30 Cdo 2357/2013
Datum rozhodnutí: 24.09.2014
Dotčené předpisy: zák. o rod. ve znění od 01.01.2012 do 19.03.2012, § 57 odst. 1 zák. o rod. ve znění od 20.03.2012, čl. II. předpisu č. 84/2012Sb.



30 Cdo 2357/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce E. T. , zastoupeného JUDr. Janem Kuželem, advokátem se sídlem v Praze, Nad Šutkou 1811/12, proti žalovaným 1) R. S. , 2) nezletilé S. S. , zastoupené Městem Uherské Hradiště jako opatrovníkem, o popření otcovství, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 15 C 15/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 22. listopadu 2012, č. j. 60 Co 456/2012-60, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen soud prvního stupně ), rozsudkem ze dne 29. června 2012, č. j. 15 C 15/2012-30, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že není otcem nezletilé S. S. z matky R. S. a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že druhá žalovaná se narodila dne 4. listopadu 2003 za trvání manželství žalobce a první žalované. Otcovství proto bylo určeno podle ustanovení § 51 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen zákon o rodině ), který stanoví, že narodí-li se dítě v době od uzavření manželství do uplynutí třístého dne po zániku manželství nebo po jeho prohlášení za neplatné, považuje se za otce manžel matky. Dne 27. ledna 2012 podal žalobce žalobu, jíž se domáhal určení, že není otcem žalované, přičemž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 8. července 2010, sp. zn. Pl. ÚS 15/09, který s účinností ke dni 31. prosince 2011 zrušil ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině upravující popěrnou lhůtu manžela matky. Žalobce uvedl, že ukončil soužití s první žalovanou již na přelomu roku 2000 a 2001 a od té době se intimně nestýkali. Druhá žalovaná neví, že je právně jejím otcem, nestýkají se a žalovaný se na její výchově nikdy nepodílel. Žalobce na žalobním návrhu trval i po novelizaci ustanovení § 57 odst. 1 zákonem č. 84/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 84/2012 Sb. ), která stanovila novou popěrnou lhůtu manžela matky a použije se i na dříve zahájená řízení. Soud prvního stupně v souladu s ustanovením novelizovaného § 57 odst. 1 zákona o rodině, který stanoví šestiměsíční subjektivní a tříletou objektivní popěrnou lhůtu manžela matky ve spojení s čl. II zákona č. 84/2012 Sb., který stanoví, že ustanovení novelizovaného § 57 odst. 1 se použije i na řízení zahájená přede dnem účinnosti zákona č. 84/2012 Sb., návrh žalobce zamítnul.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 22. listopadu 2012, č. j. 60 Co 456/2012-60, rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu potvrdil. Odvolací soud se vypořádal s námitkami stěžovatele o neústavnosti retroaktivního působení novelizovaného ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině a o neústavnosti diskreční pravomoci Nejvyššího státního zástupce podle ustanovení § 62 odst. 1 a 2 zákona o rodině.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve věci samé, podal žalobce (dále jen dovolatel ) řádné a včasné dovolání, jehož přípustnost shledává v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), přičemž dovolací důvod shledává dovolatel v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel považuje za otázku zásadního právního významu, zda čl. II přechodných ustanovení zákona č. 84/2012 Sb., jenž stanoví, že řízení o popření otcovství zahájená před nabytím účinnosti tohoto zákona se dokončí podle § 57 odst. 1 zákona o rodině ve znění účinném od 20. března 2012 lze aplikovat na žaloby o popření otcovství podané v období od 1. ledna 2012 do 19. března 2012, kdy lhůta pro popření otcovství manželem matky nebyla zákonem o rodině stanovena. Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, když použil ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině. Dle dovolatele jsou přechodná ustanovení v čl. II zákona č. 84/2012 Sb. nepřípustně retroaktivní, protože v období, kdy podal žalobu, žádná omezující lhůta neexistovala a novelizovaná úprava mu odňala právo žalobou se domáhat popření svého otcovství u soudu. Dovolatel je rovněž přesvědčen, že novelizované ustanovení je třeba vykládat ústavně konformním způsobem tak, že se na žaloby o popření otcovství podané manžely matek v období od 1. ledna do 19. března 2012, nevztahuje. Pokud není možné takový ústavně konformní výklad provést, pak bylo a je, dle názoru stěžovatele, na místě, aby se obecné soudy obrátily na Ústavní soud o posouzení otázky souladu uvedeného přechodného ustanovení s ústavním pořádkem. Pokud tak obecné soudy neučinily, nedostály svým povinnostem, což ve svém důsledku způsobilo nesprávné rozhodnutí ve věci. Vzhledem ke všemu výše uvedenému dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil opatrovník nezletilé, Město Uherské Hradiště, který uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry a argumentací odvolacího soudu, a proto navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítnul.
K dovolání se vyjádřila také první žalovaná, která uvedla, že uznává veškeré nároky uvedené žalobcem, že žalobce není biologickým otcem druhé žalované a že biologického otce neuvede.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 22. listopadu 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací (dále jen dovolací soud ) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (vzhledem k přechodnému ustanovení čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb. se použije dosavadní znění, byť tak Nejvyšší soud činí s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (uveřejněným pod č. 147/2012 Sb.), zrušil ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím 31. prosince 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel se opírá o přípustnost dovolání uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když uvádí, že dovolání má zásadní právní význam, neboť řeší právní otázku, která dosud nebyla před Nejvyšším soudem řešena. O takový případ se však v přezkoumávané věci nejedná.
Dovolatel založil své dovolání na tvrzení, že odvolací soud neměl věc posuzovat podle ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění zák. č. 84/2012 Sb., účinném od 20. 3. 2012, ale měl konstatovat, že v době podání žaloby popěrná lhůta neexistovala, neboť původní úprava byla zrušena nálezem Ústavního soudu Pl. ÚS 15/09 a nová lhůta v této době ještě nebyla stanovena, a měl proto žalobě dovolatele vyhovět. Aplikace § 57 odst. 1 zákona o rodině ve znění zákona č. 84/2012 Sb. představuje dle dovolatele nepřípustnou retroaktivitu pravou a článek II zákona č. 84/2012 Sb. je ustanovením neústavním.
Stejným tvrzením se dovolací soud již zabýval v rozsudku ze dne 25. června 2014, č. j. 30 Cdo 677/2013, ve kterém odkázal na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2013, sp zn. IV. ÚS 3852/12, kde je vyloženo, že článek II. zákona č. 84/2012 Sb., působí zpětně, a to dokonce ve formě retroaktivity pravé. Přesto se nejedná o nedovolenou zpětnou účinnost, neboť jí nebyl porušen princip ochrany nabytých práv ani princip právní jistoty jednotlivce. Cílem nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. 7. 2010 (N 139/58 SbNU 141; 244/2010 Sb.), jímž bylo s účinností od 1. 1. 2012 zrušeno ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině stanovící popěrnou lhůtu manžela matky a jímž se stěžovateli v důsledku nedostatečně rychlé reakce zákonodárce otevřela možnost zahájit řízení o popření otcovství k nezletilé, nebylo zaručení časově neomezeného práva popřít otcovství (srov. bod 55. tohoto nálezu), které mělo být - dle názoru stěžovatele - později nepřípustně odňato v důsledku retroaktivního působení dodatečně přijaté právní normy. Nález nezpochybnil existenci lhůty samotné, ale pouze její délku (srov. bod 37. a 48. nálezu) a poskytl zákonodárci prostor délku popěrné doby znovu zvážit a nově ji upravit v souladu se zásadami vyslovenými v tomto nálezu a čerpajícími též z judikatury Evropského soudu pro lidská práva.
Jestliže tedy soudy na zjištěný skutkový stav užily ustanovení § 57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění zák. č. 84/2012 Sb., účinném od 20. 3. 2012, postupovaly zcela v souladu s přechodným ustanovením čl. II zák. č. 84/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, které ani následnou judikaturou Ústavního soudu nebylo shledáno ústavně nesouladným. Nelze proto přisvědčit názoru dovolatele, že obecné soudy pochybily, když se neobrátily na Ústavní soud, nenavrhly posouzení ústavnosti přechodného ustanovení článku II zákona č. 84/2012, a naopak aplikovaly výše uvedené ustanovení a dovolatelovu žalobu zamítly.
Z uvedeného je zřejmé, že proti rozsudku odvolacího soudu není dovolání přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy dovolatel s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, zatímco ostatním účastníkům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24 září 2014

JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu