30 Cdo 2366/2016
Datum rozhodnutí: 30.11.2016
Dotčené předpisy: § 140 obč. zák., o. z., § 603 odst. 3 obč. zák., § 80 o. s. ř.




30 Cdo 2366/2016

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou, JUDr. Pavlem Pavlíkem a Mgr. Vítem Bičákem v právní věci žalobců a) Ing. H. M. , a b) P. P. , obou zastoupených JUDr. Martinem Řezáčem, advokátem se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18, proti žalovaným 1) A. H. , a 2) Ing. M. K. , oběma zastoupeným Mgr. Ing. Ondřejem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova 1374/53, o určení neexistence zástavního práva a o nahrazení projevu vůle k uzavření kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 7 C 171/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. února 2016, č. j. 31 Co 292/2015-218, takto:


Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. února 2016, č. j. 31 Co 292/2015-218, jakož i rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. května 2015, č. j. 7 C 171/2014-124, ve znění opravného usnesení téhož okresního soudu ze dne 20. října 2015, č. j. 7 C 171/2014-204, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Rakovníku k dalšímu řízení.

Odůvodnění


Okresní soud v Rakovníku (dále již soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. května 2015, č. j. 7 C 171/2014-124, ve znění opravného usnesení ze dne 20. října 2015, č. j. 7 C 171/2014-204, určil, že na spoluvlastnických podílech žalovaného 1) vymezených ve výroku I. rozsudku (dále již předmětné nemovitosti ), neexistuje zástavní právo na základě zástavní smlouvy uzavřené mezi žalovanými 1) a 2) dne 16. června 2014 (dále již zástavní smlouva ) na zajištění půjčky ve výši 800.000 Kč (výrok I.). Dále zamítl žalobu, aby žalovaný 1), jako prodávající, byl povinen uzavřít s žalobci kupní smlouvu, na základě které by převedl předmětné nemovitosti na žalobce 1) a 2), jako na kupující (výrok II.). Soud prvního stupně dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání účastníků řízení Krajský soud v Praze (dále již odvolací soud ) rozsudkem ze dne 2. února 2016, č. j. 31 Co 292/2015-218, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu na určení, že na spoluvlastnických podílech žalovaného 1) na předmětných nemovitostech neexistuje zástavní právo na základě zástavní smlouvy, a dále rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém věcném výroku II. potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se přiklonil ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. I odvolací soud měl za prokázané, že k datu 10. března 2014 byli žalobci a) a b) společně se svědkyní E. Š., podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí. Jako další spoluvlastník k nemovitým věcem je veden i P. P. Dne 10. března 2014 uzavřeli E. Š. jako prodávající a žalovaný 1) jako kupující dvě kupní smlouvy (dále již kupní smlouvy ), na jejichž základě nabyl žalovaný 1) spoluvlastnický podíl ve výši 1/6 a ve výši 1/2 k předmětným nemovitostem. V obou smlouvách, podle nichž bylo spoluvlastnické právo žalovaného 1) vloženo do katastru nemovitostí, prodávající E. Š. prohlásila, že ostatní spoluvlastníky, tj. žalobkyni a) a žalobce b), informovala o záměru prodeje spoluvlastnického podílu a tito s prodejem souhlasí, protože nemají zájem spoluvlastnický podíl E. Š. nabýt. Dne 16. června 2014 uzavřeli žalovaná 2) jako zástavní věřitel a žalovaný 1) jako zástavní dlužník, smlouvu o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem. Zástavním právem měla být zajištěna pohledávka zástavního věřitele vzniklá ze smlouvy o zápůjčce, která byla mezi zástavním věřitelem a dlužníkem uzavřena dne 31. března 2014. Na základě smlouvy o zápůjčce půjčila žalovaná 2) žalovanému 1) částku 800.000 Kč. Dne 24. března 2015 žalovaný 1) písemně odstoupil od obou kupních smluv. Odstoupení odůvodnil tím, že prodávající E. Š. porušila podstatným způsobem obě kupní smlouvy, neboť jej nepravdivě informovala o tom, že spoluvlastníci podílů na předmětných nemovitostech nemají zájem o koupi prodávaného spoluvlastnického podílu, a že s prodejem souhlasí. Do dispozice E. Š. se odstoupení od kupních smluv dostalo dne 24. března 2015 a tato s odstoupením souhlasila. Dne 26. března 2015 uzavřeli žalobci a) a b) jako oprávnění a E. Š. jako povinný spoluvlastník dvě smlouvy o zřízení předkupního práva s věcně právními účinky. Dne 22. dubna 2015 pak učinili pro katastr nemovitostí žalovaný 1) a E. Š. souhlasné prohlášení o odstoupení od smlouvy.
Ve vztahu k vznesenému požadavku žalobců, aby soud rozhodl, že žalovaný 1), jako prodávající, je povinen uzavřít s žalobci kupní smlouvu, na základě které by převedl předmětné nemovitosti na žalobce 1) a 2) (jako kupující), se odvolací soud ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, když uvedl, že lze přisvědčit soudu prvního stupně formulovaném tak, že vůči žalovanému 1) nemůže být důvodně uplatněn nárok na nahrazení projevu vůle k uzavření kupní smlouvy (z titulu porušení zákonného předkupního práva), neboť platným odstoupením tohoto žalovaného od dvou kupních smluv uzavřených dne 10. 3. 2014 pozbývají od samého počátku tyto smlouvy obligačních i věcně-právních účinků inter partes, nikoliv tedy ve vztahu ke třetím osobám, pokud dále tyto osoby nabyly práv v dobré víře Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém věcném výroku II. potvrdil.
Ve vztahu k určení, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, pak odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně určovací žalobu (její důvodnost) posoudil z věcných hledisek, aniž by se zabýval nezbytnou přednostní podmínkou důvodnosti určovací žaloby, tj. zda má žalující účastník na navrhovaném určení naléhavý právní zájem. Odvolací soud dospěl k závěru, že zásadním vodítkem pro posouzení, zda žalobci mají v projednávané věci naléhavý právní zájem na navrhovaném určení, však, dle názoru odvolacího soudu, je výsledek řízení o žalobci spojeném nároku na nahrazení projevu vůle uzavřít kupní smlouvu, na což v žalobě žalobci upozornili. Byla-li žaloba na nahrazení projevu vůle k uzavření kupní smlouvy v důsledku porušení zákonného předkupního práva žalobců soudem prvního stupně zamítnuta, a odvolací soud tento závěr prvostupňového soudu posoudil jako věcně správný, pak se soudní rozhodnutí o žalobě s navrhovaným určením nemůže v poměrech žalobců nijak příznivě projevit, neboť zástavním právem zatížené spoluvlastnické podíly náleží spoluvlastníkovi, jenž nemá ve vztahu k žalobcům povinnost související s realizací předkupního práva. Jinými slovy řečeno, určovací žaloba byla předčasná, neboť žalobci s jejím podáním nevyčkali do doby, než bude vydáno pro žalobce potenciálně příznivé pravomocné soudní rozhodnutí, kterým by byl nahrazen projev povinného spoluvlastníka uzavřít s žalobci kupní smlouvu o převodu spoluvlastnických podílů na předmětných nemovitostech.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též dovolatelé ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. shledávají v tom, že dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu řešena otázka vztahu ustanovení občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v posledním platném znění, k ustanovením nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. ohledně zákonného předkupního práva a možnosti a platnosti odstoupení od kupní smlouvy uzavřené v průběhu roku 2014, tedy za existence tohoto práva, při jeho porušení .
Dovolatelé, shrnuvše účel odložení účinnosti nové úpravy právního institutu předkupního práva v zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též o. z. ) o jeden rok od účinnosti samotného zák. č. 89/2012 Sb., dovozují, že porušení předkupního práva v době dokončení´ jeho ochrany přechodným ustanovením zák. č. 89/2012 Sb., by mělo být posuzováno opačně, než jak bylo posouzeno soudem prvního stupně a odvolacím soudem, a to zejména ve vztahu k jednání, jímž porušitelé předkupního práva omezili, resp. zbavili ostatní spoluvlastníky jejich ochrany tedy právní jednání spočívající v odstoupení od kupní smlouvy, kdy je vedeno soudní řízení, jehož účelem je náprava porušeného stavu by tedy mělo být prakticky vždy posouzeno jako jednání obcházející zákon a porušující dobré mravy.
Dovolatelé pak navrhují, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) zrušil dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu v obou výrocích, tj. ve výroku o nahrazení projevu vůle a ve výroku o neexistenci zástavního práva a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobců jak bude rozvedeno níže je přípustné a je i důvodné.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 789/2016 (který je veřejnosti přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , a na nějž v podrobnostech dovolací soud pro stručnost odkazuje) vyložil a odůvodnil právní názor, že došlo-li v průběhu jednoroční doby stanovené v § 3062 o. z. k porušení zákonného předkupního práva spoluvlastníka podle § 140 obč. zák. a uplatnil-li u soudu dotčený spoluvlastník po právu příslušný nárok jemu plynoucí z dosavadní hmotněprávní úpravy, je nezbytné, aby soud o tomto nároku rozhodoval podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění; to neplatí, jestliže se dotčený spoluvlastník po 1. 1. 2015 domáhá určení spoluvlastnického práva k nemovitosti původního spoluvlastníka, neboť vzhledem k zániku zákonného předkupního spoluvlastnického práva k 1. 1. 2015 nemá na podání takové žaloby již naléhavý právní zájem podle § 80 o. s. ř. Z odůvodnění tohoto rozsudku se současně podává právní názor dovolacího soudu, že v popsaných (časových a věcných) poměrech svědčí dotčenému spoluvlastníkovi právo domáhat se uspokojení předmětného nároku postupem ve smyslu § 603 odst. 3 obč. zák.
V posuzované věci oba soudy (při právním posouzení věci) zcela odhlédly od zásadně významné okolnosti, tj. že předmětnému odstoupení od převodních smluv ze strany žalovaného 1) předcházelo podání žaloby v této věci, kterou žalobci mj. uplatnili svůj nárok plynoucí z porušení předkupního práva, kdy postupem ve smyslu § 603 odst. 3 obč. zák. se domáhají prohlášení projevu vůle žalovaného 1) s uzavřením předmětné kupní smlouvy. Po uplatnění tohoto právního nároku, byly-li k němu splněny všechny hmotněprávní předpoklady, již nebylo možné účinně odstoupit od uvedených převodních smluv, neboť tomu bránila v mezidobí (nově) nastanuvší hmotněprávní situace (vzniklá tím, že žalobci coby dotčení podíloví spoluvlastníci uplatnili popsaný předmětný nárok).
Z vyloženého je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně v řešení právní otázky právního důsledku při uplatnění nároku dovolatelů na uzavření předmětné smlouvy v souvislosti s porušením jejich zákonného předkupního práva nemůže obstát. Vzhledem k věcné závislosti žaloby o určení neexistence zástavního práva na posouzení důsledků plynoucích z porušení zákonného předkupního práva dovolatelů je pak potřeba znovu posoudit relevanci této deklaratorní žaloby.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, neboť v daném případě nejsou splněny podmínky k tomu, aby sám dovolací soud změnil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu. Je tomu tak jednak z toho důvodu, že dovolací soud je vázán dovolacím rozsahem (z hlediska posouzení odvolacím soudem řešené právní otázky shora), a dále i s přihlédnutím k tomu, že jak je zřejmé z veřejně dostupné katastrální databáze podle stavu zápisů v katastru nemovitostí je spoluvlastnicí (v rozsahu id. 1/6 vzhledem k celku) předmětných nemovitostí M. H., bytem shodně s žalovaným 1). Jestliže pak odvolací soud (jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku) reflektoval při rozhodování mj. i podání dovolatelů na č. l. 94-95, v němž dovolatelé rozebírají posledně zmíněný majetkový převod ve prospěch manželky žalovaného 1), měl procesním způsobem vést dovolatele (což však neučinil) k zajištění souladu mezi žalobními tvrzeními, tvrzením o novém majetkovém převodu a žalobním petitem, neboť v těchto tvrzeních dovolatelů je zjevný nesoulad a jimi tvrzená žalobní situace (avšak bez odpovídající reflexe ve vztahu ke katastru nemovitostí) vychází ze závěru, že žalovaný 1) je stále spoluvlastníkem předmětných nemovitostí a je tudíž stále adresátem dovolateli uplatněného nároku plynoucího z porušení zákonného předkupního práva původní spoluvlastnicí E. Š.
Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. listopadu 2016

JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu