30 Cdo 2329/2012
Datum rozhodnutí: 30.01.2013
Dotčené předpisy: § 31a odst. 2 předpisu č. 82/98Sb., § 153 odst. 2 o. s. ř.




30 Cdo 2329/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce A. Ž. , nyní ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Šafářem, advokátem se sídlem v Praze 10 - Strašnice, Strančická 776/25, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 4.607,77 EUR, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 85/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2011, č. j. 28 Co 464/2010-118, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2011, č. j. 28 Co 464/2010-118, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 6. 2010, č. j. 19 C 85/2008-90, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 4.607,77 EUR jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci nepřiměřeně dlouhým řízením, vedeným u Městského soudu v Praze pod č. j. 10 Ca 10/2005 a pod č. j. 10 Ca 400/2006.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní řízení bylo zahájeno podáním žaloby k Městskému soudu v Praze dne 12. 10. 2004. Usnesením ze dne 19. 10. 2006 soud odmítl nárok žalobce na přezkoumání rozhodnutí žalované Vězeňské služby a vyloučil k samostatnému řízení žalobu v té části, v níž se žalobce domáhal ochrany proti nečinnosti správního orgánu. Usnesení o odmítnutí nabylo právní moci dne 21. 11. 2006. Ohledně vyloučeného nároku soud nadále vedl řízení pod sp. zn. 10 Ca 400/2006 a ve věci byl vydán zamítavý rozsudek dne 10. 5. 2007. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost žalobce rozsudkem ze dne 31. 1. 2008, který nabyl právní moci dne 19. 2. 2008. Žalobce podal ve věci ústavní stížnost, která byla Ústavním soudem usnesením ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 983/08, odmítnuta. Soud prvního stupně uzavřel, že v posuzovaném řízení nedošlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tedy k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk).
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, ale po právní stránce posoudil věc jinak, když dospěl k závěru, že v řízení vedeném pod sp. zn. 10 Ca 400/2006 došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v jeho nepřiměřené délce. Odvolací soud zároveň shledal konstatování porušení práva žalobce jako dostačující satisfakci, neboť nadměrná délka řízení nemohla v žalobci vyvolat takovou úzkost, nejistotou či jinou obtíž, aby výsledná nemajetková újma musela být kompenzována poskytnutím přiměřeného zadostiučinění v penězích.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost z § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Nesprávné právní posouzení svého nároku spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud sice ve svém rozhodnutí konstatoval porušení žalobcova práva nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, přitom ale zachoval negativní výrokovou část rozsudku soudu prvního stupně. Žalobce odkazuje na rozsudek ESLP ve věci Sűrmeli v. Německo ze dne 8. 6. 2006, Apicella v. Itálie ze dne 29. 3. 2006 a Silver a další v. Spojené Království ze dne 25. 3. 1983. Vada řízení spočívá podle žalobce v tom, že odvolací soud posoudil věc odlišně od soudu prvního stupně a takto rozhodl v žalobcově nepřítomnosti, čímž vydal nepředvídatelné rozhodnutí (k tomu žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007 pod sp. zn. 22 Cdo 2125/2006). Nadto se odvolací soud nevypořádal s žalobcovou právní argumentací uvedenou v jeho podání ze dne 14. 6. 2010. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým odvolací soud posoudil věc po právní stránce jinak, než soud prvního stupně.
Dovolání je důvodné.
Dovolací soud přezkoumal, zda nebylo řízení před oběma soudy postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelovu námitku v tom směru, že by měl být napadený rozsudek pro žalobce překvapivým rozhodnutím, neshledal Nejvyšší soud důvodnou. Odvolací soud sice po právní stránce posoudil věc jinak než soud prvního stupně, ale rozhodoval o témže skutku a navíc vyhověl nároku žalobce do základu, když konstatoval porušení žalobcova práva na přiměřenou délku řízení, pouze mu přiznal jinou formu přiměřeného zadostiučinění, než jakou požadoval. Právní závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007 pod sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, na které žalobce odkazuje, se proto na tento případ neuplatní.
Odvolací soud se rovněž dostatečně vypořádal s argumentací žalobce v jeho podáních doručených soudu dne 14. 6. 2010, když je z jeho rozsudku patrné, jaké právní závěry ve vztahu k žalobcovu nároku přijal (a z toho tedy i to, jak se postavil k jeho názorům na právní posouzení žalovaného nároku).
Žádné další vady uvedené v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud neshledal.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, uvedl, že i konstatace porušení práva je zákonem předvídanou plnohodnotnou formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením, a že je tedy třeba, aby takto poskytnuté zadostiučinění bylo, v případě jeho absence ve stanovisku orgánu uvedeného § 6 OdpŠk, vyjádřeno ve výroku rozsudku soudu ve věci samé (srov. také V. část Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V případě § 31a odst. 2 OdpŠk se jedná o ustanovení, u kterého je na místě aplikace § 153 odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k formě poskytovaného odškodnění. V daném případě totiž způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá přímo z právního předpisu a v tomto ohledu omezuje účastníky v možnosti se svými nároky volně nakládat, neboť soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). Shledá-li soud, že není na místě nahrazení zjištěné nemajetkové újmy přiznáním zadostiučinění v penězích, a nemajetkovou újmu nebylo možno odškodnit jinak, konstatuje porušení práva poškozeného ve výroku rozhodnutí, i když to žalobce nepožaduje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010).
Pokud odvolací soud shledal porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a tedy újmu způsobenou žalobci nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá OdpŠk, a považoval-li její odškodnění ve formě konstatování porušení práva žalobce za odpovídající náhradu ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk, měl tento svůj závěr promítnout uvedeným konstatováním do výroku rozsudku, byť to žalobce výslovně nenavrhl. Jestliže tak neučinil, je jeho právní posouzení žalovaného nároku nesprávné.
V případě, že soud konstatuje porušení žalobcova práva ve výroku svého rozhodnutí, přestože žalobce v žalobě uplatňoval nárok na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení ve formě peněžitého plnění, musí se soud ve výroku svého rozhodnutí vypořádat i s požadavkem na peněžitou satisfakci, a to tím způsobem, že takový návrh zamítne, přinejmenším pro potřeby vymezení rozsahu případného odvolacího či dovolacího řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1081/2012).
Protože odvolací soud neposoudil správně žalobcův nárok v otázce formy poskytnutého zadostiučinění, zrušil Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř., při novém rozhodování vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2013

JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu