30 Cdo 233/2002
Datum rozhodnutí: 27.03.2002
Dotčené předpisy: § 237 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 233/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců A) M. V., B) L. T., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) J. K. a 2) K. K., zastoupeným advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu Plzeň sever pod sp. zn. 5 C 201/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2001, č. j. 12 Co 245/2001 41, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň sever, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 24. 1. 2001, č. j. 5 C 201/2000 18, zamítl žalobu na určení, že L. T., zemřelý dne 7. 3. 1962, naposledy bytem H. H., byl ke dni 7. 3. 1962 vlastníkem ideální neoddělené jedné poloviny pozemku č. parc. 233/5, dnes č. parc. 108/1 zahrada o výměře 548 m2 v kat úz. V., obec H. H., okr. P. a dále na určení, že B. T., zemřelá dne 14. 10. 1972, naposledy bytem H. H., byla ke dni 14. 10. 1972 vlastníkem ideální neoddělené jedné poloviny pozemku č. parc. 233/5, dnes č. parc. 108/1 zahrada o výměře 548 m2 v kat.úz. V., obec H. H., okr. P. Žalobcům uložil povinnost zaplatit žalovaným náklady řízení. Na základě provedených důkazů, zejména spisu Okresního soudu Plzeň sever, sp. zn. 5 C 37/2000, a listinných důkazů v něm založených vzal soud prvního stupně za prokázané, že rodiče žalobců L. a B. T. uzavřeli s MNV ve V. notářským zápisem ze dne 6. 4. 1954 a jeho pokračováním ze dne 13. 4. a 26. 4. 1954 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl rovněž pozemek č. kat. 233/5 s odkládací podmínkou, že platnost této smlouvy nastane až po jejím schválení KNV v P. Před účinností této smlouvy však došlo k její změně, když po připojení obce V. k obci H. H. se MNV v H. H. usnesl na změně, podle níž se z nemovitostí uvedených v kupní smlouvě neprodává parcela č. kat. 233/5. M. T. dne 21. 9. 1954 souhlasili se změnou kupní smlouvy tak, že předmětem prodeje nebude zmíněná pozemková parcela č. kat. 233/5. S takto změněnou kupní smlouvou vyslovil dne 13. 10. 1954 souhlas zemědělský odbor rady ONV ve S. a teprve tímto přivolením nadřízeného národního výboru nabyla změněná kupní smlouva účinnosti. Tato změna kupní smlouvy vyplývá i z knihovního návrhu a usnesení Lidového soudu ve Stodu ze dne 20. 11. 1954, kde jako prodávající je uveden MNV H. H. Skutečnost, že pozemek č. kat. 233/5 nebyl předmětem prodeje, vyplývá i ze skutečnosti, že rodiče žalobců se jako vlastníci pozemku nechovali, neboť pozemek neužívali. Pozemek nebyl projednáván ani jako dědictví po rodičích žalobců. B. T. ani druhý žalobce v tomto dědickém řízení neuváděli, že by předmětem dědictví měl být i pozemek č. parc. 233/5. Tvrzení žalobců, že jejich rodiče pozemek užívali jako zahradu do roku 1958, bylo vyvráceno svědectvím V. Z., podle jejíž výpovědi pozemek po válce užívali manželé V. Podle závěru soudu prvního stupně se tedy rodiče žalobců nestali spoluvlastníky předmětného pozemku.

Dalším důvodem pro zamítnutí žaloby byl nedostatek naléhavého právního zájmu žalobců podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen OSŘ). Soud prvního stupně dovodil, že v daném případě by určovací žaloba nesplnila svůj účel, neboť rozsudek soudu na určení spoluvlastnického práva rodičů žalobců ke dni jejich úmrtí by sice byl podkladem pro dodatečné projednání dědictví po rodičích žalobců v dědickém řízení, nemohl by však přivodit změnu zápisu vlastnictví žalovaných k tomuto pozemku v katastru nemovitostí. Rozsudkem soudu by tedy nebyl vytvořen pevný základ pro vyjasnění právních vztahů účastníků k předmětnému pozemku a žalobci by byli nuceni podat žalobu na určení svého spoluvlastnického práva.

K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 11. 10. 2001, č. j. 12 Co 245/2001 41, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobcům povinnost zaplatit žalovaným náklady odvolacího řízení. Podle závěru odvolacího soudu předmětem kupní smlouvy byly nemovitosti, tj. dům čp. 113 a pozemkové parcely č. 233/2 a 233/4 a nikoliv pozemková parcela 233/5, nyní 108/1 v kat. úz. V. Tato skutečnost vyplývá z usnesení Lidového soudu ve Stodě ze dne 20. 11. 1954, jimž byl povolen zápis vkladu práva vlastnického rodičům žalobců podle předmětné kupní smlouvy, i když toto usnesení nemělo konstitutivní charakter. Odvolací soud dospěl k závěru, že mezi účastníky kupní smlouvy, tj. MNV H. H. a manžely T. existoval shodný projev vůle v tom, že předmětem kupní smlouvy není pozemková parcela č. 233/5 v kat. úz. V. Tento závěr nezměnila ani námitka žalobců, že poplatek z převodu vlastnického práva byl platebním výměrem z 15. 4. 1955 vyměřen podle původně dohodnuté kupní ceny. Rodiče žalobců se nikdy jako vlastníci předmětného pozemku nechovali, v řízení o dědictví po zemřelém L. T. by nepochybně buď pozůstalá manželka nebo žalobci uvedli, že předmětem tohoto řízení je i parcela č. 233/5.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci (dále jen dovolatelé) včasné dovolání, jehož přípustnost dovodili z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Jako dovolací důvod uvedli, že řízení spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dále že řízení, které jeho vydání předcházelo, je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Své tvrzení opřeli především o pokračování v notářském zápise ze dne 17. 9. 1954, kterým byla původní kupní smlouva změněna tak, že předmětný pozemek nebyl předmětem prodeje. Toto pokračování notářského zápisu však není potvrzeno ani podpisy účastníků, ani pečetí a podpisem notáře. Přestože soudu předložili potvrzení notářské komory o tom, že vydání stejnopisu notářského zápisu bez označení pečetí a podpisem notáře bylo podle tehdy platných předpisů nepřípustné, oba soudy o tento listinný důkaz opřely odůvodnění svých rozsudků. Podle názoru dovolatelů otázka, zda listina, která je vydána v rozporu s právními předpisy, může prokazovat učinění právního úkonu, je otázkou zásadního právního významu. Dále dovolatelé tvrdí, že rozsudkem odvolacího soudu byla porušena zásada dvouinstančnosti řízení, neboť žalobci předložili soudu prvního stupně jako důkaz platební výměr finančního odboru ONV S., z něhož vyplývá, že rodičům dovolatelů byly vyměřeny poplatky z převodu vlastnického práva podle původní kupní smlouvy, nikoliv podle kupní smlouvy změněné. Tento důkaz soud prvního stupně vůbec v odůvodnění svého rozsudku nezmínil. Dovolatelé naopak tento důkaz považují za velmi důležitý. Jestliže odvolací soud tento důkaz sám vyhodnotil, odňal dovolatelům možnost přezkoumání hodnocení takového důkazu v rámci opravného řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou účastníkem řízení, řádně zastoupenou v dovolacím řízení advokátem podle § 241 OSŘ, že bylo podáno ve lhůtě určené v § 240 odst. 1 OSŘ a splňuje formální i obsahové náležitosti podle § 241a odst. 1 OSŘ, se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání, neboť podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ OSŘ.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ OSŘ je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.

Konečně podle § 237 odst. 1 písm. c/ je proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu dovolání přípustné tehdy, jestliže není přípustné podle písmena b/ (viz shora) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací soud musel tedy vyřešit jako předběžnou otázku, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Po posouzení rozsudků soudů obou stupňů i řízení, které jim předcházelo, dospěl dovolací soud k závěru, že odvolací soud v předmětné věci neřešil otázku, která by měla po právní stránce zásadní význam. Soud prvního stupně a poté i soud odvolací řešily otázku, zda rodiče dovolatelů nabyli na základě předmětné kupní smlouvy vlastnické právo k předmětnému pozemku. K tomu byla oběma soudy provedena celá řada důkazů, jak výslechem účastníků a svědků, tak dostupnými listinnými důkazy. Oba soudy se řídily zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 132 OSŘ a výsledkem tohoto postupu byly závěry, které oba soudy uvedly ve svých rozsudcích. Oba soudy podrobně zmínily, které důkazy provedly, ke kterým z nich při rozhodování jako k důležitým přihlédly a z jakých důvodů. Hodnocení důkazů je myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudu o věrohodnosti informací získaných na základě provedených důkazů. Tyto závěry pak slouží jako podklad pro celkový závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené bere soud za prokázané a které tvoří tak zjištěný skutkový stav.

Vzhledem k tomu, že v předmětné věci rozhodnutí ve věci samé záleželo na komplexním zhodnocení provedených důkazů, podstatné pro rozhodnutí ve věci bylo posouzení a zhodnocení těchto důkazů soudem. Nejednalo se tedy o řešení právní otázky, která ještě v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena ani o otázku, která by dovolacím soudem a odvolacími soudy byla řešena rozdílně.

Dovolací soud zjistil, že soudy obou stupňů rozhodovaly v souladu s hmotným právem, které správně aplikovaly, takže řešení předmětného sporu spočívalo pouze na procesním postupu při hodnocení provedených důkazů.

Pokud dovolatelé namítají, že soud prvního stupně nepřihlédl k důkazu, který navrhli a který byl v řízení proveden, toto pochybení soudu prvního stupně napravil odvolací soud tím, že se hodnocením tohoto důkazu zabýval. Jak již bylo uvedeno, je záležitostí soudu v rámci volného hodnocení důkazů, k jakému důkazu přihlédne a o jaké důkazy opře svoje rozhodnutí. Tato oblast již nespadá do přezkumné činnosti dovolacího soudu při zkoumání, zda se jedná o posouzení otázky zásadního právního významu.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům dovolací soud dovolání odmítl dle ustanovení § 243b odst. 5, za použití § 218 písm. c) OSŘ, jako nepřípustné, aniž se mohl zabývat jeho důvodností.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení dle ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. l. a § 142 odst. l. OSŘ, protože dovolatelé v dovolacím řízení neuspěli a žalovaným žádné náklady v tomto řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. března 2002

JUDr. František Duchoň, v. r.

předseda senátu