30 Cdo 2341/2008
Datum rozhodnutí: 11.02.2010
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) o. s. ř., § 243b odst. 5 o. s. ř.




30 Cdo 2341/2008


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce Z. D., zastoupeného advokátem, proti žalované A. s.r.o., zastoupené advokátem, za účasti P. D., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 81/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2008, č.j. 21 Co 455/2007-350, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta se sídlem v P.

III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta se sídlem v P.

Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Při posuzování tohoto dovolání vycházel Nejvyšší soud České republiky z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) předem dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řád ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 234c odst. 2 tím není dotčeno.

Dovolání žalobce (dále již dovolatel ) proti v záhlaví citovanému rozsudku Městského soudu v Praze (dále již "odvolací soud ), kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. června 2007, č.j. 8 C 81/2002-321 (jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že Z. D., posledně bytem v M., J. O., byla ke dni 8. července 2005 vlastnicí specifikovaných nemovitostí, a rozhodnuto o nákladech řízení) a rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř, a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

I když předmětem dovolacího přezkumu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. může být rozhodnutí odvolacího soudu, v němž je řešena právní otázka zásadního významu i z oblasti procesního práva, v posuzované věci tomu tak nebylo. Dovolatel ve svém dovolání uplatňuje dovolací důvod podle § 241a ods. 1 písm. a) o.s.ř., tj. namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. In concreto s odkazem na judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále již Ústavní soud ) vytýká (ve stručnosti shrnuto z uplatněné dovolací argumentace) odvolacímu soudu, že procesně nereagoval na vadu zatěžující nalézací řízení, jež spočívala v tom, že soud prvního stupně ač původně rozhodl o přibrání znalce, posléze k vypracování znaleckého posudku nepřistoupil ani nezdůvodnil z jakých důvodů změnil v období od 16.03.2005 do 13.06. 2007 svůj právní názor. Dovolatel kromě toho zpochybňuje objektivitu a úplnost znaleckého posudku, z nějž v řízení vycházel soud prvního stupně. Připomíná, že tento posudek zpracoval MUDr. M. B. na základě žádosti právního zástupce původně žalovaných (nyní žalované a vedlejšího účastníka na straně žalované), a že znalec vycházel pouze ze zadavatelem dodané úřední a zdravotní dokumentace, takže lze odůvodněně předpokládat, že závěry vyplývající z tohoto znaleckého posudku jsou zkreslené, neobjektivní a neodrážejí skutečný zdravotní stav Z. D. v době podpisu darovací smlouvy. Dovolatel rovněž vytýká, že ač v řízení před soudem prvního stupně navrhoval provedení důkazních prostředků spočívajících mimo jiné i ve výsleších svědků , soud prvního stupně provedení těchto důkazních prostředků jako nadbytečné zamítl bez bližšího odůvodnění.

Z takto dovolatelem uplatněné dovolací argumentace týkající se procesních aspektů rozsouzené věci ovšem nelze dovodit judikatorní přesah ani nezbytnost v rámci uplatněného mimořádného opravného prostředku zaujímat právní názor k dané materii, neboť dovolatelem popsané procesní aspekty jsou jak judikaturou Nejvyššího soudu, tak i judikaturou Ústavního soudu dostatečně vyřešeny, což je ostatně zřejmé i samotnému dovolateli, který ve svém dovolání v tomto směru odkazuje na několik rozhodnutí Ústavního soudu a z nich také cituje tzv. právní věty. Pokud ovšem rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., což se týká i tohoto případu, neboť dovolatelem vytknuté vady řízení (a tedy implicite z nich vyplývající procesní otázky nabízející se podle dovolatele k řešení) týkající se rozsahu dokazování v občanském soudním řízení a odůvodnění soudních rozhodnutí, nemohou zakládat judikatorní přesah (k tomu srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II., ÚS 56/95, II. ÚS 127/96, IV. ÚS 517/09), nebylo zde procesního podkladu k přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Pro úplnost nutno poznamenat, že soud prvního stupně v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku také uvedl, pro jaké důvody nepřistoupil k další důkazní verifikaci a zprostředkoval současně své úvahy při hodnocení důkazů, z nichž čerpal skutková zjištění, která považoval za zásadně významná pro právní posouzení věci. Ve vztahu ke svému usnesení o ustanovení znalce za účelem posouzení duševního stavu Z. D. v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvedl, že usnesením ze dne 16.3. 2005 není nikterak vázán (§ 135 o.s.ř. a contrario) , a že z tohoto důvodu námitka žalobce spočívající v tomto, že soud je za takové situace povinen vypracovat znalecký posudek, je lichá. Odvolací soud v rámci přezkumu pak reagoval na odvolací námitky žalobce a ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, aniž by shledal vadu, jež by nalézací řízení zatěžovala a mohla mít vliv na nesprávné rozhodnutí soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud dospěl tedy k závěru, že v daném případě dovolání žalobce přípustné není.

Nepřípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) současně vylučuje, aby dovolací soud mohl přihlížet k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Z vyložených důvodů Nejvyšší soud, aniž by nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.), dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, stejně jako i na její straně intervenující vedlejší účastník, mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které pro každého z nich - sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle § 5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., snížená na polovinu podle § 14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % podle § 18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupci žalovaného a vedlejšího účastníka na straně žalované doložili, že jsou plátci daně z přidané hodnoty, náleží jim vedle odměny za zastupování jejich advokáty a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka 1.060,- Kč odpovídající (20%) dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.360,- Kč je tedy žalobce povinen zaplatit jak žalované, tak i vedlejšímu účastníkovi na žalované straně, a to k rukám jejich advokátů (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. února 2010

JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu