30 Cdo 2331/2015
Datum rozhodnutí: 14.10.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 2331/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Vrchou v právní věci žalobce Sdružení sportovních svazů české republiky , se sídlem v Praze 7 Holešovicích, U Pergamenky 1511/3, identifikační číslo osoby 001 74 262, zastoupeného JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem v Brně, Elišky Machové 41, proti žalovaným 1) Ing. J. Š. , 2) J. V. , 3) Ing. P. V. , 4) L. C. , 5) B. Ř. , 6) J. D. , žalovaní 1), 2), 3), 5) a 6) zastoupeni JUDr. Alešem Vídeňským, advokátem se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Sokolská tř. 22, 7) (označenému jako) Aeroklubu FRÝDLANT n. O., občanské sdružení (nyní spolku), se sídlem ve Frýdlantu nad Ostravicí, Lubno 191, a 8) B. P. , o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 18 C 13/2002, o dovolání žalovaných 1), 2), 3), 5) a 6) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. prosince 2014, č. j. 8 Co 770/2014-600, takto:

I. Dovolání žalovaných 1), 2), 3), 5) a 6) se odmítá .
II. Žalovaní 1), 2), 3), 5) a 6) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaných 1), 2), 3), 5) a 6) (dále též dovolatelé ) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. prosince 2014, č. j. 8 Co 770/2014-600, není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť neobsahuje zákonem předepsané náležitosti.
Nedostatek náležitostí spočívá v tom, že dovolání neobsahuje vymezení přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Jak je zřejmé z obsahu podaného dovolání, dovolatelé namítají, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, protože poskytl ochranu vlastnického práva tam, kde tato ochrana poskytnuta být neměla, neboť stav, který vznikl, zapříčinil svou absolutní nečinností žalobce, či jeho právní předchůdce a došlo zde ke kolizi dvou základních práv, tedy práva nabyvatele pozemku v dobré víře a práva původního vlastníka....Odvolací soud došel k závěru, že v konkrétní věci vychází z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, čj. 22 Cdo 2637/2011, nicméně...dovolatelé vycházejí z jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, konkrétně z rozhodnutí mladších, které dávají za pravdu dovolatelům, a tedy je zde nastolen i takový stav, že dovolacím soudem je věc rozhodována rozdílně...Soud vyšel ze zásady, že nikdo nemůže převést více práv než sám má a tento případ je výrazem typického soudního formalismu, který nemá mít oporu v moderní době...třemi následnými úkony ve vztahu k žalovaným či našim právním předchůdcům stát postupoval způsobem, který neumožňuje nyní vyhovění návrhu žalobce na určení jeho vlastnictví k nemovitostem. Odkazujeme např. na judikát Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 3249/2011 ze dne 17. 4. 2011. Dovolatelé dále odkazují na rozhodnutí Ústavního soudu a v závěru svého dovolání zdůrazňují, že neuplatňovali dobrou víru v souvislosti s vydržením ale dobrou víru ve správnost rozhodnutí orgánu veřejné moci, tedy státu. Jestliže nám stát svými rozhodnutími ve třech řadách po sobě tvrdí nabytí vlastnictví, tak přece tentýž stát nemůže jiným svým orgánem rozhodnout jinak a je tedy porušena dobrá víra ve správnost rozhodnutí orgánu veřejné moci, nikoli dobrá víra v souvislosti s vydržením a s během vydržecí doby. Dovolatelé tedy mají za to, že (roz. odvolacím soudem učiněný) poukaz na rozhodnutí č. j. 22 Cdo 2637/2011 je nepřípadný, princip právní jistoty nemůže zpochybňovat ten, kdo založil právní nejistotu. Závěrem dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce v písemném vyjádření k podanému dovolání odmítá uplatněnou dovolací argumentaci, kterou shledává právně bezpředmětnou. V dovolání je obsažena dosavadní - dovolateli v předcházejících řízeních uplatněná - skutková a právní polemika, nepřípustně se v něm objevují nová skutková tvrzení. Dovolání je bezdůvodné a mělo by být dovolacím soudem odmítnuto.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatelé prostřednictvím svého advokáta nevymezili žádné ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání taxativně vymezených v § 237 o. s. ř.; neuvedli okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak); k tomu srov. např. následující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3381/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla rovněž odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. června 2015, IV. ÚS 940/2015; všechna v tomto usnesení označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz .
Z dovolání je zřejmé, že dovolatelé primárně vytýkají odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou jimi tvrzené dobré víry z hlediska dosavadních realizovaných aktů státních orgánů, které se projevily mimo jiné ve stavu zápisů v katastru nemovitostí, přičemž je zřejmé, že se dovolatelé domáhají aplikace těch zásad a kritérií, které ve své judikatuře (prezentované především nálezem Ústavního soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, veřejnosti přístupným na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) zaujímá Ústavní soud v souvislosti s nabytím nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí.
Z obsahu odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného rozsudku je ovšem zřejmé, že odvolací soud byť na tuto judikaturu (co do příslušných označených rozhodnutí Ústavního soudu) explicitně neodkazuje uvedenou ústavně právní optiku na daný případ použil, když se zabýval otázkou dosahu dobré víry nabyvatelů jednajících v důvěře v zápis v katastru nemovitostí a v akty státních orgánů dotýkajících se předmětného nemovitého majetku, jak v předmětných nálezech zdůrazňuje Ústavní soud (otázka zásadního nesouladu na problematiku nemo plus iuris mezi Ústavním soudem a Nejvyšším soudem je zde nepodstatná). Odvolací soud ve svém rozhodnutí výslovně zdůrazňuje, že je třeba řešit kolizi dvou základních práv, jednak práva dobrověrného nabyvatele pozemku, a jednak původního vlastníka, přičemž je nezbytné zvažovat jak obecné souvislosti, tj. nabytí od někoho, kdo není uveden jako vlastník v katastru nemovitostí, tak i individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu. Těmito hledisky ze skutkového základu, který v dovolacím řízení nelze nijak revidovat se odvolací soud v napadeném rozhodnutí zabýval, přičemž na základě jím učiněného zhodnocení právně rozhodných okolností nakonec dospěl k závěru, že je třeba poskytnout ochranu vlastnického práva žalobci. Sama okolnost, že dovolatelé s tímto právně kvalifikačním závěrem odvolacího soudu nesouhlasí a de facto se domáhají přezkumu správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, ovšem přípustnost dovolání nezakládá. A jak již bylo uvedeno shora, dovolatelé v podaném dovolání nijak ani právně relevantním způsobem nevymezili jednu ze čtyř v úvahu přicházejících variant, respektive kritérií, jež by podle jejich názoru měla založit přípustnost jejich dovolání.
V této souvislosti jeví žádoucí citovat ze shora označeného usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 3524/13, v němž českých orgán ochrany ústavnosti zdůrazňuje, že k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.). V dalším svém usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, Ústavní soud uvádí, že: ...novelizace občanského soudního řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že velmi často se objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody (...) [viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.]. Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).
Je tedy zřejmé, že požadavek řádného vymezení předpokladu přípustnosti dovolání není výsledkem formalistického výkladu příslušných procesních norem, nýbrž je nezbytný k tomu, aby před Nejvyšší soud byla předkládaná skutečně obsahově precizní dovolání, na jejichž základě může dovolací soud posuzovat, zda v daném případě předpoklady přípustnosti dovolání jsou dány či nikoliv. Přitom je třeba mít na paměti, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy procesní povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazně na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a dále např. usnesení téhož soudu ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, v němž Ústavní soud naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že předmětné dovolání trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla dovolateli odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3, § 243b a § 243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání bylo tudíž ve smyslu § 243c odst. 1 věty první a § 243f odst. 2 o. s. ř. předsedou senátu odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).
V Brně dne 14. října 2015 JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu