30 Cdo 2334/2006
Datum rozhodnutí: 29.05.2007
Dotčené předpisy:




30 Cdo 2334/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce M. T., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. S., zastoupené druhou žalovanou K. P., rozenou S., jako opatrovnicí, a 2) K. P., rozené S., zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti smlouvy o převodu členských práv a povinností, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 30/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2006, č. j. 29 Co 26/2006 - 93, t a k t o :

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou podanou podle § 80 písm. c) o. s. ř. domáhal určení, že smlouva o převodu práv a povinností spojených s členstvím v S. P., která byla uzavřena mezi první žalovanou jako převádějící a druhou žalovanou jako nabyvatelkou, předložená družstvu 15. 11. 2002, je neplatná . Žalobu odůvodnil zejména tím, že na základě pravomocného rozsudku soudu má vymahatelnou pohledávku ve výši 900.000,- Kč s příslušenstvím za první žalovanou, která však svůj dluh nesplnila, a poté, co byla nařízena exekuce, převedla v rozporu s ust. § 44 odst. 7 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), na druhou žalovanou uvedenou smlouvou práva a povinnosti spojená s členstvím v S., čímž zaniklo její členství v družstvu a členská práva a povinnosti přešla na druhou žalovanou, včetně nájmu družstevního bytu. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. spatřuje v tom, že na určení platnosti této smlouvy závisí, zda první žalovaná je členkou družstva disponující příslušným členským podílem, jenž představuje majetkovou hodnotu, která může být postižena exekucí, když existence právního vztahu je sporná a bez požadovaného určení je právní postavení účastníků nejisté.

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 5. 4. 2005, č. j. 6 C 30/2003 - 66, žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9

ze dne 24. 2. 2004, byla první žalovaná zbavena způsobilosti k právním úkonům

pro dlouhodobou duševní poruchu a usnesením tohoto soudu ze dne 18. 5. 2004 jí opatrovníkem byla ustanovena Městská část Praha 9. S ohledem na nezpůsobilost první žalované vyžádal obvodní soud doplňující znalecký posudek z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie znalkyně M. B., z nějž a z výpovědi znalkyně zjistil, že první žalovaná trpí mnoho let vážnou duševní poruchou, pro kterou byla léčena a která u ní byla přítomna i v roce 2002, takže nebyla způsobilá uzavírat smlouvy, tedy ani smlouvu o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu. Dále bylo ze zprávy uvedeného S. prokázáno, že žalované dne 15. 11. 2002 tomuto družstvu doručily smlouvu o převodu členských práv a povinností, včetně převodu družstevního podílu k označenému bytu, na základě níž se druhá žalovaná stala členkou družstva a nájemkyní bytu. Obvodní soud dospěl k závěru, že předmětná smlouva je neplatná podle § 38 odst. 2 obč. zák., neboť první žalovaná ji uzavřela v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Z tohoto důvodu žalobě vyhověl, když shledal u žalobce ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na tomto určení .

K odvolání druhé žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2006, č. j. 29 Co 26/2006 - 93, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl,

a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a vůči státu. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného obvodním soudem a dále z usnesení tohoto soudu ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 25 Nc 1042/2003, zjistil, že první žalované byla podle

§ 192 o. s. ř. ustanovena opatrovnicí druhá žalovaná; neztotožnil se však s jeho závěrem, že žalobce má na požadovaném určení neplatnosti předmětné smlouvy

ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem. Vyšel naopak z názoru, že určení, kterého se žalobce domáhá, je řešením předběžné otázky, jejíž posouzení nemůže být vyjádřeno formou výroku, nýbrž se může projevit jen ve způsobu rozhodnutí soudu o věci samé a může být uvedeno jen v důvodech rozhodnutí

(viz R 61/65).

Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání

z důvodu uvedeného v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že uplatněná žaloba, byť v petitu obsahuje slova určuje se , není určovací žalobou podle § 80 písm. c) o. s. ř., stejně jako např. žaloba podle § 175k odst. 2 o. s. ř., excindační žaloba podle 267 odst. 1 o. s. ř., žaloba o určení doby splnění dluhu podle § 564 obč. zák. atd., u nichž naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu, a není tedy třeba jej prokazovat. Poukazuje na to, že exekuční titul se v daném případě stal pravomocným dne 27. 6. 2000, že dne 7. 11. 2000 bylo první žalované doručeno usnesení o nařízení exekuce,

a proto předmětná smlouva ze dne 15. 11. 2002 je neplatná ze zákona podle § 44 odst. 7 zák. č. 120/2001 Sb. Tuto skutečnost však S. nerespektuje a převedlo členská práva

a povinnosti v družstvu na druhou žalovanou; protože tato práva a povinnosti v družstvu představovala jedinou bonitní majetkovou hodnotu první žalované, ze které by se žalobce mohl jako oprávněný uspokojit, nezbylo mu, než podat žalobu podle citovaného ustanovení exekučního řádu, když právní účinky předmětné smlouvy nenastaly, a nelze jí ani pro neplatnost odporovat ve smyslu ust. § 42a obč. zák. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1262/2002). Dovolatel je proto přesvědčen, že je oprávněn k žalobě o určení neplatnosti předmětného právního úkonu podle citovaného ustanovení exekučního řádu, i když nebyl jeho účastníkem. Byl-li však soud toho názoru, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak, tedy že namísto neplatnosti předmětné smlouvy měl být tento úkon posouzen podle § 42a obč. zák., nedostalo se mu náležitého poučení ve smyslu ust. § 118a odst. 2 o. s. ř., neboť nebyl vyzván, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností a nebyl poučen o svých procesních právech a povinnostech. I v případě, že by se jednalo

o určovací žalobu podle § 80 písm. c) o. s. ř., má žalobce za to, že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem dán, a to tím, že předmětná smlouva byla uzavřena v úmyslu zkrátit uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, a dále proto, že nemůže žalovat na plnění. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Odvolací soud založil své rozhodnutí na právním závěru, že žalobce nemá

na požadovaném určení naléhavý právní zájem.

Podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Žaloba o určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka,

z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jestliže například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu

k existenci práva nebo právního vztahu (například vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práva nebo právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996

na str. 113, event. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn.

21 Cdo 58/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník 2004).

Námitky dovolatele, že uplatněná žaloba, byť v petitu obsahuje slova určuje se , není určovací žalobou podle § 80 písm. c) o. s. ř. (stejně jako např. žaloba podle

§ 175k odst. 2 o. s. ř., excindační žaloba podle § 267 odst. 1 o. s. ř., žaloba o určení doby splnění dluhu podle § 564 obč. zák. atd.), u níž naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu, a není tedy třeba jej prokazovat, a že odvolací soud nesprávně vyložil ust. § 80 písm. c) o. s. ř., neboť bez určení neplatnosti předmětné smlouvy je ohroženo jeho právo jako oprávněného v exekučním řízení, nejsou správné.

Předně je třeba poukázat na to, že žalobce již v žalobě o určení neplatnosti předmětné smlouvy uvedl, že ji podává podle § 80 písm. c) o. s. ř., přičemž naléhavý právní zájem na tomto určení dovozoval z toho, že na určení platnosti této smlouvy závisí, zda první žalovaná je členkou družstva disponující příslušným členským podílem, jenž představuje majetkovou hodnotu, která může být postižena exekucí, když existence právního vztahu je sporná, a bez požadovaného určení je právní postavení účastníků nejisté . Již z toho je zřejmé, že žalobce v daném případě vycházel správně z názoru, že se jedná o určovací žalobu, zda tu právní vztah nebo právo je či není [§ 80 písm. c) o. s. ř.], tedy, zda první žalovaná je či není členkou družstva (a nájemkyní označeného bytu), a nikoliv o žalobu na určení právní skutečnosti, která přichází v úvahu jedině tehdy, pokud to zákon připouští, a u níž není třeba naléhavý právní zájem na určení prokazovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn.

22 Cdo 494/2000, event. R 49/1982 s. 594).

Právní otázka, zda smlouva o převodu práv a povinností spojených s členstvím v S. P. (dále jen S. nebo družstvo ), která byla uzavřena mezi první žalovanou jako převádějící a druhou žalovanou jako nabyvatelkou, předložená družstvu 15. 11. 2002 , je či není platným právním úkonem, představuje vyřešení toliko předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda první žalovaná je členkou družstva a nájemkyní označeného bytu. O tom, který subjekt (která ze žalovaných) je členem družstva a nájemcem bytu, by však nic nevypovídalo pravomocné rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je neplatná předmětná smlouva (jak žalobce požaduje), a nemohlo by vést ani k odstranění nejistoty v právním postavení žalobce nebo k zamezení ohrožení jeho práva, ale jen takové pravomocné soudní rozhodnutí, jež určuje, kdo je členem družstva a nájemcem bytu. Vzhledem k tomu, že určením platnosti nebo neplatnosti předmětné smlouvy se nemůže vyřešit celý obsah a dosah právního vztahu mezi účastníky, nemůže být na takovém určení naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. Odvolací soud tedy správně dovodil, že záměr žalobce sledovaný podáním žaloby (dosáhnout uspokojení jeho pohledávky jako oprávněného za první žalovanou jako povinnou v exekučním řízení), nemůže být dosažen určením, že uvedená smlouva je neplatná. Tvrzený stav ohrožení práva žalobce nebo nejistotu v jeho právním postavení lze proto odstranit jen určením, zda první žalovaná je (či není) členkou družstva a nájemkyní předmětného bytu, přičemž naléhavý právní zájem na takovém určení by žalobce měl jen za předpokladu, že má titul pro výkon rozhodnutí (exekuční titul - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1943/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78, ročník 2006), který ovšem druhá žalovaná v odvolacím řízení zpochybnila s tím, že rozsudek pro zmeškání vydaný Obvodním soudem pro Prahu 9 ze dne 12. 5. 2000, sp. zn. 15 C 37/2000, jímž první žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 900.000,- Kč s příslušenstvím, byl nově doručen jejímu právnímu zástupci, který proti němu podal odvolání a navrhl jeho zrušení .

O tom, zda žalobce má upravit žalobní návrh (petit žaloby) tak, aby namísto určení, že převodní smlouva je neplatná, žaloval o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, není soud žalobce povinen poučovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 320/2001).

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je správné

a že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl. Dovolání proti výrokům o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, jež mají povahu usnesení, občanský soudní řád nepřipouští - srov. § 236 až 239 o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. května 2007

JUDr. Olga Puškinová, v.r.

předsedkyně senátu