30 Cdo 2347/2013
Datum rozhodnutí: 11.09.2013
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



30 Cdo 2347/2013


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 178/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2013, č. j. 14 Co 106/2011-217, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze, poté, co byl jeho předchozí rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011, v záhlaví specifikovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se konstatuje, že v řízeních vedených Mgr. D. T., soudním exekutorem Exekutorského úřadu Blansko pod sp. zn. Ex 244/02 a JUDr. V. P., soudním exekutorem Exekutorského úřadu Ostrava pod sp. zn. Ex 560/02 bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Ohledně zaplacení částky v přezkoumávaném rozsahu 3,931.801,40 Kč s přísl. zamítavý výrok o věci samé potvrdil, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobce se domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup státu, spočívající v nepřiměřené délce pěti exekučních řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, které však není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011, rozporem s nímž žalobce odůvodňuje přípustnost dovolání, a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolatel zformuloval dvě právní otázky, které pokládá za otázky zásadního právního významu v rozhodnutích dovolacího soudu dosud neřešené. První otázka se týká délky odškodňovacího řízení, druhá postupu soudního exekutora v exekučních řízeních.
Otázka délky odškodňovacího řízení nebyla předmětem posuzovaného řízení a tudíž nebyla vůbec odvolacím soudem řešena.
Druhá otázka je žalobcem formulována zcela shodně jako v jeho předchozím dovolání v této věci, pro tuto otázku bylo dovolání připuštěno, a tudíž byla vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011. Odvolací soud se ve svém druhém rozhodnutí řídil pokyny a právním názorem Nejvyššího soudu, jeho právnímu hodnocení tudíž nelze vytknout rozpor se závěry Nejvyššího soudu, ani nelze tuto otázku považovat za dosud neřešenou. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí vysvětlil, jaký by měl být postup exekutora v exekučním řízení, aby neponechával účastníky v nejistotě ohledně výsledku řízení, která by mohla založit nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. Nelze však obecně stanovit, jaká by měla být délka exekučního řízení, neboť řízení může probíhat tak dlouho, dokud je naplňován jeho účel, a tudíž záleží na konkrétních okolnostech každého jednotlivého případu.
Další dovolatelova námitka směřovala k tomu, že zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva se přiznává jen za zcela výjimečných okolností, a vyvratitelnou domněnku, že nepřiměřenou délkou řízení byla žalobci způsobena nemajetková újma, měla vyvracet žalovaná. Soud měl také prvotně vyčíslit základní částku a tu pak případě korigovat podle pěti judikovaných kritérií. Ani v těchto otázkách však dovolací soud neshledal, že by se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
Smyslem kompenzačního řízení není mechanicky použít výpočet orientačně uvedený v části VI. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011, tj. délka řízení násobená určitou částkou za rok, ale individuálně posoudit každý případ a stanovit přiměřené zadostiučinění s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo, v souladu s § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk). Odvolací soud při úvaze o formě zadostiučinění zhodnotil celkovou délku řízení, postup exekutorů během řízení, význam řízení pro žalobce, a skutečnost, že žalobci muselo být zřejmé, že jeho pohledávky vzhledem k majetkovým poměrům obou povinných vymoženy nebudou nebo budou vymoženy pouze z části. Odvolací soud tak zhodnotil všechny rozhodné skutečnosti, přihlédl ke konkrétním okolnostem případu a k závažnosti vzniklé újmy, a zcela v souladu s § 31a odst. 2 OdpŠk i s názorem Nejvyššího soudu přiznal žalobci zadostiučinění formou konstatování porušení práva. Nelze přitom přehlédnout, že § 31a odst. 3 OdpŠk se uplatní zejména při stanovení výše přiměřeného finančního zadostiučinění, zatímco pro stanovení formy zadostiučinění je směrodatný § 31a odst. 2 OdpŠk a jeho dvě obecná kriteria (závažnost vzniklé újmy a okolnosti jejího vzniku). Základní částku odškodnění by bylo třeba vypočíst v případě, že by odvolací soud nepovažoval samotné konstatování porušení práva za dostatečné, a přistoupil by ke stanovení výše finančního zadostiučinění, tak tomu však v posuzovaném případě nebylo.
Odvolací soud rovněž nepopřel judikaturou dovozenou vyvratitelnou právní domněnku, že nepřiměřenou délkou řízení vzniká poškozené osobě újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, pouze s ohledem na okolnosti případu zhodnotil, že další vedení exekučních řízení nemohlo nikterak významně negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce. Uvedený závěr je plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které ani význam předmětu řízení pro poškozeného není neměnnou veličinou, a může se v průběhu řízení měnit (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011), jakož i se závěrem Nejvyššího soudu, že předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá, obzvláště při posuzování délky vykonávacího řízení, u kterého je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku šlo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, a od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam, neboť vymožení pohledávky oprávněného se stává vzhledem k okolnostem případu nereálné či neúčelné, popř. dokonce neúčinné (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tvrzená nepřezkoumatelnost rozhodnutí ani vady řízení nepředstavují zákonné dovolací důvody, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Ostatní dovolatelovy námitky zjevně směřují ke zcela jinému řízení, neboť dovolatelem uváděné závěry odvolacího soudu z jeho rozhodnutí žádným způsobem nevyplývají, a proto v těchto námitkách nelze shledat zákonné vymezení dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
Odvolací soud nikde v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, že by posuzovaná řízení pro žalobce nebyla významná z důvodu, že podal desítky či stovky návrhů na zahájení řízení. Namítl-li dále dovolatel přílišný aktivismus ze strany soudu ve vyhledávání důvodů nevýznamnosti věci pro dovolatele, pak takové tvrzení rovněž z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, neboť ten naopak uvedl, že význam řízení pro žalobce hodnotil odvolací soud jako standardní (str. 11 odůvodnění rozhodnutí). Odvolací soud se rovněž nikde v rozhodnutí nevyjádřil tak, jak tvrdí dovolatel, a sice že se o nesprávný úřední postup nemůže jednat z důvodu, že žádné zákonné ustanovení soudu neukládá, v jaké lhůtě má být exekuční řízení skončeno.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 11. září 2013

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu