30 Cdo 2314/2012
Datum rozhodnutí: 28.02.2013
Dotčené předpisy: § 11 obč. zák., § 13 obč. zák.




30 Cdo 2314/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D, a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce F. K., zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, proti žalované obchodní společnosti Bohema travel, spol. s r.o., IČ 62585045, se sídlem v Praze 7, U papírny 100/2, zastoupené JUDr. Markem Dufkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 21, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 128/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 13. prosince 2011, č.j. 1 Co 99/2006-103, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze, ze dne 13. prosince 2011, č.j. 1 Co 99/2006-103, se ve výrocích II. a III. zrušuje , a věc se vrací v tomto rozsahu uvedenému soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze (poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 7. března 2002 a rozsudek odvolacího soudu ze dne 10. prosince 2002 byly zrušeny Nejvyšším soudem ČR) rozsudkem ze dne 22. prosince 2005, č.j. 34 C 128/2005-27, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaslat žalobci dopis ve znění: Vážený pane K., dne 12. června 2001 jste navštívil restauraci při hotelu Na Stráži na adrese N. V. té době byla ve veřejných prostorách restaurace umístěna socha postavy, která v ruce drží baseballovou pálku s nápisem "Na cikány...". Tím došlo uvedeného dne ke snížení Vaší lidské důstojnosti, a tedy k neoprávněnému zásahu do Vašeho práva na ochranu osobnosti. Za tento zásah se Vám společnost Bohema travel, spol. s r.o., touto cestou hluboce omlouvá . Výrokem II. zamítl žalobu, pokud se žalobce domáhal, aby mu žalovaná zaplatila náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) ve výši 150.000,- Kč, a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutečnosti, že žalobce spatřoval zásah do svých osobnostních práv v tom, že v prostorách restaurace provozované žalovanou byla umístěna socha, která měla v ruce umístěnu masivní baseballovou pálku, na jejíž straně směřující do provozovny byl výrazný nápis Na cikány . Soud prvního stupně vzal v úvahu, že kromě nápisu Na cikány , byly na pálce i další nápisy, např. Na skiny , Na Popeláka , Na brutálního Mirynu a další, jejichž cílem nebylo nikoho poškodit, ale jednalo se o recesi. S přihlédnutím k vyslovenému právnímu názoru dovolacího soudu konstatoval, že s ohledem na Ústavu České republiky, na Listinu základních práv a svobod a mezinárodněprávní úmluvy platné pro Českou republiku, nelze skutek, který je předmětem sporu hodnotit jako protiprávní zásah do (osobnostních) práv žalobce. Žalobce nebyl v restauraci diskriminován pro svoji příslušnost k romskému etniku. Nedošlo ani k obtěžování žalobce ve smyslu Směrnice č. 2000/43/ES z 29. června 2000 (na niž se žalobce odvolával).
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. srpna 2006, č.j. 1 Co 99/2006-44 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 12. února 2009, sp.zn. 30 Cdo 736/2007, dovolání žalobce proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu odmítl.
Nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 13. ledna 2010, sp.zn. II. ÚS 1174/09, byly rozsudek Vrchního soudu v Praze i usnesení Nejvyššího soudu ČR uvedené v předchozích dvou odstavcích zrušeny. Ústavní soud v odůvodnění uvedl, že Městský soud svůj negativní závěr stran tzv. obtěžování nijak argumentačně nepodložil. I když tento deficit argumentace stěžovatel namítal v odvolání, odvolací soud se touto námitkou nezabýval. Nejvyšší soud pak jen lakonicky uvedl, že městský soud se zabýval i otázkou, zda nedošlo k obtěžování stěžovatele ve smyslu směrnice, avšak (ne)přítomnost otázky zásadního právního významu v právním posouzení městským soudem nezkoumal. To platí o to více, když je již prima facie zřejmé, že v dané věci nebylo a priori vyloučeno naplnění skutkové podstaty tzv. obtěžování ve smyslu směrnice 2000/43/ES ze dne 29. června 2000.
V dalším řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. prosince 2011, č.j. 1 Co 99/2006-103, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaslat žalobci doporučený omluvný dopis v jím požadovaném znění; výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavém výroku II. ohledně požadované finanční satisfakce. Výrok, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn odůvodnil tím, že za situace, kdy na provozovně žalované veřejně přístupné a pro veřejnost i svým účelům určené, byla umístěna baseballová pálka s nápisem Na cikány , tedy na osoby romské národnosti, je již toto jednání neoprávněným zásahem do osobnostních práv všech osob romské národnosti, tedy i žalobce. Žalobce pak logicky a pochopitelně předmětný nápis vztáhl, spolu s předmětem, na kterém byl umístěn, přímo na svoji osobu a důvodně nabyl dojmu, že baseballová pálka je v restauraci umístěna právě proto, že jeho osobně chtějí z restaurace hnát . Odvolací soud uvedl, že jakákoli osoba nalézající se v postavení žalobce v dané situaci, místě a čase by za daných okolností vnímala nápis a jeho umístění jako zásah do práva na čest, důstojnost a rovnost občanů. Pokud soud prvního stupně zamítl požadavek žalobce na poskytnutí finanční satisfakce podle § 13 odst. 2 obč. zák., odvolací soud dospěl k závěru, že na základě zjištění učiněných z výslechu žalobce nebyl prokázán předpoklad pro její poskytnutí. Měl tak za to, že poskytnuté zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. se v konkrétním případě jeví jako postačující. Soud poukázal na to, že žalobce se cítil být dotčen ve svém právu na rovnost, tedy na nediskriminaci (v odůvodnění rozsudku nesprávně na jakoukoli diskriminaci ) v důsledku rasy, kterou spatřoval v nápisu na baseballové pálce. Žalobce ani žádný ze svědků však nebyl schopen vysvětlit, proč to byl právě žalobce, který přijel zhlédnout předmětnou pálku a s přihlédnutím k tomu, že žalobci v restauraci nikdo z personálu nedal najevo, že by v restauraci nebyl vítán a že by tedy skutečně pálka s nápisem byla umístěna v restauraci proto, že z ní chtějí romské hosty vyhnat. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dle názoru odvolacího soudu nelze dovodit, že ke snížení občanské cti, lidské důstojnosti a k porušení rovnosti v důsledku etnické příslušnosti žalobce došlo v tak závažné míře, aby bylo namístě mu poskytnout ještě další satisfakci. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 22. února 2012 a právní moci nabyl dne 23. února téhož roku.
Proti výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce v pondělí dne 23. dubna 2012 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje v prvé řadě z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť podle jeho názoru došlo k faktické změně rozhodného právního názoru, když soud prvního stupně vycházel ze závěru, že nedošlo k zásahu do osobnostních práv; pro případ, že dovolací soud bude vycházet z toho, že výrok II. je výrokem potvrzujícím, uvádí, že rozsudek vrchního soudu je postaven na právní otázce zásadního významu. Dovolání pak podává zejména z důvodu nesprávného právního hodnocení věci [dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Dle jeho názoru použil odvolací soud pro závěr, že jeho důstojnost nebyla snížena ve značné míře pouze dvě kritéria, a to, že nebylo vysvětleno, proč právě žalobce jel shlédnout předmětnou pálku a personál se k němu nechoval odmítavě. Poukazuje na to, že tzv. obtěžování nepochybně je formou diskriminace a dle usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28.5.2002, sp.zn. 1 Co 62/2002, diskriminační jednání jako takové ve značné míře snižuje důstojnost dotčené osoby a jsou proto splněny předpoklady i pro náhradu nemajetkové újmy. Připomíná i sankční, resp. preventivní funkci peněžního zadostiučinění. Dovolává se také stanoviska Výboru OSN, podle něhož odmítnutí přístupu ke službám na základě národnosti je ponižující zkušenost, která zasluhuje peněžitou kompenzaci, dále čl. 15 směrnice Rady 2222/43/ES, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ. K odůvodnění rozsudku odvolacího soudu pak dokládá, že v daném případě byl tzv. testující osobou, která dle rozhodnutí soudů v USA může rovněž utrpět újmu na svých právech. K hodnocení chování personálu odvolacím soudem žalobce uvádí, že stačilo, že umístěním pálky s nápisem bylo vytvořeno pro něj ponižující prostředí, takže již tím došlo k diskriminaci, přičemž intenzita zásahu by nesporně byla ještě větší, kdyby ho personál odmítl obsloužit nebo ho dokonce z restaurace vykázal. Žalobce proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze v napadeném výroku II. a závislém výroku III. zrušil a v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud přihlédl k ustanovení čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Pro posouzení, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52, ročník 1999).
Jestliže v projednávané věci odvolací soud potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně se závěrem, že došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce a za dostatečnou satisfakci považoval písemnou omluvu, zatímco rozhodnutí soudu prvního stupně vychází ze závěru, že k zásahu do osobnostních práv žalobce nedošlo, a proto mu nenáleží ani morální ani peněžitá satisfakce, z hlediska obsahu posuzovaného právního vztahu se jedná o rozsudek měnící ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., ač formálně odvolací soud rozhodl potvrzujícím výrokem podle § 219 o.s.ř. Dovolání proti výroku II. napadeného rozsudku odvolacího soudu je tudíž přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li zásadní pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Dovolací soud smí přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu jen z důvodu uvedeného v dovolání. Tato vázanost se projevuje nejen v tom, který z důvodů uvedených v § 241a odst. 2, 3 byl uplatněn, ale především v tom, jak byl dovolací důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. Je-li však dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Žalobce nenamítá, že by řízení bylo postiženo zmatečnostmi [některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř.] a takový závěr neplyne ani z obsahu spisu. Dovolací soud nezjistil ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 11násl. obč. zák. Podle ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1 tohoto ustanovení) s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odstavec 2 citovaného ustanovení). Odvolací soud pak (na rozdíl od soudu prvního stupně) dospěl k závěru, že došlo k neoprávněnému zásahu do práva žalobce na ochranu jeho osobnosti, a proto mu přiznal zadostiučinění ve formě požadované omluvy. Tuto formu satisfakce považoval za dostačující, protože soud dovodil, že žalobce neprokázal, že by byla neúčinná, resp. nefunkční.
Dovolací soud připomíná judikaturu dovolacího soudu, stejně jako např. stanovisko Výboru OSN CERD/C/56/D/17/1999 (na něž dovolatel sám poukazuje). Z této judikatury lze dovodit, že diskriminace z důvodu rasy nebo národnosti je téměř vždy neoprávněným zásahem do osobnostních práv, finanční satisfakce však by měla být přiznávána pouze v závažných případech, zejména, pokud by z důvodu rasy nebo národnosti došlo ve vztahu k dotčené osobě k zacházení odlišnému od zacházení s ostatními osobami.
Podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. bylo na odvolacím soudu, aby při úvaze o tom, zda je opodstatněn uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích především přesvědčivě vysvětlil, proč nejsou (podle příslušných zjištění) naplněny předpoklady tohoto ustanovení zejména z jakého důvodu je třeba klasifikovat soudem konstatovaný zásah do osobnostní sféry žalobce jako nedosahující značné míry snížení důstojnosti nebo vážnosti ve společnosti. V tomto smyslu se totiž odvolací soud omezil pouze na jedinou větu zdůvodnění totiž, že přihlédl k tomu, že žalobce, ani žádný ze svědků nebyl schopen vysvětlit, proč to byl právě žalobce, který jel do H. S. shlédnout předmětnou pálku , a též k tomu, že žalobci v restauraci nikdo z personálu nedal najevo, že by v restauraci nebyl vítán, a že by tedy skutečně pálka s nápisem byla v restauraci umístěna proto, že z ní chtějí romské hosty vyhnat. Dovolací soud je ovšem nucen připomenout, že první část této věty sama o sobě nemůže sloužit k podpoře úvahy o neexistenci předpokladů přiznání relutární náhrady ve smyslu § 13 odst. 2 obč. zák., neboť takovéto zjištění je pro posouzení věci irelevantní. Je totiž naprosto nerozhodné seznání důvodu, event. pohnutky návštěvy žalobce v uváděné restauraci. Podstatné je pak pouze to, zda odvolacím soudem zjištěný zásah do osobnostních práv žalobce dosahoval intenzity předpokládané ustanovením § 13 odst. 2 obč. zák. I když v daném případě může pak být určitým (byť jen podpůrným) hlediskem i konstatování faktického chování personálu restaurace k žalobci, nelze přehlížet skutečnost, že předmět zásahu byl spatřován v nápisu na baseballové pálce se všemi z toho vyplývajícími konsekvencemi. Takto ovšem zcela zřetelně odvolací soud věc neposuzoval, a neodpověděl tak srozumitelně na otázku, zda předpoklady obsažené v zmiňovaném ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. byly či nebyly naplněny.
Z uvedených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nelze považovat v dovoláním dotčeném výroku ve věci samé za správný; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem o.s.ř. v tomto výroku a v souvisejícím výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu Vrchnímu soudu Praze k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1, věta za středníkem, o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2013
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu