tím, že jimi bylo porušeno právo žalovaného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu mj. vyložil:
27. V projednávané věci obecné soudy přehlédly konkurenci uplatňovaných základních práv stěžovatele a žalobců původních vlastníků, soustředily se výhradně na otázku tzv. propadné zástavy. Klíčovou otázku dobré víry stěžovatele přitom přešly lakonicky jen odkazem na zásadu, že nikdo nemůže nabýt od nevlastníka (bod 10 a bod 14). Ústavní stížnost stěžovatele proto činí důvodnou to, že obecné soudy ve sporu mezi stěžovatelem a žalobci vůbec nevážil y působení dobré víry, ačkoliv z důkazního řízení a rovněž z námitek stěžovatele vyplývá celá řada indicií nasvědčujících jejímu naplnění. To ostatně obecné soudy uznaly při rozhodování o nákladech řízení (bod 10 a bod 15). Stěžovatel již ve svém vyjádření k žalobě vznesl námitku své dobré víry, když uvedl, že neměl zájem vstupovat do nejistých obchodních vztahů, neboť nemovitosti kupoval k bydlení a podnikání s předpokladem investic (bod 8). O rozsáhlých výdajích, které měl v souvislosti se stavebními pra cemi a vybavením objektu, svědčí ostatně doklady, které stěžovatel obecným soudům předložil (bod 8). Navíc stěžovatel obecné soudy upozornil na to, že kupní smlouvu s převodcem Ing. S. uzavíral na základě zprostředkování realitní kanceláří ASYX, s.r.o. a kupní cena byla stanovena na základě znaleckého posudku znalce spolupracujícího s Českou spořitelnou, jejíž zástavní práva vázla na předmětných nemovitostech (bod 8). Pečlivé přezkoumání stěžovatelovy dobré víry při uzavírání kupní smlouvy s Ing. S., a to v souvislosti s jejich jednáními s Českou spořitelnou (bod 8 a 11), v rozhodnutí obecných soudů zcela absentuje. Bylo přitom povinností soudu zhodnotit naplnění dobré víry stěžovatele s ohledem na všechny okolnosti případu, zejména vzhledem ke skutečnosti, že na předmětných nemovitostech vázlo zástavní právo ve prospěch České spořitelny (bod 9), což se pak odrazilo na jejich (poměrně) nízké ceně, kterou ve svých vyjádřeních napadali žalobci, neboť na základě jimi předloženého znaleckého posudku měla být tat o podstatně vyšší (viz body 7 a 9). Obecné soudy se proto budou muset vypořádat jak svýše uváděnými tvrzeními stěžovatele, tak s námitkami, které vůči stěžovatelově dobré víře adresovali žalobci (bod 12), a t o i s ohledem na tvrzenou rizikovost obchodu, které si stěžovatel musel být podle nich vědom (bod 14).
28. S ohledem na výše řečené ovšem Ústavnímu soudu nezbývá než uzavřít, že se obecné soudy důkazně nezabývaly stěžovatelovou dobrou vírou, a to s ohledem na všechny okolnosti nabytí předmětných nemovitostí stěžovatelem (body 7-9). Samozřejmě, že je ani nemohly hodnotit ústavně konformním způsobem ve smyslu právních závěrů vyplývajících z nálezů Ústavního soudu (bod 22 a 23). Ústavní soud přitom dodává, že svým rozhodnutím nikterak nepředjímá rozhodnutí obecných soudů. Podstatné pro posouzení dané věci však bude, jak obecné soudy posoudí důkazy umožňující odpověď na otázku, zda lze na dobrou víru stěžovatele při nabytí předmětných nemovitostí usuzovat. Nebyl-li by stěžovatel v dobré víře, nebylo by možné jeho vlastnickému právu poskytovat ochranu. Pokud se ale obecné soudy otázkou dobré víry řádně nezabývaly, nelze jejich skutková zjištění považovat za ucelená a kompletní, stejně tak jako právní závěr, k němuž dospěly, nelze aprobovat. Odůvodnění roz hodnutí obecných soudů jsou v tomto směru naprosto nedostatečná a v konečném důsledku nepřezkoumatelná (bod 20). Tím obecné soudy porušily zákaz libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny, a tak zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Odvolací soud posléze v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětnou určovací žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vázán právním názorem Ústavního soudu a s ohledem na zjištěný skutkový stav dospěl k závěru, že v daném případě žalobci v průběhu řízení nezpochybnili tvrzení žalovaného, že o okolnostech zápisu Ing. S. do katastru nemovitostí a dříve uzavřené kupní smlouvy mezi žalobci a posledně jmenovaným neměl žádné informace. Ani z obsahu dalších (v odůvodnění rozhodnutí označených) listin nevyplynuly žádné skutečnosti, jež by byly způsobilé zpochybnit platnost kupní smlouvy jako nabývacího titulu Ing. S. a tedy i jeho vlastnictví k nemovitosti. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalobci v řízení dobrou víru žalovaného o tom, že nemovitosti kupuje od osoby, jež nabyla vlastnické právo zapsané v katastru nemovitostí na základě platné smlouvy, nevyvrátili a ani podstatným způsobem nezpochybnili. S ohledem na cit. nález Ústavního soudu tedy odvolacímu soudu nezbylo, než rozsudek soudu prvního stupně shora již citovaným způsobem změnit. V rámci odůvodnění výroku o náhradě nákladů řízení se pak odvolací soud přesto vrátil k meritu věci, a to následujícím způsobem:
Přes úspěch ve věci však odvolací soud nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci v tomto řízení prokázali, že kupní smlouva, kterou převedli na právního předchůdce žalovaného Ing. S. a předmětné nemovitosti, byla neplatná pro rozpor se zákonem, což potvrdil i rozsudek Nejvyššího soudu ČR, přičemž správnost tohoto závěru nebyla popřena ani nálezem Ústavního soudu v této věci. Ústavní soud ve svém nálezu prolomil v občanskoprávních vztazích doposud nepochybně uplatňovaný právní názor, že od osoby, jež se v důsledku neplatnosti svého nabývacího titulu nestala vlastníkem věci, nelze nabýt vlastnictví. Dříve vydaný nález, jenž zásadu nemožnosti nabytí vlastnictví od nevlastníka porušil, se týkal pouze případů, kdy kupní smlouva byla platná, a původní vlastník od ní dostatečně odstoupil v době, kdy již nabyvatel převedl vlastnictví na další osobu. Dovozovat vlastnické právo z absolutně neplatného právního úkonu pro rozpor se zákonem pouze k ochraně dobré víry nabyvatele, již občanské právo jinak zohledňuje v institutu vydržení práva při splnění podmínky trvání oprávněné držby po stanovenou dobu, je diskutabilní a může vést naopak k nespravedlivým a protiústavním dopadům na práva původních vlastníků. Obecné soudy a tím méně účastníci řízení tedy těžko mohly předvídat možnost ochrany dobré víry žalovaného postupem, jenž ve svém důsledku zakládá neexistující vlastnické právo, byť právě v daném případě žalobci jednoznačně poškodili žalovaného tím, že včas neuplatnili ochranu svého vlastnického práva proti Ing. S., přičemž jimi uváděné důvody jsou pochybné a zejména neovlivnitelné žalovaným. Nutno také připustit, že žalobci se podle sdělení jejich zástupkyně dosud zdržují na neznámém místě zřejmě v cizině, takže případný nárok žalovaného či jeho právního předchůdce na finanční náhradu by byl zjevně nevymožitelný. Výsledek řízení ve prospěch žalovaného je však přesto do značné míry excesem z legitimních očekávání účastníků. V tom odvolací soud spatřuje důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž procesně úspěšnému žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení podle § 150 o. s. ř.
Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále již dovolatelé ) prostřednictvím svého advokáta včasné odvolání, jehož přípustnost odvozují z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňují v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a odst. 3 cit. par. o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Dovolatelé zdůrazňují, že nebyli schopni po třinácti letech vyhledat důkazy o dobré víře žalovaného a proto se odvolali na obsah spisu, ze kterého je nepochybné, že celá transakce byla atypická (cena nemovitostí byla nápadně nízká, vázlo na ní zástavní právo pro pohledávku banky, vlastníci se měnili téměř po roce). Žalovaný prokazatelně jednal se zástavním věřitelem. Katastr nemovitostí byl v té době přístupný a kdokoli mohl nahlédnout do všech listin a vyžádat si jejich opis. Žalovaný tak měl možnost seznámit se s obsahem zásadních listin, na které v dané věci dovolatelé poukazovali (kupní smlouva mezi žalobci a Ing. S., zástavní smlouva mezi žalobci a V. J. obsahující ujednání o půjčce, původní znalecký posudek apod.) a s ohledem na uvedené skutečnosti měl tuto možnost využít. Z důkazů vyplývajících ze spisu lze usuzovat na to, že žalovaný vědomě uzavíral rizikový obchod, kdy nejistota obchodu byla kompenzována výhodnou cenou. Dobrá víra mu proto nemohla svědčit. Dovolatelé zásadně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu převzatého ze shora označeného nálezu Ústavního soudu, že vlastnické právo lze nabýt od nevlastníka, je-li nabyvatel v dobré víře. Pokud by tomu tak bylo, byl by zcela nadbytečný institut vydržení. Uvedený názor zcela odporuje zavedené judikatuře a základním zásadám římského práva. Rovněž je v rozporu s pozdějším nálezem Ústavního soudu ze dne 24. srpna 2011, sp. zn. I. ÚS 3391/11, ve kterém soud implicitně uvádí, že byla-li smlouva o převodu nemovitostí uzavřená mezi prodávajícím a kupujícím absolutně neplatná, nemohl se kupující stát vlastníkem nemovitostí a nemohl je ani převést do vlastnictví třetí osoby. S uvedeným závěrem Ústavního soudu se odvolací soud nedokázal srozumitelně vypořádat, když dobrou víru posuzoval podle § 130 odst. 1 obč. zák., využívaje tak institut držby, jejíž smysl přitom prvotně popřel. Požadavek na předložení nových důkazů, jejichž potřeba vyvstala z těžko předvídatelné změny aplikace občanského zákoníku teprve po deseti letech od podání žaloby, považují dovolatelé za objektivně nesplnitelný. Listinné důkazy úředního charakteru jsou skartované a výpovědi svědků by ani nemohly být věrohodné. Rozsudek odvolacího soudu postavený na důkazní nouzi dovolatelů je v takovém případě v rozporu se zákonem, neboť porušuje zásadu rovnosti stran. Z vyložených důvodů dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud svým rozhodnutím zrušil rozsudek odvolacího soudu.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření učiněném prostřednictvím svého advokáta odmítl uplatněnou dovolací argumentaci dovolatelů a plně se ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu, který se podle jeho názoru řídil závěry a pokyny Ústavního soudu obsaženými v cit. nálezu. Připomenul, že Ústavní soud považuje dobrou víru za obecný korektiv v rámci aplikace předpisů občanského práva. Tato dobrá víra by měla být chráněna s ohledem na principy právní jistoty a ochrany nabytých práv. Ústavní soud výslovně dovodil, že princip dobré víry má být chráněn i proti právu vlastnickému, a to obzvláště za situace, že tomuto právu nelze přiznat ochranu. Ústavní soud uložil obecným soudům zkoumat, zda žalovaný byl či nebyl v dobré víře. Podle žalovaného odvolací soud správně určil, že žalovaný při uzavírání kupní smlouvy byl v dobré víře. Dobrá víra je univerzální institut vyskytující se na mnoha místech právního řádu, avšak stále mající týž význam. Odvolací soud na zákonných ustanoveních pouze demonstruje obsah pojmu dobrá víra a správně dovozuje presumpci její existence. Podle názoru žalovaného odvolací soud zhodnotil věc po právní stránce správně s ohledem na dobrou víru žalovaného, jehož právu poskytl ochranu a neurčil za vlastníky žalobce. Žalovaný rovněž nemá pochybnost o správnosti skutkových zjištěních odvolacího soudu. Na prvém místě žalovaný připomíná, že existence jeho dobré víry je soudy konstatována po celou dobu řízení, aniž by se jakkoli měnil skutkový stav věci a aniž by se objevovaly nové důkazní návrhy. Kupní cena byla stanovena s odkazem na znalecký posudek vypracovaný nezávislým znalcem, který nebyl vázaný ani na smluvní strany. Tento posudek byl přitom podkladem i pro získání úvěru, přičemž žalovaný koupil nemovitosti za zprostředkování realitní kanceláří. Žalovaný odmítá názor dovolatelů, že se měl aktivně zajímat o stav listin, které předcházely jím uzavírané smlouvě, neboť pro jeho dobrou víru byl rozhodující stav zápisu v katastru nemovitostí. Ústavní soud ve svém nálezu výslovně odmítl, že by snad osoba měla aktivně dohledávat dokumenty uložené ve sbírce listin a dokonce zkoumat jejich vzájemné souvislosti; takový požadavek by zdaleka překračoval rámec standardů pro posuzování dobré víry. Kromě toho žalobci v průběhu řízení uváděli pro neplatnost původní převodní smlouvy argumenty, které měly původ v jejich vnitřních předpisech a volních procesech. S tímto se žalovaný z pochopitelných důvodů ani nemohl seznámit. Argumentace dovolatelů, že se ocitli v důkazní nouzi, nemůže jít k tíži žalovaného. Závěrem žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatelů jako nedůvodné odmítl, případně je zamítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, že bylo podáno včas, osobami oprávněnými (žalobci) zastoupenými advokátkou, není však (jak bude rozvedeno níže) důvodné.
V posuzované věci odvolací soud rozhodoval v procesní situaci, kdy byl vázán právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v jeho nálezu ze dne 11. května 2011, č.j. II. ÚS 165/11, v němž orgán ochrany ústavnosti mj. vyložil, že obecné soudy musejí poskytovat ochranu vlastnickému právu v dobré víře jednajícím osobám. Ústavní soud totiž s ohledem na vývoj koncepce ochrany principu dobré víry ve své judikatuře a s tím související vývoj doktríny o možnosti nabytí (věci) od nevlastníka dospěl k závěru (ve stručnosti shrnuto z jeho obsáhlé argumentace ve vztahu k posuzovanému případu) o možnosti nabytí vlastnického práva k nemovitosti i od nevlastníka, jednal-li nabyvatel (s přihlédnutím ke všem okolnostem) v dobré víře.
Odvolací soud po vydání uvedeného nálezu Ústavního soudu vyzval dovolatele, aby ve lhůtě 15 dnů učinili všechna skutková tvrzení, a to případně i nová, zda popírají žalovaným tvrzenou dobrou víru o tom, že uzavřel platnou kupní smlouvu, což v tomto případě znamená zejména, že mu nebyly známy okolnosti uzavření kupní smlouvy mezi žalobci a Ing. S., které vedly k neplatnosti této smlouvy. , a současně je poučil o procesním důsledku při nesplnění této jejich povinnosti, leč prostřednictvím svých tvrzení a označených důkazů se dovolatelům jak je uvedeno v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu dobrou víru žalovaného o tom, že nemovitosti kupuje od osoby, jež nabyla vlastnictví zapsané v katastru nemovitostí na základě platné smlouvy nepodařilo vyvrátit ani podstatným způsobem zpochybnit.
Dovolatelé sice v dovolání uplatnili také dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. , tj., že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, ovšem učinili tak na podkladě obecného zpochybnění skutkového závěru, z nějž odvolací soud při rozhodování vycházel, se zdůrazněním, že celá transakce byla atypická žalovaný měl možnost seznámit se s obsahem zásadních listin a s ohledem na uvedené skutečnosti měl tuto možnost využít , takže s přihlédnutím k těmto skutečnostem žalovaný vědomě uzavíral rizikový obchod, kdy nejistota obchodu byla kompenzována výhodnou cenou. Dobrá víra mu proto nemohla svědčit. Na podkladě takto plytké dovolací argumentace lze ovšem stěží zpochybnit skutkově podložený a v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku následně přesvědčivě zaujatý závěr odvolacího soudu o jednání žalovaného při koupi předmětných nemovitostí v dobré víře. Odvolací soud se všemi možnými souvislostmi daného případu, na které dovolatelé v podaném dovolání opětovně poukazují, zabýval a přesvědčivým způsobem se v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku s nimi vypořádal, takže v uvedeném směru se dovolatelům správnost napadeného rozsudku zpochybnit nepodařilo; Nejvyšší soud proto pro stručnost zcela odkazuje na odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku.
Posledně uvedené v poměrech této věci (fakticky) předznamenalo i nedůvodnost druhého uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b), tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je tomuto tak již s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, ve kterém Ústavní soud zavázal odvolací soud právním názorem (shrnuto z nosných důvodů nálezu), že jednal-li žalovaný při koupi předmětných nemovitostí v dobré víře, je nezbytné mu poskytnout ochranu (jeho) vlastnického práva k těmto nemovitostem. Jinými slovy řečeno, Ústavní soud uzavřel, že i od nevlastníka lze nabýt vlastnické právo k (nemovité) věci, pokud nabyvatel jednal v dobré víře. Poněvadž dobrá víra žalovaného při koupi nemovitostí nebyla v odvolacím řízení vyvrácena ani zpochybněna, správně odvolací soud respektoval závazný právní názor Ústavního soudu v jeho vydaném nálezu stran poskytnutí ochrany vlastnickému právu žalovaného, pokud ten při koupi jednal v dobré víře. Vytknout lze snad odvolacímu soudu, že mu nepříslušelo (byť se tak stalo v rámci odůvodňování nákladového výroku) kriticky komentovat judikovaný závěr Ústavního soudu ve světle jeho předchozí judikatury a doktríny. Bylo tomu tak již z důvodu kasační závaznosti cit. nálezu Ústavního soudu, který např. v nálezu ze dne 13. listopadu 2007, sp. zn. IV. 301/05 (in www.nalus.usoud.cz), vyložil: Právní spory a soudní řízení musí být někdy dokončeny a nesmí pokračovat jako věčný ping-pong mezi soudními orgány, které trvají na svém. Ústavní soud prohlásil již v nálezu III. ÚS 425/97 (publ. in Sb. n. u., sv. 10, str. 285), že nebezpečí takové patové situace nehrozí, protože z ustanovení čl. 89 odst. 2 Ústavy vyplývá řešení. Pravidlo, že proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat, má za následek, že nález Ústavního soudu představuje definitivní řešení ústavněprávních otázek v konkrétní věci, a proto musí být dotyčným obecným soudem věrně proveden a ústavněprávní výklad vyložený v nálezu Ústavního soudu jím musí být respektován bez ohledu na eventuální pochybnosti obecného soudu, zda je správný či fundovaný. Jak nasvědčuje doktrína formulovaná v nálezu III. ÚS 252/04 o konkurujících úvahách, Ústavní soud netvrdí, že je neomylný, ale trvá na tom, že v jednotlivých případech je konečnost sporu nepostradatelným znakem spravedlivého procesu, a proto jako orgán s posledním slovem musí být jeho právní názor v konkrétní věci nepodmíněně respektován. Opačný názor by odporoval samotnému principu kasačního rozhodování.
Z uvedeného je zřejmé, že ani prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu zpochybněna nebyla. Protože nebylo ani zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání dovolatelů podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání dovolatelů bylo zamítnuto a žalovanému vznikly náklady dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalovanému představují odměnu za jeho zastoupení advokátem v dovolacím řízení, která činí podle § 5 písm. b), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 10.000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. celkem včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 20% (§ 137 odst. 3 o. s. ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů) částku 12.360,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá toto rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. srpna 2012

JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu