30 Cdo 2342/2008
Datum rozhodnutí: 27.05.2010
Dotčené předpisy: § 213 odst. 2 o. s. ř.




30 Cdo 2342/2008 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobkyně BULANA spol. s r.o. , se sídlem v Novém Jičíně, K nemocnici 9, PSČ 741 01, IČ: 47666757, zastoupené JUDr. Jiřím Ptáčkem, advokátem se sídlem v Brně, Masarykova 2, proti žalované MBZ M, s.r.o., se sídlem v Brně, Francouzská 41, PSČ 602 00, IČ: 25527347, zastoupené JUDr. Kateřinou Pavlíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 37, o určení neúčinnosti kupní smlouvy, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 48 Cm 95/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2007, č.j. 11 Cmo 116/2007-372, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2007, č.j. 11 Cmo 116/2007-372, se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 10. října 2006, č.j. 48 Cm 95/2000-328, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně proti žalované domáhala určení, že kupní smlouva mezi žalovanou a společností MBZ spol. s.r.o., se sídlem Sušilova 1337, Hradec Králové, o prodeji (v rozsudku specifikovaných) nemovitostí (dále též předmětné nemovitosti ), je vůči (konkursní) podstatě (úpadce MBZ spol. s r.o. v likvidaci, se sídlem v Hradci Králové, Sušilova 1337) právně neúčinná. Navazujícím výrokem uložil žalobkyni nahradit žalované určené náklady řízení. Po provedeném řízení soud prvního stupně uzavřel, že v průběhu dokazování nebyl ani tvrzen ani navržen a ani předložen důkaz o tom, že má žalobkyně vůči úpadci (dlužníkovi) vymahatelnou pohledávku, tedy takovou, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, na základě kterého by bylo možno nařídit exekuci, jak předpokládá ust. § 42a odst. 1 občanského zákoníku. Dále soud prvního stupně zkoumal i okolnost, zda úpadce učinil právní úkon v úmyslu zkrátit věřitele, přičemž zjistil, že na předmětných nemovitostech, jejichž hodnota byla určena znaleckým posudkem na částku 35.000.000,-- Kč vázlo zástavní právo ve prospěch peněžních ústavů do výše 49.000.000,-- Kč. Z toho pak soud dovodil, že pokud by mělo dojít ke zpeněžení majetku, neúčinnosti jehož převodu se žalobci domáhají, pak z toho majetku by žalobcům nepřišlo ničeho, neboť by se v prvé řadě a ne zcela uspokojily pohledávky peněžního ústavu, v jehož prospěch bylo zástavní právo zřízeno. Není tedy možno přisvědčit tvrzení, že pokud by nedošlo k odporovatelnému právnímu úkonu, tedy k prodeji čerpací stanice, mohl by být prvý žalobce alespoň částečně uspokojen prodejem těchto nemovitostí, a nelze ani přisvědčit tomu, že prodejem tohoto majetku došlo ke zmenšení konkurzní podstaty, když zároveň s nemovitostí přešly na nového nabyvatele i zástavní práva věřitelů ve výši podstatně vyšší, než byla hodnota převáděného majetku. Pokud by tedy byly do konkurzní podstaty vráceny nemovitosti v hodnotě 35.000.000,-- Kč, pak by přešly zároveň na úpadce závazky ve výši 49.000.000,-- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě nebyly splněny předpoklady stanovené v § 42a obč. zák., a proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále již odvolací soud ) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že je vůči konkursní podstatě úpadce MBZ spol. s r.o. v likvidaci, IČ 46902325, se sídlem v Hradci Králové, Sušilova 1337, PSČ 501 16, na jehož majetek byl prohlášen konkurs usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23.4. 1999, sp. zn. 45 K 27/99, právně neúčinná kupní smlouva, kterou uzavřel nynější úpadce jako prodávající dne 29. 5. 1998 se žalovaným MBZ M s.r.o., IČ 25527347, se sídlem v Brně, Francouzská 41, PSČ 602 00 (dříve v Mikulově, K Vápence 609, PSČ 692 01) jako kupující, jejímž předmětem jsou tyto nemovitosti (ve výroku je provedena specifikace předmětu smlouvy) ,..vše zapsáno na LV č. 2027 pro obec a katastrální území M. na M. u Katastrálního úřadu v Břeclavi. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku konstatoval, že základ žalobkyní uplatněného nároku vyplývá ze speciálního ustanovení § 16 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále již ZKV ), v němž se sice odkazuje na podmínky stanovené v § 42a obč. zák., avšak z porovnání obou ustanovení je zřejmé, že pokud by žalobu podal správce konkursní podstaty, nemohl by splnit všechny předpoklady uvedené v § 42a obč. zák. Žalobkyně v dané věci dokládala existenci vymahatelné pohledávky výpisem z protokolu o přezkumném jednání, podle nějž šlo o pohledávku uznanou správcem konkursní podstaty úpadce (prodávajícího) v plné výši a soudem zjištěnou. Tato skutečnost mezi účastníky nebyla sporná. Odkaz na podmínky § 42a obč. zák. obsažený v § 16 ZKV je třeba chápat podle názoru odvolacího soudu jako podklad pro jejich přiměřené užití v případě, že o žalobě soud rozhoduje v době, kdy trvá konkurs na majetek dlužníka. Uznaná pohledávka žalobkyně je na základě usnesení konkursního soudu pohledávkou zjištěnou a také vymahatelnou a jako taková je vymáhána v konkursním řízení vedeném na majetek prodávajícího. Odvolací soud zdůraznil, že je mu samozřejmě známa judikatura k výkladu pojmu vymahatelná pohledávka [zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již Nejvyšší soud ) sp. zn. 21 Cdo 2285/2000 nebo R 12/1998]. Pokud by však v případě žaloby opírající se o speciální ustanovení § 16 ZKV byl tento pojem důsledně vykládán tak, že musí jít o pohledávku přiznanou exekučním titulem, bylo by ustanovení § 16 ZKV v podstatě zbytečné, neboť byla-li neúčinnost odporovatelného úkonu dlužníka vyslovena v době, kdy již byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs, stává se majetek dlužníka, který smlouvou ušel z dlužníkova (úpadcova) majetku součástí jeho konkursní podstaty a výkonem rozhodnutí nemůže být postižen (zde odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 2 Cdo 1703/96). Důvody pro přerušení řízení do skončení řízení konkursního dány nejsou, neboť je žalováno na neúčinnost kupní smlouvy vůči konkursní podstatě. Po skončení konkursního řízení by už nemělo smysl vyslovit neúčinnost kupní smlouvy, neboť konkursní řízení by nemohlo být znovu otevřeno. Odvolací soud dále vyložil, že v projednávané věci učinily právní úkon (uzavření kupní smlouvy) dvě právnické osoby jako osoby blízké vzhledem k totožnosti společníků a jednatelů. Podle odvolacího soudu není sporu o tom, že kupní cena popř. její převážná část (žalovaný tvrdí, že z dohodnuté kupní ceny 35 mil. Kč 6 mil. Kč zaplatil) zaplacena prodávajícímu (úpadci) nebyla. Uvedený sled jednotlivých kroků vyvolává důvodně závěr, že šlo o machinace s majetkem budoucího úpadce a snahu jeho majetek ze společnosti vyvést.....Tím, že byl ze společnosti úpadce vyveden nemovitý majetek značné hodnoty, došlo ke zkrácení věřitelů dlužníka (úpadce) a jde o právní úkon učiněný vůči osobě blízké. Z těchto důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že žaloba je důvodná, neboť podmínky podle § 16 ZKV a § 42a obč. zák. jsou splněny. Změnil proto odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že podané žalobě vyhověl, a současně též rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti meritornímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále již dovolatelka ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňuje v něm všechny tři dovolací důvody, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 1 písm. a) o.s.ř.], dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], a konečně, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolatelka předně připomíná, že odvolací soud v napadeném rozsudku uvádí, že skutkové závěry soudu prvního stupně jsou převážně správné, přičemž v návaznosti na to namítá, že před odvolacím soudem žádné dokazování nebylo prováděno a proto (podle § 213 odst. 2, věta za středníkem, o.s.ř. a contrario) je zřejmé, že odvolací soud při svém rozhodování vycházel (měl vycházet) ze skutkového stavu, jak jej soud prvního stupně zjistil a uvedl ve svém rozhodnutí. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně po právní stránce posoudil otázku, zda společnost MBZ spol. s r.o. a žalovaná uzavřely odporovanou kupní smlouvu jako osoby blízké ve smyslu § 42a obč. zák., když odvolací soud se touto otázkou zabýval jen velmi stroze a v podstatě odkázal na argumentaci žalobkyně obsaženou v odvolání. Za tím účelem dovolatelka v dovolání podrobně argumentuje. Dále namítá, že odvolací soud neposoudil správně otázku, zda odporovaný právní úkon dlužníka zkrátil dlužníkovy věřitele. Dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, a na podkladě vymezené argumentace dovozuje, že k předmětnému zkrácení v posuzované věci nedošlo. Vytýká dále, že odvolací soud nevzal v úvahu ani všechny skutkové okolnosti, které jsou pro posouzení věci významné. Především přehlédl, že v řízeních před soudem prvního stupně dovolatelka tvrdila a prokazovala, a při dokazování i vyšlo najevo, že všechny pohledávky společnosti MBZ spol. s r.o., které byly převedeny odporovanou kupní smlouvou, byly uspokojeny. Dovolatelka rovněž vytýká odvolacímu soudu, že aniž by provedl dokazování, učinil skutkové závěry odlišné od těch, které jsou uvedeny v rozhodnutí soudu prvního stupně. Soud prvního stupně například ohledně kupní ceny uvedl, že důkaz o jejím zaplacení předložen nebyl. Odvolací soud však nad rámec skutkových zjištění uvedených v rozhodnutí soudu prvního stupně konstatuje, že konečně není sporu o tom, že kupní cena popř. její převážná část (žalovaný tvrdí, že z dohodnuté kupní ceny 35 mil. Kč 6 mil. Kč zaplatil), zaplacena nebyla , aniž by k takovému skutkovému zjištění provedl jakýkoli důkaz. Dovolatelka zdůrazňuje, že uzavření a realizace odporované kupní smlouvy tedy v žádném případě nezkracovaly věřitele, ale naopak zlepšily míru uspokojení jejich pohledávek; ze všech uplatněných důvodů proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k dovolání dovolatelky odkázala na všechna její učiněná vyjádření a odvolání v této věci. K argumentaci dovolatelky, že ke zkrácení věřitelů nedošlo, neboť bylo prokázáno, že koupila majetek v hodnotě 35 mil. Kč, a že dovolatelka zároveň s tímto majetkem převzala i závazky s touto nemovitostí spojené v celkové výši 49 mil. Kč, žalobkyně uvedla, že tato tvrzení mimo jiné znamenají, že dovolatelka koupením nemovitostí získala do začátku svého podnikání dluh 14 mil. Kč, a to vše za situace, kdy jediným zdrojem financování byl základní kapitál ve výši 100 tis. Kč. Žalobkyně se domnívá, že znalecký posudek, na který se dovolatelka odvolává, hodnotu nemovitostí stanovil i s ohledem na zástavní práva. Prodejem majetku společnosti MBZ spol. s r.o. v likvidaci na novou společnost, dovolatelku, a tím, že dovolatelka nezaplatila společnosti MBZ spol. s r.o. v likvidaci kupní cenu za tyto prodané nemovitosti, které následně ke svému prospěchu pronajala, spatřuje žalobkyně úmysl dlužníka zkrátit své věřitele. S ohledem na totožnost jednatelů a společníků v obou společnostech, úmysl jednatele v jedné společnosti (prodávající) musí znát i jako jednatel druhé společnosti (kupující). Současně se žalobkyně domnívá, že na právnické osoby, u nichž je totožnost jednatelů a společníků, je nutno pohlížet jako na osoby blízké. V tomto případě byl odporovatelný právní úkon učiněn mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou a žalobkyně nemusela tvrdit ani prokazovat, že dovolatelka musela vědět o úmyslu dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele, ale bylo na dovolatelce, aby prokázala, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek potvrdil.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. V daném případě ovšem jak lze dovodit z obsahu dovolání dovolatelka ve svém dovolání vadu řízení, která podle názoru Nejvyššího soudu mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, důvodně vytkla. Jednalo se o jinou vadu spočívající v absenci (zopakování) dokazování odvolacím soudem, který přestože v odvolacím řízení neprovedl žádné dokazování, ne zcela se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o skutkovém stavu věci (viz list č. 5, druhý odstavec, poslední věta odůvodnění rozsudku odvolacího soudu arg.: Skutkové závěry soudu prvního stupně jsou převážně správné, avšak s jeho právními závěry souhlasit nelze ) a za této situace v meritu věci přistoupil ke změně rozsudku soudu prvního stupně. K dílčímu skutkovému tvrzení, jinak zásadně významnému pro právní posouzení věci, jež učinil soud prvního stupně, a to, že v průběhu dokazování nebyl ani tvrzen a ani předložen důkaz o tom, že má žalobce vůči úpadci, tedy dlužníkovi, vymahatelnou pohledávku... , ani k soudem prvního stupně verifikované okolnosti, zda úpadce učinil právní úkon v úmyslu zkrátit věřitele , odvolací soud žádné dokazování neprováděl; přesto však dospěl k odlišným závěrům, než soud prvního stupně.
Nejvyšší soud v mnoha svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že jinou vadou řízení je i to, že odvolací soud vyšel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž postupoval podle § 213 odst. 2 o.s.ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, případně dokazování doplnil ve smyslu § 213 odst. 4 o.s.ř. Pomíjení těchto procesních postupů přitom vyvolává negativní důsledky i v ústavně právní rovině (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 14. září 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, in www.nalus.usoud.cz , dále např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1966, příp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001, anebo rozsudek téhož soudu
ze dne 24. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 372/2003, jakož i další rozhodnutí dovolacího soudu na uvedená rozhodnutí navazující, vše in www.nsoud.cz ).
Podle § 213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Podle odst. 2 tohoto ustanovení účinného od 1. dubna 2005 odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Podle odst. 3 tohoto ustanovení k provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel. Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování (odst. 4 cit. ustanovení). Podle odst. 5 tohoto ustanovení při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s § 205a nebo § 211a.
Postup odvolacího soudu, který se odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, aniž však dokazování sám zopakoval, není v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto odňal dotčenému účastníkovi reálnou možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož došlo k porušení účastníkova základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Chtěl-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů, bylo nutno, aby tyto důkazy sám zopakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení těchto důkazů (viz shora cit. judikatura).
V souvislostech posuzovaného případu z judikovaných závěrů lze proto sumarizovat, že chtěl-li odvolací soud korigovat skutková zjištění, resp. závěr o skutkovém stavu věci, jenž po provedení listinných důkazů a výsleších svědků učinil soud prvního stupně, který na jeho podkladě dospěl k závěru, že žalobkyně nemá vůči předmětnému dlužníkovi vymahatelnou pohledávku a že žalobou dotčeným právním úkonem (kupní smlouvou) nemohlo dojít ke zkrácení žalobkyně, tedy že v daném případě nebyly splněny předpoklady stanovené § 42a obč. zák. (odvolací soud naopak dospěl k opačnému právnímu závěru), bylo nezbytné, aby způsobem předvídaným v § 213 odst. 2 o.s.ř. zopakoval důkazy, měl-li za to, že je z nich možné dospět k jiným skutkovým zjištěním, než která učinil soud prvního stupně, případně aby zákonu odpovídajícím způsobem vyložil (§ 157 odst. 2 o.s.ř.), z jakých důvodů nebylo zapotřebí ten který důkaz, provedený v řízení před soudem prvního stupně, zopakovat (např. pro jeho zjevnou nadbytečnost, resp. neúčelnost atd.). Takto ovšem jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 10. října 2007 (viz č.l. 363 a násl.) odvolací soud nepostupoval. Z uvedeného je tedy zřejmé, že dovolatelkou uplatněný dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. spočívající v tvrzení, že (odvolací) řízení je postiženo (shora vyloženou) vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byl osvědčen.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.).
K podání Mgr. L. K., správkyně konkursní podstaty úpadce MBZ spol. s r.o., v likvidaci, se sídlem v Hradci Králové, Sušilova 1337, IČ: 469 02 325, označenému jako návrh na vstup vedlejšího účastníka do řízení procesní vyjádření vedlejšího účastníka ze dne 25. února 2010, které bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 1. března 2010, nutno uvést, že v tomto podání jmenovaná sice oznamuje vstup coby vedlejší intervenient do řízení, z tohoto podání ovšem není již zřejmý esenciální údaj, a to, na kterou procesní stranu daný právní (procesní) subjekt do pozice vedlejšího účastníka vlastně přistupuje (tedy ve prospěch které procesní strany hodlá intervenovat). Za dané procesní situace proto Nejvyšší soud k danému podání nepřihlížel (§ 43 odst. 2 za užití § 243c odst. 1 o.s.ř.), přičemž vzhledem k vydání kasačního rozhodnutí a s přihlédnutím k procesní ekonomii nebylo zde ani časového prostoru podatelku poučovat o nezbytnosti doplnění jejího podání (viz § 43 odst. 2 in fine o.s.ř.). Protože dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno, podatelce se tak otevírá dostatečný časový prostor k precizaci předmětného podání.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 234 odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. května 2010

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu